Bloumání a hloubání

Jak získat více svobody navzdory státu a panující skepsi

Chcete více svobody v roce 2019? Tady je 10 možností, jak získat svobodu navzdory všem okolnostem, vládě i šéfovi v práci. Neodkládejte to a začněte s tím už dnes!

Slýchám docela často, že to jde do háje. Houstne atmosféra, utahují nám šrouby, vznikají nová a nová nařízení, vláda nám nakládá, politici jsou čím dál víc mimo realitu, média vykreslují obraz rozdělené společnosti, trollové řádí a experti znews varují před fake news. To by jeden fakt propadl skepsi. 

Člověk si to ale nesmí zas tak moc připustit k tělu. Ostatně, nic netrvá věčně. A pokud s tím chcete něco udělat, můžete začít hned. Máte to ve svých rukách. Kecám?

Tak čtěte. Ukážu vám, jak můžete navzdory státu i panující skepsi získat více svobody. Více svobody pro sebe a tím pádem pro ostatní. Buď sám tou změnou… 

Dámy a pánové, rád bych vyhlásilrok 2019 rokem svobody. Pojďte do toho se mnou.

Nabízím 10 způsobů, které vám zajistí více svobody. Začít můžete prakticky hned.

Nejprve potřebujete solidní základ = pracujte na svém zdraví

Když chcete svobodu, musíte stát pevně na obou nohách, abyste si ji mohli vzít. Musíte být zdraví a silní, abyste mohli fungovat a pracovat na tom. Pravda, ne vždy je to tak jednoduché a ne každý má to štěstí, aby byl stoprocentně zdravý. Ale ruku na srdce, co děláte pro své zdraví? Staráte se o něj? Pokud ano, všechna čest, vyplatí se to a vy to víte. Přesto čtěte dál, pořád je co zlepšovat.

1. Strava je základ

První krok je strava. Pokud fungujete na běžné stravě, může pouhá úprava jídelníčku nastartovat obrovské změny k lepšímu.

Někde jsem četl paralelu: eating factory = killing factory. Volně přeloženo, potravinářský průmysl rovná se továrna na zabíjení. Slovo průmysl tu není náhodou a napovídá, jakým směrem napřít úsilí. Pokud chcete jíst zdravě, vyhněte se potravinářským výrobkům, jak jen to jde. Cokoli má na sobě čárový kód, s díkem nechte být.

Co teda jíst? Mně třeba vyhovuje paleo strava. To je v podstatě maso a zelenina. Nemusíte jít samozřejmě do extrémů, ale z vlastní zkušenosti můžu říct, že jakýkoli ústupek svádí dělat další a další kompromisy. Věřím, že fungují i jiné stravovací systémy.

Rozhodně bych se snažil vyvarovat cukru, obilovinám (hlavně pečivo, knedlíky, těstoviny) a v maximální možné míře bych vynechal i mléčné výrobky. Rozhodně nenaskakujte na rady expertů, kteří vám nabízí hubnoucí a jiné tabletky nebo doporučují alespoň jednou denně sníst Dannone light ;-).

Strava a zdravá výživa je velké téma. V budoucnu se k tomu vrátím podrobněji. Pokud chcete fungovat a dostat věci pod kontrolu, měli byste začít u jídla.

2. Pravidelný pohyb a cvičení

Tohle asi nemusím zdůrazňovat. Ale opět, ruku na srdce, kolikrát za týden se aktivně věnujete nějaké pohybové aktivitě? Že to není potřeba? A že se přes den nalítáte dost? Je to na vás.

Pravidelný pohyb a cvičení v každém případě prospívá zdraví, působí proti stresu, přispívá k dobré náladě a pomáhá třeba i k lepším výkonům tam, kde používáme hlavu a myšlení. Osobně vidím jednoznačný přínos v tom, že když jsem v dobré kondici, věci prostě fungují lépe, snadněji, člověk se cítí vyrovnaný a má větší nadhled.

A protože tenhle článek je o svobodě, tak i v tomhle ohledu vidím pozitivní přínos pravidelného tréninku. Pokud pravidelně cvičíte, makáte, zápasíte sami se sebou, vyhráváte své malé bitvy, pak si díky té dřině rozhodně více vážíte sebe sama a více se staráte i o svou svobodu.

3. Konec závislostem

Jak může být člověk svobodný, když je závislý na cigaretách, alkoholu, kávě, čokoládě nebo dokonce na drogách (určitě máte svůj seznam malých či velkých hříchů)?

Já vám to samozřejmě neberu a už vůbec nechci moralizovat. Ale znám spoustu lidí, kteří by chtěli přestat. Představte si, že se zbavíte večerního nutkání dát si ještě kousíček čokolády, že přestanete své tělo dopovat kofeinem a nebudete otrokem cigaret. Odměnou bude čas navíc, mysl osvobozená od myšlenek, že si potřebujete něco dát, ušetříte i pár peněz, ale hlavně to prospěje vašemu zdraví.

Chápu, není to jednoduché, ale jde to. Je to jen otázka rozhodnutí. A vy už jste se rozhodli. Chcete více svobody, takže je čas osvobodit se od svých závislostí.

Čistá mysl a duševní potrava pomáhají růst a přibližují člověka ke svobodě

Je to tak. Osobně věřím filozofům, kteří připomínají, že opravdovou svobodu nám nikdo nemůže vzít, protože ji máme v sobě. Ale současně se doznávám ke své nedokonalosti, protože mě stále štvou různá omezení, které na mě klade okolní svět. Zákony, vyhlášky, společenské normy, nevyzpytatelné chování ostatních a tak dále.

Právě proto si myslím, že i na tomhle se dá pracovat, aniž bychom se oddávali duchovním cvičením a pravidelně meditovali. (Byť tohle je jednoznačně dobrý způsob vyrovnání se s existencí!) V roce 2019 můžete zapracovat přinejmenším na tomhle:

4. Sbohem fake news; a média dejte na čas k ledu

Chcete svobodně dýchat? Pak si přestaňte pouštět do hlavy každodenní informační nálož. Jak chcete mít prostor pro své vlastní myšlenky, jak chcete mít kapacitu na své vlastní projekty, když zahlcujete vlastní mysl tolika nepotřebnými informacemi. Opakuji: nepotřebnými informacemi.

Smyslem médií není informovat, ale poutat pozornost. A dělají to čím dál sofistikovaněji. Navíc jsou dneska takřka všudypřítomné.

Nechci se teď pouštět do rozborů a vynášet všeobecné soudy, nicméně jsem přesvědčený o tom, že většina informací prezentovaných v médiích má nějaký účel. Snaží se něco prodat, snaží se někoho přesvědčit, snaží se vnutit určitou agendu a ještě častěji říkají lidem, co si mají myslet. Opravdu chcete hrát hru někoho jiného a to zcela dobrovolně?

Dále, když někdo v poslední době mluví o fake news, jak víte, že ty jeho news jsou real? Pokud chcete mít jistotu, přestaňte sledovat média a budete mít klid.  Pokud chcete více svobody, přestaňte sledovat média. Stejně na události prezentované v médiích nemáte žádný vliv. Média ale naopak dokáží výrazně ovlivnit vaši náladu a psychický stav; většinou k horšímu. Vysávají z lidí energii. Ničí kreativitu.

Pokud přesto nedokážete odolat, omezte alespoň čas věnovaný konzumaci médií a stanovte si pravidelnou dobu pro jejich sledování. Dostanete to přinejmenším pod kontrolu.

5. Více knih a méně sociálních sítí

Dvacet procent Čechů nepřečte za rok ani jednu knihu, dalších dvacet procent si najde cestu pouze k jedné knize za rok. Naproti tomu průměrný uživatel internetu v Česku stráví na sociálních sítích denně takřka dvě a půl hodiny!

Asi nemusím zdůrazňovat, že dalším zlodějem naší svobody jsou právě sociální sítě. Kradou nám nejen čas, ale podobně jako zpravodajská a zábavná média také pozornost, ovlivňují naše emoce, rozpoložení, a ke všemu totálně rozbíjí schopnost soustředění a koncentrace. Existuje nespočet studií, které ukazují, jak nebezpečně mění fungování našeho mozku.

Možná patříte k těm, kdo říkají, že na čtení nemají čas. Pokud jste průměrný uživatel internetu, pak vidno, že z těch takřka dvou a půl hodin denně můžete snadno ukrojit ve prospěch knih. Při čtení knih funguje mozek jinak, než pokud takzvaně visíme na netu. Mysl je zklidněná, soustředěná, čtení zvyšuje kapacitu paměti a dokonce dochází k vytváření nových mozkových spojení. 

To podstatné pro tento článek ale je, že čtení přispívá k větší osobní svobodě každého z nás. Obrazně řečeno se díky knihám můžete přesunout kamkoli chcete, na různá místa po světě, mezi bohaté i do slumů, můžete se stát dobrodruhem, vědcem či detektivem. Díky knihám se můžete dostat k vědění, které by vám jinak zůstalo z různých důvodů zapovězené.

Čtení knih ale také trénuje vaše kritické myšlení, pomáhá rozvíjet sociální dovednosti, ukazuje rozmanitost lidských povah. V knihách najdete vzdělání a nové dovednosti, které vás mohou posunout k nové práci či projektům, což vám může v budoucnu přinést další porci svobody.

6. Naučit se něco nového

Pokud se chcete posunout a získat více svobody pro své budoucí směrování, budou se hodit nové dovednosti. Ani to ale nepůjde bez práce a bude to něco stát. Je jen na vás, co všechno jste ochotní udělat pro svou svobodu a kolik volného času do toho chcete investovat.

Pozitivní je, že kvůli tomu vůbec nemusíte chodit do školy. To by byla dokonce dost možná ztráta času. Internet nabízí dostatek možností. Ty jsou navíc často zdarma, dostupné na pár kliknutí myší.

Kde začít? Nejprve zvažte, jaké jsou vaše časové možnosti, jaké máte cíle a co byste se chtěli naučit. Počítá se všechno. Máte svobodu volby, takže můžete z koutku duše vytáhnout své zastrčené sny a klidně se zakousnout třeba do studia astronomie.

Osobně bych ale pro začátek zvolil něco praktičtějšího. Přeci jen astronomie je běh na dlouhou trať a vyžaduje velké odhodlání a zápal pro věc.

Pokud se pustíte do rozvíjení praktických dovedností, bude to mít tu výhodu, že průběžně uvidíte výsledky svého snažení a pravděpodobně vám to bude dávat díky tomu větší smysl. Takže se někdo pustí třeba do programování a může při tom pracovat na tvorbě vlastních webovek.

Když to zvládne, otevřou se mu v budoucnu nové možnosti, jak získané dovednosti uplatnit, a třeba mu to dodá odvahu, aby konečně změnil práci nebo šel na volnou nohu. I to může znamenat více svobody.

Někdo další se může pustit do učení cizích jazyků, což mu otevře nové možnosti cestování, poznání nových lidí, a kdo ví, třeba i práci, nový život.

Tak si tu svobodu konečně vemte

Čekali jste jednoduché návody, jak si urvat více svobody, a já nabízím jen práci a odříkání, že? ;-) Ani teď to nebude jinak. Další tři tipy jsou ale ještě o krok blíže skutečné svobodě, alespoň já to tak chápu. Takže do toho!

7. Začít podnikat

Začněte podnikat. Staňte se pánem svého času. Pusťte se do toho skvělého dobrodružství, dělejte, co vás bavíl, poznávejte nové lidi, objevujte nové možnosti, vydělávejte peníze. Neříkám, že to je snadné. Když se ale zeptáte podnikatelů, co jim to přináší, velká část z nich řekne „svobodu“. 

Chápu, zaměstnání dává lidem více jistoty, ale taky neříkám, že máte dát v práci výpověď. Podnikat se dá i při zaměstnání a to nejlepší je, že se můžete pustit do něčeho, co vás opravdu naplňuje a dává vám smysl. Můžete péct dorty pro známé, prodávat vlastnoruční výrobky na Fléru, vyrábět po víkendech nábytek, dělat lidem radost. Třeba to časem přeroste v něco většího. Myslím si, že stojí za to to alespoň zkusit.

Když už jsme u té svobody, jsou to právě podnikatelé, kteří přicházejí s inovacemi, které v konečném důsledku zlepšují život lidem a přinášejí jim svobodu. Bude to teď trochu klišé, ale vezměte si takové Airbnb, nedává lidem více svobody cestovat, nedělá ubytování dostupnější, vstřícnější, levnější?

Další důležitý rozměr podnikání je, že jako podnikatel můžete poskytnout více svobody lidem, svým kolegům, zaměstnancům. Je jen na vás, jak to uchopíte. Po světě jsou různé příklady firem, které zkracují pracovní dobu, umožňují práci na dálku, ale také experimentují s demokratickým řízením a svobodou v práci. Není to skvělé, když můžete lidem darovat kousek svobody navzdory všem okolnostem?

8. Kryptoměny

Nebojte se, nemám v úmyslu vás přesvědčovat, abyste investovali do kryptoměn, ani vám nebudu slibovat pohádkové bohatství. Jde mi o něco jiného.

Kryptoměny považuji za nástroj, který přináší lidstvu svobodu. Chci vám proto navrhnout, abyste zkusil pohledat na internetu a něco si o kryptoměnách přečetli. Kryptoměny totiž přinášejí do hry větší transparentnost, nezávislost na státu a jiných institucích, z určitého pohledu i bezpečnost proti krádeži, ale také anonymitu.

Pravděpodobně jste slyšeli o Bitcoinu. Kryptoměn je ale spousta a každá je trochu jiná. Navíc kolem sebe nabalují různé komunity lidí, podnikatele, hackery, kryptoanarchisty. Pokud odhodíte předsudky a nahlédnete jim do kuchyní, možná zjistíte, že často pracují na projektech, které mají za cíl právě zvýšení naší svobody. Pokud tedy investovat do kryptoměn, tak z mého pohledu právě kvůli podpoře lidí a projektů, které přináší inovace, skutečnou demokracii a svobodu.

Nevýhoda kryptoměn je jejich nestabilita, velké cenové výkyvy a omezené možnosti uplatnění. To je ale podle všeho spíše aktuální problém, který v dlouhodobém horizontu oslabí, až se pročistí trh a objeví se důmyslnější technologie. Kryptoměny nejsou totiž ryze platidlem, ale technologie, na které jsou založené, přináší celou řadu dalších inovací.

9. Věnovat se umění a tvořit

Kreativita je projev lidské podstaty. Buďte kreativní, tvořte, věnujte se umění. Jak lépe projevit svobodu lidského ducha, než v autorské tvorbě?

Umění je svým způsobem rebelie. Nemám teď vůbec na mysli některé projevy moderního umění. Spíše mi vytanulo na mysli, co napsal G. B. Shaw jednomu pianistovi, jehož hru obdivoval. Totiž, že jeho hra „provokuje žárlivost bohů“. Vyjádřil v té větě podstatu umění, lidské tvorby a kreativity, kterou se dotýkáme božské podstaty, překonáváme hranice každodennosti, projevujeme svobodu a odvahu vystoupat do prostoru, který nám byl bohy zapovězen. Přízemněji řečeno, umění je projevem lidské svobody.

Pokud chcete svobodu, seberte odvahu a tvořte. Protože můžete.

A dejte ji prosím i ostatním

Poslední. Nemyslete jenom na sebe a svou svobodu. Buďte velkorysí a přemýšlejte, jak dát svobodu i ostatním. Možností je spousta. Myslete na to, že jejich svoboda, je i vaše svoboda. Já mám pro vás následující tip.

10. Podporujte svobodný růst dětí

Někdy se mi zdá, že mluvíme o svobodě, jak nám ji omezují, říkáme, na co všechno máme nárok, jaká jsou naše práva. Ale v případě dětí, jako by svoboda nebyla důležitá. Jako by to byly neúplné bytosti bez vlastní vůle a práva na svůj život.

Rád bych proto při této příležitosti navrhl, abychom v roce 2019 přemýšleli i nad svobodou našich dětí. Kdo jsme rodiči, můžeme na tom pracovat každý den. Nemám v úmyslu říkat, co by měla dělat vláda a společnost… chci se zabývat tím, co může ovlivnit a změnit každý z nás. O tom je tento článek. Máte-li děti, dopřejte více svobody také jim.

Děti toho od nás mnoho nepotřebují. Především od nás potřebují prostor, kde se budou moci svobodně rozvíjet a růst.

Začněte tím, že přidáte více respektu k dětem, přestanete používat tresty a dáte jim možnost svobodného výběru ve věci vzdělávání. Svoboda učení je jednou z možností, jak dát dětem prostor, aby dělaly to, co je zajímá, bez maření času ve škole.

Přeji vám hodně svobody v roce 2019!

<< Přechozí článek Následující článek >>

Přestaňme vychovávat. V rodičovství není místo pro žádné tresty.

Fyzické trestání dětí považují stále dvě třetiny Čechů za normu. Násilí páchané ve jménu výchovy má ovšem různé formy. Jak s tím přestat? Můžeme změnit přístup k dětem? Jak spolu souvisí výchova a rodičovství a proč je výchova vždycky násilná, zatímco nenásilné a respektující rodičovství dává šanci pro svobodný růst dětí bez trestů? Znamená tento přístup k rodičovství bezbřehou svobodu dětí?

Fyzické trestání dětí považují stále dvě třetiny Čechů za normu. Násilí páchané ve jménu výchovy má ovšem různé formy. Jak s tím přestat? Můžeme změnit přístup k dětem? Jak spolu souvisí výchova a rodičovství a proč je výchova vždycky násilná, zatímco nenásilné a respektující rodičovství dává šanci pro svobodný růst dětí bez trestů? Znamená tento přístup k rodičovství bezbřehou svobodu dětí? (Pokračování textu…)

<< Přechozí článek Následující článek >>

Fyzické tresty: Jako rodiče máme v rukách jedinečnou příležitost změnit zažitý řád a osvobodit budoucí generace

Fyzické tresty jsou kruté, způsobují traumata a nevratná poškození lidské duše a jsou příčinou mnohého zla ve společnosti. Kde se to v nás bere a proč to děláme? Můžeme s tím přestat? Tu možnost má ve svých rukách každý z nás. Změní to něco zásadního?

Fyzické tresty jsou kruté, způsobují traumata a nevratná poškození lidské duše a jsou příčinou mnohého zla ve společnosti. Kde se to v nás bere a proč to děláme? Můžeme s tím přestat? Tu možnost má ve svých rukách každý z nás. Změní to něco zásadního? (Pokračování textu…)

<< Přechozí článek Následující článek >>

Co jsem se naučil o lidech (a politice) díky předvolební kampani

 

Možná víte, že jsem na podzim roku 2018 kandidoval do městského zastupitelstva ve Znojmě. Jelikož jsem byl lídrem kandidátky, neslo to s sebou řadu povinností, ale také určité výsady. Byl jsem součástí předvolební kampaně, měl jsem za ni spoluzodpovědnost, ale také jsem mohl do velké míry udávat její podobu.

Byla to velká zkušenost. Přestože jsem měl v minulosti něco málo s politikou do činění, už dříve jsem jí nahlédl pod pokličku a leccos jsem se o jejím fungování naučil, nikdy předtím jsem aktivně nekandidoval (s výjimkou jakýchsi voleb do sněmovny, kdy jsem se takzvaně nechal napsat někam k polovině kandidátky).

Teď to přišlo.

Pokud budete někdy stát před podobnou výzvou, můžete se díky účasti v kampani lecčemu naučit. Tedy za předpokladu, že se tomu budete moct věnovat na sto procent. Teprve pak to bude mít tu pravou hodnotu, teprve poté to bude proces učení, který vás obohatí.

Naučíte se mnohé o fungování týmu, řešení konfliktů, lídršipu, ale také o strategii a marketingu. Co víc, naučíte se leccos o samotné politice a pochopíte, jak ve skutečnosti funguje. Díky tomu možná zjistíte, jestli je vám politika souzená a zda je to oblast, ve které chcete působit a do které chcete investovat svou energii. To vše bez ohledu na volební výsledek.

To za to stojí, co říkáte?

Teprve v aréně na vlastní kůži pocítíte, jaké to je. Poznáte, co je ve vás. A teprve v zápalu boje zjistíte, o čem to celé je. Jestli to má smysl.

Pokusím se teď vykročit na tenký led. Pokusím se sepsat, co jsem se díky předvolební kampani naučil o lidech a vlastně i z určitého úhlu pohledu o politice jako takové.

1. Lidé si žijí vlastním životem. Smiřte se s tím, že nejste středem jejich vesmíru.

Málokdo čeká, až mu zazvoníte u dveří, abyste mu přinesli spásu. Lidé si žijí vlastním životem a o politiku se příliš nezajímají. Proč by také měli? K volbám jich chodí v průměru sotva polovina, dle typu voleb spíše méně. A pokud jdou, mají k tomu důvod. Častým důvodem, bohužel, je volba proti někomu. To považuji za vůbec největší omyl politiky.

Během kampaně jsme se potkávali s celou řadou lidí. Často to bylo o výměně pozdravu, předání letáčku, vyjádření podpory, ale i vyděšeném úprku nebo rychlém zabouchnutí dveří. Když se nám podařilo zabřednout debatu, obvykle se před námi otevřel konkrétní lidský příběh daného člověka. Nebylo to vždy nutně o politice, ale mnohdy to bylo velmi osobní a hluboké. A to na tom bylo to zajímavé.

Pochopil jsem, že to celé není o nás a naší kampani, ale o lidech a jejich životech. Tohle ale neberte jako marketingovou poučku, jak na to, jak dělat kampaň. To je prosté konstatování, že lidé žijí svůj život, ne váš, nežijí pro vaši kampaň. Pokud budete otevření, nechají vás do svého životního příběhu nahlédnout.

Takže jsme nahlíželi.

Jeden pán se nám svěřil, kterak jeho syn přišel k bolestivému úrazu s dlouhodobými následky na kolotoči v parku a zatím marně bojuje s radnicí, aby sjednala nápravu a přiznala zodpovědnost za kolotoč ve špatném stavu. Jiná paní nám vyprávěla, jak její syn nemůže najít odpovídající práci, přestože má za sebou vysokou školu a musí, chtě nechtě, hledat jinde. Jiná starší paní nám povykládala svůj podnikatelský příběh, podotýkám velmi inspirativní, který se už ale stal minulostí. Vinou politiky, byrokracie a EET. Narazili jsme i na podplukovníka ve výslužbě, který působil jako člen protiteroristické jednotky.

To všechno byly jiné vesmíry, které se nám na chvíli otevřely. Jejich středem jsme nebyli my se svou kampaní, ale lidé, které jsme díky kampani potkali. Tito lidé budou žít dál bez ohledu na politiku a plány všech kandidátů. Pro mě osobně to byla velmi inspirativní setkání, ke kterým by bez naší kampaně nejspíš nedošlo. Kdo ví, co z toho ještě vzejde.

2. Rozum je na druhém místě. Nebojujte s emocemi rozumem.

Troufnu si tvrdit, že jsme měli velmi propracovaný program. Byl vnitřně konzistentní, kladl důraz na svobodu, spravedlivé rozdělení městských peněz, ve věcné rovině pak na rozvoj vzdělávání, podnikání a infrastruktury.

Jenže! Tohle podle všeho zajímalo jen hrstku lidí. A nejvíc ty, kdo s námi chtěli polemizovat a ještě lépe se do nás strefovat. Těch slov o bizarnostech, bláznivých pomatencích a neschopných (dosaďte si sami) jsme si vyslechli a přečetli opravdu spousty.

Další prozření. Nebo spíš potvrzení dobře známého, jen často přehlíženého. Rozum skutečně není to, co hýbe politikou.

Emoce jsou to, co rozhoduje. Pokud se snažíte přijít s něčím novým (neříkám, že to je vždy to nejlepší!) a konfrontujete s tím ostatní, kteří mají zažité zcela jiné vidění světa, tvrdě narazíte. Argumentace a přesvědčování nemá smysl. Maximálně, pokud vás baví debatovat a měřit síly v diskusích.

To platí samozřejmě i v jiných oblastech, kde přicházíte do styku s ostatními, nejen v politice.

Pro oblast politiky si z toho odnáším závěr, že pokud chcete v politice prorazit, není radno, bohužel, být příliš sám sebou. V politice, přinejmenším v předvolební kampani, kde potřebujete prodat své kandidáty, musíte potlačit vlastní názory, musíte říkat, co chtějí lidé slyšet. Nebo ještě lépe, říkat toho co nejméně a soustředit se především na formu. Prodávat emoce, vyvolávat jejich prostřednictvím iracionální kmenové pudy. Vlastně by se to dalo nazvat cílenou manipulací davu.

To je jeden z hlavních důvodů, proč bych každému radil, aby dobře zvážil, jestli se do něčeho takového chce skutečně pouštět. Účel světí prostředky nemusí být pro každého to pravé.

3. Každý má názor. Ten váš není nejdůležitější.

Pokud jdete do politiky s nějakým názorem, neznamená to, že musíte ostatní za každou cenu přesvědčit o své pravdě. Lidé s vámi často nebudou souhlasit. Váš názor není to nejdůležitější a dokonce si myslím, že ani nikoho nezajímá. A to platí nejen pro politiku.

Každý má totiž názor.

Pokud oslovíte cizího člověka, proč byste měli očekávat, že bude zvědavý zrovna na vaše názory? A proč si myslíte, že je bude chtít ke všemu přijmout? Lidé neradi mění své názory. Účelem kampaně není přesvědčovat lidi o vašich názorech. Rozhodně ale můžete ostatním nabídnout svůj pohled na věci. Máte dokonce jedinečnou možnost své názory prezentovat a upozornit na to, co považujete za potřebné.

Když už jsme v kampani narazili na někoho, kdo chtěl diskutovat, vždycky to bylo hlavně o tom, co zajímá toho daného konkrétního jednoho člověka. Buď jsme si názorově sedli, nebo ne. Pokud ano, vzájemně jsme si zanotovali a my odcházeli potěšeni, že v tom nejsme sami. Pokud ne, vyměnili jsme pohled na věc, my si poslechli, v čem vidí dotyčný problém, občas zazněl zajímavý podnět ke zlepšení našeho programu, někdy jsme si však vyslechli i pěkné nadávky. Neznamenalo to pro nás, že ten člověk je hlupák a že my jsme lepší. Ten dotyčný nám věnoval čas a my se od něj mohli něco dozvědět, byť třeba v ostřejší formě. My kandidovali, my museli být připravení na občasné jiskření emocí. Poznat osobní příběh dotyčného, to bylo často zajímavější, než názorová konfrontace.

Váš názor v kampani není nejdůležitější. Celkově o názory až tak moc nejde.

4. Lidé se rádi nechají unášet davem. Ukažte jim, že to jde jinak.

Bezpečí. To je to, co rozhoduje. Lidé potřebují pocit bezpečí a ten nacházejí uprostřed davu. Doslova i obrazně.

Dav nenutí příliš přemýšlet. Dav znamená jistotu, že je kolem nás masa podobně smýšlejících lidí. Dav dokonce potvrzuje, že náš postoj je správný. Je to určité status quo a to nám jako lidem vyhovuje.

V každém davu se dřív nebo později vyprofiluje vůdce, či případná vůdčí skupina lidí. A to nám jako lidem náramně vyhovuje. Rádi se necháváme unášet davem, kterému udává někdo jiný rytmus a bere na sebe odpovědnost za směr cesty a neváhá se za nás i poprat. Alespoň to tak říká. My se pak na oplátku popereme za svého kmenového vůdce, třeba ve volebních místnostech, ale i to jen za předpokladu, že má kolem sebe sdružený dostatečný dav.

Pokud jdete proti proudu, vystoupíte z davu, ohrožujete bezpečí ostatních. Ohrožujete také stávajícího davového vůdce. Přinejmenším to tak často sám interpretuje, když se snaží podnítit obrannou reakci davu proti vám. Automaticky se stanete terčem útoků, ať už jsou vaše úmysly jakékoli.

Pokud chcete něco změnit, musíte mít dostatek odvahy z davu vystoupit. Jiná možnost není.

Nedělejte to ale tak, že se budete snažit ostatní přesvědčit o svých názorech. Jak už jsem psal, to není to podstatné. Musíte ostatním ukázat, že to jde jinak. Musíte jít příkladem. Buďte tou změnou.

A teď to nejdůležitější. Položte si otázku, jestli k tomu potřebujete nutně politiku.

5. Lidé nechtějí dělat revoluci. Pokud chcete uspět v politice, nesnažte se věci příliš měnit.

Chcete něco změnit? Nebo chcete jít do politiky?

Pokud chcete uspět v politice a získat moc, nesnažte se věci příliš měnit. Většina lidí to neocení.

O vašem úspěchu a neúspěchu bude rozhodovat celá řada faktorů. Program a vize ovšem rozhoduje nejméně z nich. Třeba v našem městě uspěli nejvíce ti, kdo žádný program reálně neměli. O to ale až tak nejde. Spíše chci zdůraznit, že než program či případná snaha odlišit se, platí v politice zásada nevyčnívat a nechat se unášet středním proudem. To zní logicky, že?

Lidé nechtějí revoluci. Chtějí nechat věci plynout tak, jak jsou.

Pokud chcete opravdu něco změnit nebo prosadit, zkuste to jinak, než v politice. Neříkám, že prostřednictvím politiky nemůžete nic ovlivnit, ale množství vydané energie na takové dobrodružství stojí opravdu za pováženou.

Jeden člověk toho může udělat opravdu hodně. Pokud chcete být prospěšní, určitě vymyslíte celou řadu možností, co můžete udělat místo účasti v politice. Výhoda je, že při tom nikoho nepoškodíte a nebudete své nápady tlačit na úkor ostatních silou většiny v zastupitelstvu.

Na závěr proto nechávám to vůbec nejdůležitější zjištění. Už to zaznělo v úvodu tohoto bodu:

Chcete něco změnit? Nebo chcete jít do politiky?

 

<< Přechozí článek Následující článek >>

Proč jsem kandidoval v komunálních volbách a k čemu jsem díky tomu dospěl?

 

Nebylo to snadné rozhodování.

Zkraje jara roku 2018 mě oslovili přátelé, kteří se pohybují v komunální politice, s tím, že chtějí postavit kandidátku pro komunálky ve Znojmě, a jestli do toho půjdu s nimi v roli lídra.

Přestože jsem po svých zkušenostech z politiky odešel a můj postoj vůči politice, přesněji politikům, se překlopil do ryzího odmítnutí, nad komunální politikou jsem znovu zauvažoval. Proč? Jaká mě k tomu vedla cesta?

Mé zkušenosti s politikou – styčné body, krátké angažmá a vystoupení z jedoucího vlaku

Politika mě dříve velmi zajímala. Zvláště v té komunální jsem měl, troufnu si tvrdit, docela slušný rozhled. Hlavně jsem se ale dlouho pohyboval v prostředí, kde bylo tolik styčných bodů s (komunální) politikou, že nebylo možné ji ignorovat. Pořádal jsem regionální konference, workshopy, festivaly, pracoval jsem na několika projektech v oblasti regionálního cestovního ruchu. Byl jsem aktivním členem hospodářské komory, byl jsem součástí podnikatelské komunity a s potěšením jsem sledoval příběhy znojemských firem, které dokázaly překročit stín regionu. Rád jsem navštěvoval společenské a kulturní akce. Sem tam jsem napsal příspěvek do regionálního tisku.

Cítil jsem se zkrátka jako součást místního dění. Politika toho byla přirozenou součástí.

Kolem roku 2012 jsem vstoupil do místní ODS. O něco později jsem se stal jejím předsedou. To však jen nakrátko. Člověk nahlédl více do zákulisí a velmi záhy přišel o iluze. Konec. O tom třeba někdy napíšu více. Politiku jsem každopádně pověsil na hřebík.

Dospěl jsem k přesvědčení, že politika není řešením problémů, ale jejich příčinou

Dění ve Znojmě jsem však nadále sledoval. Přeci jen je to můj aktuální životní prostor. Nicméně namísto politiky jsem se věnoval spíše svým klientům. Hlavně jsem se ale vrhl do studia, respektive ponořil jsem se do knih a poměrně intenzivně jsem začal sledovat zahraniční blogy a videa. Kreativita, růst, svoboda… to je jen hrubý tematický rámec, ve kterém jsem se pohyboval.

Během té doby jsem se utvrdil v tom, že politika není řešením problémů, spíše je jejich příčnou. Především je to ale divadlo, které zastírá pravou podstatu věcí. Dospěl jsem k závěru, že politiky, takové, jací jsou, skutečně ke svému životu nepotřebujeme. Přesto ve mně doutnal plamínek, že by to třeba šlo opravdu dělat jinak. Ostatně, znám pár starostů či primátorů v Česku i na Slovensku, o kterých bych se nebál prohlásit, že jejich politika vybočuje z řady. Skromnost, výsledky, práce ve prospěch společenství.

Nechci ale teď zabředávat do polemik ohledně smyslu a fungování politiky. Filozoficky je to pořád o tom, že nějaká většina (matematicky často spíše menšina) rozhoduje o všech ostatních a zavádí opatření, která mohou někoho poškodit a často nutně z podstaty věci také někoho poškodí.

Právě proto nevnímám politiku jako prostředek řešení problémů. Jakékoli řešení je totiž na úkor něčeho jiného. Nad tím se ale málokdo pozastaví. Chápu to. Není čas na mudrování. Věci nějak fungují a lepší řešení nemáme.

„To je prostě demokracie.“

Skutečná podstata politiky (stručně o motivech většiny politiků)

Budiž. Jenže problém vidím ještě jinde. Pokud nahlédnete podstatu politiky, většinou to není o souboji myšlenek, potažmo praktických řešení problémů, neřku-li vizí. To je často až to poslední. Ke všemu se věci často dělají na efekt, jakože „děláme, že něco děláme, pak se u toho vyfotíme a předhodíme občanům obrázky, jak se o ně hezky staráme.

Politika je především mocenská hra. Lépe řečeno, hra různých klanů a partiček, které si z politiky dělají business a řeší si svoje osobní záležitosti. Příkladů je spousta a určitě je znáte sami. Politické kampaně jsou pojímané jako brutální investice (často též za veřejné peníze) s cílem ovládnout rozhodovací procesy a tudy plynoucí finanční toky.

Pokud budete politiku a politiky sledovat zblízka, nejspíš dospějete k názoru, že je to pole, ve kterém se realizují jisté neukojené potřeby. Potřeba být slavný, vydobýt si úctu, mít moc a ovládat druhé. V mnoha případech politika přitahuje jedince, kteří toho za sebou moc nemají a touto cestou si kompenzují své pocity méněcennosti. Nerad bych ale někomu křivdil. Na tohle téma najdete určitě spoustu poučnější literatury od uznávaných psychologů, jako je František Koukolík nebo Radkin Honzák. ;-)

Věřte nebo ne, během svého rozhodování o kandidatuře, a dokonce také během samotné kampaně, jsem si snad stokrát položil otázku, jestli chci zapadnout do takto vybrané společnosti. Jestli se s tímhle systémem doopravdy chci potýkat a hledat v něm skulinku pro naplnění své vize.

Moje dilema byla samotná podstata politiky

Uzavřu ale tento malý historický exkurz, kterým jsem vás chtěl dostat do kontextu svého osobního rozhodování. Při něm jsem neřešil vize, čas, energii. Řešil jsem své vnitřní etické dilema.

Moje niterná pozice se nacházela (a nachází) v bodě, kdy je pro mě politika popřením všeho, za co se v pozitivním směru vydává. To málo dobrého je pak vždy vykoupeno tím, že je na úkor někoho dalšího. A je vlastně jedno, kdo je konkrétně nositelem politiky, kdo jest onou osobou politika. Problém je podstata politiky samotné.

Demokratické hlasování totiž nemusí být vždy tou nejlepší metodou a možná se dokonce shodneme na tom, že žádné volby neudělají svět lepším místem.

Co přispělo k tomu, že jsem do toho nakonec šel

Proč jsem tedy kývnul na výzvu, abych kandidoval?

Přišlo to v době, kdy jsem byl hluboce ponořený do svého intelektuálního objevování. V praktické rovině jsme ale zrovna doma řešili otázky ohledně dětí. Školka, očkování, ale i možnosti neškolního vzdělávání a vlastně i budoucnost dětí i nás samotných v jihozápadním cípu Moravy při rakouských hranicích.

Při znalosti fungování místních věcí jsem se nedokázal naladit na úplně pozitivní notu v souvislosti s dalším setrváním tady. V obecné rovině jsem pak pociťoval neustálé omezování svobody. Najednou vysvitla naděje, že by se mohlo podařit navzdory všem plánovačům a pachatelům dobra vytvořit ostrůvek svobody, byť v kontextu malého města a jeho omezených možností.

OK, jdeme na to. I když to nebude snadné.

Takže OK. Zkusíme to, kluci. Zkusíme s tím trošku pohnout. A zkusíme to uchopit z jiné strany, než bývá zvykem.

Ato i přesto, že koalice TOP 09, Svobodní a hrstka nezávislých nadšenců neslibuje přílišné šance na úspěch v historicky těžce levicovém regionu, který je navíc neskutečně válcovaný setrvalou propagandou vládnoucí garnitury. Navíc jsme na to měli nějaké čtyři měsíce včetně dvouměsíční prázdninové proluky. Hm, to bude oříšek…

Stanul jsem v čele kandidátky s názvem Znojmáci. Byla to prázdná skořápka a my jí museli dodat obsah.

Přiznám se, zpětně vzato, že ani v okamžiku svého rozhodnutí jsem o něm nebyl zcela přesvědčen. To přesvědčení jsem však zcela pragmaticky odložil za horizont voleb a soustředil jsem se na praktické stránky věci. Věděl jsem však, že abych byl schopný podat maximální výkon, musím být sladěný s tím, co reprezentuji. A pokud nebudu sladěný já, jakožto lídr, nemůže fungovat ani náš tým. A pokud nebude funkční a sladěný náš tým, jak můžeme přesvědčit voliče?

Takže?

Šli jsme do toho ve jménu svobody, odpovědnosti a spravedlnosti

Jediná politika, která pro mě dává smysl, je ta, která osvobozuje, osekává, vrací svobodu (a peníze) lidem.

Vzniklo programové Desatero. Vskutku libertariánský program, který stál na principech svobody a odpovědnosti pro každého z nás. Byl to také pokus o větší spravedlnost pro Znojmáky, i když jsme za to paradoxně obdrželi mnohokrát nálepku levičáků. Byla to zároveň cesta k větší otevřenosti a transparentnosti radnice, té skutečné, nejen deklarované, protože naše teze zásadně umenšovaly prostor pro zákulisní rozdělování peněz. To pochopitelně spustilo alarm a z různých stran padaly na naši adresu urážky.

Co bylo v Desateru? Rušení vyhlášek, poplatků a represivních opatření v podání městské policie. Odvážné, možná drzé. Zásadní byl také návrh na zrušení dotací na sport a kulturu. Namísto toho jsme navrhli systém poukázek, kterým by se tyto peníze rozdělily mezi všechny obyvatele s tím, že větší část těchto peněz by šla formou poukázek na nákup služeb v oblasti vzdělávání pro děti do 18 let. Jak s poukázkami naloží, by bylo na lidech. Abychom ale jen nerušili a neškrtali, přidali jsme dva body – sázení stromů a nová venkovní hřiště.

Šli jsme do toho s programem, který asi málokdo očekával a hlavně se kterým by se standardní politik bál vystoupit. Mělo to pochopitelně více rozměrů. Filozofický, pragmatický, ale i marketingový. Desatero jsme měli navíc propočítané z pohledu realizace, byť jsme své kritiky nepřesvědčili (a ani to nemělo smysl zkoušet). Krom Desatera jsme měli i vcelku podrobný program s konkrétními návrhy na zlepšení života ve Znojmě a řešení aktuálních problémů.

V každém případě bylo Desatero to, za co jsem se osobně dokázal postavit. Samozřejmě, tušil jsem, že si nevybudeme většinové přijetí. Jenže taktizovat a říkat po sto padesáté to samé, případně neříkat vůbec nic a jen proplouvat, jaký by to mělo smysl? To jsem opravdu dělat nechtěl. Nebažím po funkcích, stavím na principech.

Navíc to celé probíhalo v situaci, kdy jsme skládali dohromady doslova pár měsíců před volbami prakticky nové uskupení na půdorysu dvou pravicových stran z opačných pólů tohoto spektra. Nebyl čas a prostor na kompromisy.

4,71 procent. Jaký to mělo smysl?

Pětiprocentní práh pro vstup do zastupitelstva jsme nepřekročili. Podle propočtů chybělo nějakých 25 voličů, abychom se prosadili do zastupitelstva.

Teď si asi říkáte, bylo to celé k něčemu?

Bylo.

Šlo přece o to říci ty věci nahlas.

Upozornit na to, že všechno, co považujeme za neměnné, ba skvělé, může mít mezery. A že jsou efektivnější, spravedlivější a ohleduplnější způsoby pro řízení města. Předvolební kampaň otevřela prostor nabídnout alternativu a to v co nejryzejší formě. Umožnila přinést do prostoru myšlenky, o kterých se dá bez ohledu na výsledek voleb dále diskutovat, na kterých se dá stavět, rozvíjet je, a to i mimo zastupitelstvo (to především).

V kampani jsem představil vizi města příležitostí – města se svobodným duchem.

Krom Desatera jsem po letech sbírání zkušeností a nasávání inspirace sepsal skromnou brožurku „Znojmo – město příležitostí„. Knížka obsahuje konkrétní představy, jakým se má město ubírat, aby vytvořilo prostor aktivním a podnikavým lidem. Myšlenkový základ celého konceptu je opět důraz na svobodu a prostor pro vlastní iniciativu lidí.

Stěžejní část jsem věnoval vzdělávání a to opět s důrazem na svobodnou volbu a rozvoj silných stránek dětí. Myšlenkově jsem vycházel z tezí Johna Holta, Petera Graye a A. S. Neila. Snad to nezní příliš nabubřele. Toto pro mě bylo naprosto zásadní a byl to jeden z důvodů, pro které jsem do předvolební arény vstoupil. A udělal bych to znovu.

I když bych zase pochyboval o svém rozhodnutí.

Považuji za důležité jít a zabojovat, zkusit se poprat o to, aby měli lidé možnost žít svůj život podle vlastních představ. To už je bitva, kterou stálo za to sehrát i při vědomí všech okolností a rozporů.

Vždycky záleží na tom, s čím do toho jdete

Útěchu mi, a třeba i některým ostatním, budiž to, co říká má žena Alenka, kterou politika ani trochu nezajímá, respektive ji považuje za otravnou a naprosto pomíjivou ve všech projevech (byť ne důsledcích pro ostatní). Totiž, vždycky záleží, s čím do toho jdeš. Vždycky záleží na tom, kdo opravdu jsi a jestli dokážeš takovým zůstat. Tímto nemyslí to otřepané klišé, že politika automaticky všechny změní k horšímu, ale především to, jestli člověk jde do politiky s něčím konkrétním, čemu sám věří a co je pro něj důležité. Bez taktických her a přetvařování před voliči. Autenticita. To je ta nejtěžší výzva.

Jo, můžete stavět na principech, odmítat politiku, ale pokud existuje reálná šance, že něco konkrétního změníte, tak to stojí za pokus. Třeba botičky za špatné parkování nebo poplatky ze psů bez účasti v zastupitelstvu jen tak nezrušíte.

Důležité je zůstat sám sebou, zůstat věrný svým hodnotám, neuhýbat a nepřijímat politiku jako cestu k seberealizaci, naplnění, neřku-li cestu ke štěstí. Protože není. Tedy alespoň za mě, nikomu nechci brát jeho vlastní přesvědčení.

Spíše na okraj se také přiznám k tomu, že práci zastupitele či radního nepovažuji za nijak zábavnou či kreativní. Hlasování o věcech, o kterých často nic nevíte, nudné debaty, nezřídka tlak přistoupit na věci, na které přistupovat nechcete. Je to mocenská matematika. To má na hony daleko od svobodné tvorby a práce na projektech, které dávají člověku smysl. Navíc vás to nutí vydávat energii na nepodstatné nebo kontroverzní záležitosti a trávit čas s lidmi, se kterými byste dobrovolně nic takového dělat nechtěli. Vážně si to myslím a napsal jsem o tom už dříve článek, ve kterém alespoň jako malou náplast nabízím deset věcí, které můžete dělat místo politiky.

K JAKÉMU ZÁVĚRU JSEM DOSPĚL DÍKY AKTIVNÍ ÚČASTI V PŘEDVOLEBNÍ KAMPANI

Nevěřím v politiku a neuznávám její principy. Politiku chápu čistě pragmaticky jako prostředek bezprostřední změny.

Jsem vděčný za zkušenost s naší nedávnou kampaní. Zejména mě zpětně těší energie, která proudila mezi členy našeho týmu. Navázal jsem nová přátelství s několika lidmi, kterých si vážím, oceňuji jejich schopnosti, integritu, považuji je za příjemné a vlastně i zajímavé bytosti. A budu jim nadále fandit!

Na druhou stranu jsem na vlastní kůži ochutnal odvrácenou tvář předvolební kampaně. Ke všemu to právě byla jen kampaň, nikoli reálná politika. Stačilo to k nazření. Je to virtuální realita, která p(r)odává obrazy, ale skutečnost je jiná. Často bohužel velmi záporná. Motivy politiků jsou na míle vzdálené tomu, co říkají v kampaních. Lži, manipulace, zákulisní dohody, ale také šíření nenávisti a naprosto zbytečné boje mezi příznivci jednotlivých politických táborů. Je to také zcela nerovný boj. Tedy pokud chcete hrát fér.

To samozřejmě není nové zjištění, takže to berte jako moji osobní reflexi a přímou zkušenost z nedávno prožitého. Utvrdilo mě to v názoru, že politika je ze své podstaty špatná. Nejen principiálně, jak píšu v úvodu, že zvýhodňuje jednu skupinu lidí na úkor ostatních, ale bohužel i pro svou formu. Přes všechny krásné ideály je to pokřivené prostředí, které sice dává zdánlivě prostor pro upřímně míněné snahy, nicméně i to je vlastně součástí divadelního představení. Nedivím se, proč nám tolik lidí v kampani říkalo, že k volbám nechodí.

Jediný důvod, proč do toho jít, je snaha změnit něco konkrétního, co bez politiky jen těžko dokážete. Chápu politiku jako operativní nástroj změny. A jediná politika, která je podle mě oprávněná, jak už jsem uvedl výše, je ta, která vrací lidem svobodu a jejich peníze. Proto jsem uvedl příklad s rušením policejních botiček nebo poplatků za psy. Toho bez politiky, respektive politiků, nedosáhnete. Alespoň ne v krátkodobém horizontu. Nebo se můžete ještě odstěhovat, což vám nepochybně také někdo poradí.

Jsem přesvědčený o tom, že pokud vás v tomto směru něco pálí, je lepší aktivně do politiky vstoupit, kandidovat, než volit a spoléhat se na politiky. Kolik politiků v minulosti dodrželo, co slibovalo před volbami? A kolik jich dokonce během svého působení zcela otočilo názor? Také to o něčem svědčí. Nenaskakujte na předvolební triky a už vůbec se nenechte zviklat argumenty, že nevolit je projev ignoranství, že kdo nevolí, dává hlas těm zlým, že jít k volbám je naše povinnost. To jsou mýty, kterými politici burcují lidi, aby šli k volbám.

Pokud se však přeci jen odhodláte, myslete na to, že vstupujete do hry s nulovým součtem. Vždy to bude něco za něco. Něco vás to bude stát. Přemýšlejte také hluboce nad tím, jak moc chcete prosazovat svoje představy o tom, jak by měli žít ostatní. Přemýšlejte, jestli své vize dokážete naplnit jinak.

Pavel K.

 

<< Přechozí článek Následující článek >>

Co když vám řeknu, že nemusíte mít cíl, ani vědět, kam směřujete? Co když je lepší cesta?

 

Musíš si stanovit cíl!

Musíš vědět, kam směřuješ. Pokud v to nemáš jasno, chováš se nezodpovědně a nikam to v životě nedotáhneš. 

Co když to tak ale není?

Co když vůbec nepotřebujeme vědět, kam jdeme?

A co když to ani nikam dotáhnout nemusíme?

Nemusíme neznamená nemůžeme.

Můžeme to totiž nechat plynout, nasednout na tok řeky, nechat se unášet, oddat se bytí, věnovat se tvorbě, ponořit se do díla. To je to, co asi znáte, čemu někteří psychologové a poradci říkají flow.

Proces je důležitější, než výsledek.

Jak děláš jednu věc, tak děláš všechny, říká se. A takový jsi člověk, dodávám.

Ostatní kolem vnímají hlavně to, jací jsme během cesty, ne, co jsme vytvořili.

Protože všechny myšlenky vložené do díla, ať je to cokoli, a pokud je dílo opravdové, vychází z nás. Odrážejí naši bytost v plné kráse.

Co asi zůstane součástí vzpomínek na nás? Bude to seznam úspěchů a věcí, které jsme udělali? Nebo to bude spíše to, jací jsme byli? Bude to, co po nás zůstalo ve formě dědictví, nebo to budou vzpomínky založené na pocitech, jaké to s námi bylo?

Co když je to celé ještě jinak?

Nejen, že nepotřebujeme vědět, kam směřujeme, ale nepotřebujeme to ani hledat.

Ono si nás to totiž najde. Totiž ani ono nás nemusí hledat a nacházet, protože my už to jsme. Jen se tomu musíme otevřít a nechat to vystoupat na povrch.

Když někdo hledá,“ řekl Siddhártha svému dávnému příteli Góvindovi, „snadno se stane, že jeho zraky vidí jen tu věc, kterou hledá, že nedokáže nic najít, nic do sebe vpustit, protože stále myslí jen na to hledané, protože má jeden cíl. Nalézt ale znamená: být svobodný, být otevřený, nemít žádný cíl. Ty, ctihodný, jsi možná skutečně hledač, protože pospíchaje za svým cílem, nevidíš mnohé, co ti leží před očima.

Cítíte tu svobodu, kterou máte na dosah?

 

<< Přechozí článek Následující článek >>

Kroťte svou vášeň, ale nevzdávejte to!

Jak najít svou vášeň a nechytit se do pasti. Odpověď je IKIGAI.

Jak najít svou vášeň a nechytit se do pasti. Odpověď je IKIGAI. (Pokračování textu…)

<< Přechozí článek Následující článek >>

Hrajete hru někoho jiného?

Co znamená hrát hru někoho jiného? A proč je to nebezpečné? Dá se s tím něco dělat?

Co znamená hrát hru někoho jiného? A proč je to nebezpečné? Dá se s tím něco dělat? (Pokračování textu…)

<< Přechozí článek Následující článek >>

Zlaté pravidlo, stoikové a umění laskavosti

Chovej se k druhým, jak chceš, aby se chovali oni k tobě, říká Zlaté pravidlo. Stoikové jej ke svému životu nepotřebovali. Nechtěli ovlivňovat chování druhých, chtěli se chovat ohleduplně, a tak to radili i ostatním. Lidská přirozenost je podle nich dobrá a směřuje ke spolupráci. Nejvyšší hodnota je pak šíření laskavosti v mezilidských vztazích.

Chovej se k druhým, jak chceš, aby se chovali oni k tobě, říká Zlaté pravidlo. Stoikové jej ke svému životu nepotřebovali. Nechtěli ovlivňovat chování druhých, chtěli se chovat ohleduplně, a tak to radili i ostatním. Lidská přirozenost je podle nich dobrá a směřuje ke spolupráci. Nejvyšší hodnota je pak šíření laskavosti v mezilidských vztazích. (Pokračování textu…)

<< Přechozí článek Následující článek >>

Jakou cenu má klid v duši a jak ho udržovat navzdory všem okolním rozptýlením?

Prodáváte svou duši? A jakou cenu má? Existuje něco, čemu byste ji rádi upsali, aniž byste řešili "co za to?" Víte, jak to udělat a udržet si klid v duši?

Prodáváte svou duši? A jakou cenu má? Existuje něco, čemu byste ji rádi upsali, aniž byste řešili „co za to?“ Víte, jak to udělat a udržet si klid v duši? (Pokračování textu…)

<< Přechozí článek Následující článek >>