5 životních principů, které jsem odpozoroval u kartuziánů

06.03.2018, délka článku 5 minut
Kartuziáni jsou přísný mnišský řád. Jsou tak trochu tajemní a svým způsobem výjimeční. Pokud se ponoříte do hloubky jejich povolání, objevíte zajímavé souvislosti. Pojďte ochutnat alespoň trochu z jejich života a nechte se inspirovat pěti principy, které jsem odpozoroval u kartuziánů.

V dnešním článku bych se ještě jednou rád zastavil u kartuziánů. Nořit se do tajemství tohoto mnišského řádu je fascinující. Kartuziáni jsou ze své podstaty uzavření v tichu a anonymitě, ale jejich život je natolik hluboký a autentický, že u nich můžeme najít nezměrnou inspiraci. Alespoň pro mě to tak je. Rád bych se s vámi proto dneska podělil o pět kartuziánských principů, které jsem vypozoroval z knihy Na cestě do nebe (Skrytý život kartuziánů) od Robina Bruce Lockharta, ale také z dalších zdrojů.

Další inspiraci ze života a tradic kartuziánů najdete také v těchto článcích:

1 Ticho je přirozený prostor pro komunikaci i vznikání

Kartuziáni tráví většinu času v klášteře v tichu a mlčení. Důvod je prostý. Ticho jim má zajistit podmínky pro modlitbu a kontakt s Bohem. Ticho je tedy prostředek a současně způsob komunikace. Tento způsob komunikace nemusíme ale vztahovat výhradně k Bohu. Můžeme jej brát jako prostředek komunikace s vlastním nitrem, s hlubinami nevědomí, kde se rodí myšlenky, a které je velkým zdrojem kreativního procesu.

Mlčení má však ještě jeden rozměr. Je prostředkem pro růst. Umožňuje mnichům kráčet po duchovní cestě, kterou si zvolili. Dalo by se říci, že jim ticho umožňuje neustále tvořit sebe sama. Díky tichu jsou ve spojení se svým srdcem. To je zdrojem nepřetržité přítomnosti vědomí, kam směřují a jakou cestu se rozhodli následovat. Opět, nemusí to být pouze cesta k Bohu. Důležité je, že v tichu můžeme naslouchat svému srdci, jehož hlas je zpravidla ten správný.

2 Oddanost povolání

Vstup do jakéhokoli řeholního společenství je slibem věrnosti. Oddanost kartuziánů svému řádu a jeho tradicím je až neuvěřitelná.

Pokud chceme být v životě šťastní, je důležité najít své poslání. To hledání je často bolestivé. U kartuziánů jsem přesvědčený, že je ta cesta přímočařejší. Že nejde o hledání poslání, ale spíše o povolání. Že jsou ke své cestě voláni. A že to volání následují a jsou mu oddaní tak, jako málokdo. Jsou za něj ochotni obětovat i život.

Mučení a vraždění kartuziánů probíhalo v průběhu staletí mnohokrát. Jindřich VIII. nechal umučit několik anglických kartuziánů kvůli tomu, že nechtěli uznat jeho svrchovanost nad církví. Stačilo slovo a mohli žít dál. Jejich věrnost řádové tradici a svým předchůdcům jim to však nedovolila. Ostatně i v naší historii je mnoho případů pogromů na kartuziány a rabování jejich klášterů.

Krásnou historku kartuziánské oddanosti řádovým tradicím líčí Lockhart ve své knize. Kartuziáni takřka vůbec nejedí maso. Jeden z papežů chtěl tento přísný zvyk zrušit. Kartuziáni se ale báli, že zrušení této tradice ohrozí jejich staletý, neměnný řád, a povede k dalším změnám. Vyslali tak na protest do Říma pěší delegaci 27 mnichů ve věku od 88 do 95 let. Papež své rozhodnutí zděšeně odvolal.

3 Konzistence

Pro většinu z nás to může být nepochopitelné. Kartuziáni tráví většinu času v modlitbách a je to hlavní náplň jejich existence. Modlí se za sebe, své bratry i dobro ve světě.

Podstatné je, že tuto činnost vykonávají intenzivně a jsou v ní bez zaváhání konzistentní.

To přirozeně vede k určitým výsledkům. Kartuziáni jsou vysoce oceňovaný a vlastně i obdivovaný řád uvnitř církve. Konzistence se pojí s důvěryhodností, což je další charakteristika, kterou jim můžeme připsat. Papež Jan XXII. o kartuziánech pronesl, že jejich řád „nikdy nebylo nutno reformovat, protože nikdy nebyl deformován.“ Konzistence jejich počínání se nese napříč stoletími a generacemi.

Konzistence je klíč k důvěryhodnosti i respektu a i v tomto se můžeme u kartuziánů inspirovat.

4 Neustálé zaměstnání

Kartuziáni jsou neustále zaměstnaní. Záměrně píšu zaměstnaní, tedy ponoření celou bytostí do svého povolání.

Být zaměstnaný totiž neznamená neustále něco dělat ve smyslu vyvíjet nějakou aktivitu či činnost. Znamená to též aktivní nečinnost, chcete-li meditaci, vědomé spočinutí v okamžiku. Znamená to ale také ztišení, naslouchání vlastnímu nitru.

Tak jak to vnímám, jsou kartuziáni hodně zaměstnaní. Nedopřávají si oddechu. To je pravá podstata povolání. To je asi to, o čem se říká „žít naplno„. Takové zaměstnání dává jen minimální prostor pro rozptýlení. Natož aby dovolilo mělnit koncentraci a přeskakovat z jedné aktivity na druhou. Být zaměstnaný neznamená být „busy„.

Být zaměstnaný neznamená ani být v centru pozornosti. Lockhart připomíná, že tihle ti „mniši nechodí přednášet do koncertních hal, aby lidi učili, jak se mají modlit Ježíšovu modlitbu; jsou až příliš zaměstnáni tím, že se ji sami modlí v odloučení – samotní s Bohem.

5 Rozptýlení zůstávají venku

Aby vše fungovalo, nechávají kartuziáni starost o všední rozptýlení za zdmi kartouzy. Zpravidla nesledují dění ve světě, nečtou noviny a nesledují televizi. Jejich prostředníkem s vnějším světem je speciálně zmocněný klášterní prokurátor. Ten mnichy mimo jiné informuje o důležitých událostech ve světě, pokud jsou opravdu zásadního významu.

Kartuziáni se cíleně vyhýbají konfliktům moderní doby. Chtějí žít v míru a chtějí se věnovat v maximální možné míře modlitbám. Věří, že tím prospějí světu.

Příslušníci kartuziánského řádu jsou tak silně zaměření na své povolání a pozitivní přístup k němu, že ani neřeší záležitosti církve. Lockhart se ptal jednoho mnicha, jak se vypořádává s přešlapy papeže, které hýbou církví. Mnich mu odpověděl: „Víte, já vlastně nemám ani moc času, abych o takových věcech přemýšlel – jsem příliš zaměstnán životem v Boží náruči.

Lockhart připodobňuje kartuziány ke svým dávným předkům, otcům pouště, kteří byli „pokorní, mlčenliví muži s nádherně jasným zdravým rozumem, měli hluboké porozumění pro lidskou přirozenost a zdržovali se teologických sporů a nadměrného používání slov.

 

<< Přechozí článek Následující článek >>