Bloumání a hloubání

Tři kroky ke štěstí a svobodě

Chcete přitáhnout více štěstí do života? Chcete žít svobodněji? Chcete se snadněji a méně bolestně rozhodovat, když se ocitnete na křižovatce a když vám vstoupí do cesty náročné výzvy? Klíč ke štěstí a svobodě máte na dosah. Je to autenticita. Právě ta má moc otevřít stavidla štěstí a svobody a ukázat vám směr, kterým se vydat. V článku se dozvíte, proč je autenticita tak důležitá, jakým způsobem přináší štěstí do života a jaký vliv má na naši svobodu. Dozvíte se, co nám brání k jejímu rozvoji, a hlavně se dozvíte, jak jí dosáhnout a rozvíjet.

Chcete přitáhnout více štěstí do života? Chcete žít svobodněji? Chcete se snadněji a méně bolestně rozhodovat, když se ocitnete na křižovatce a když vám vstoupí do cesty náročné výzvy? Klíč ke štěstí a svobodě máte na dosah. Je to autenticita. Právě ta má moc otevřít stavidla štěstí a svobody a ukázat vám směr, kterým se vydat. V článku se dozvíte, proč je autenticita tak důležitá, jakým způsobem přináší štěstí do života a jaký vliv má na naši svobodu. Dozvíte se, co nám brání k jejímu rozvoji, a hlavně se dozvíte, jak jí dosáhnout a rozvíjet. (Pokračování textu…)

<< Přechozí článek Následující článek >>

Pět způsobů, jak média ničí kreativitu, a jak z toho ven

Jak působí média na lidskou kreativitu a proč na ni mají devastující účinky? Je negativní vliv médií na lidskou tvořivost fatální a nezvratný? Co se s tím dá dělat? A jak se vlivu médií bránit a chránit si tvůrčí svobodu?

Jak působí média na lidskou kreativitu a proč na ni mají devastující účinky?

Je negativní vliv médií na lidskou tvořivost fatální a nezvratný?

Co se s tím dá dělat?

A jak se vlivu médií bránit a chránit si tvůrčí svobodu? (Pokračování textu…)

<< Přechozí článek Následující článek >>

Odpudivost a krása anarchie 3/3

Anarchie je plná napětí. Vize ideálního světa, ale též strach z neznámého. Jde to dohromady? Jde to sladit? Je možné v dnešním světě žít podle etických principů a spustit změnu?

Anarchie je plná napětí. Vize ideálního světa, ale též strach z neznámého. Jde to dohromady? Jde to sladit? Je možné v dnešním světě žít podle etických principů a spustit změnu? (Pokračování textu…)

<< Přechozí článek Následující článek >>

Odpudivost a krása anarchie 2/3

Slovo anarchie jitří emoce. Většinu z nás děsí, ale je v něm i spousta krásy. V čem tkví kouzlo anarchie?

Slovo anarchie jitří emoce. Většinu z nás děsí, ale je v něm i spousta krásy. V čem tkví kouzlo anarchie? (Pokračování textu…)

<< Přechozí článek Následující článek >>

Odpudivost a krása anarchie 1/3

Slovo anarchie jitří emoce. Je v něm ukrytá krása, ale přesto u mnoha lidí budí spíše negativní pocity. Proč se tolik bojíme anarchie?

Slovo anarchie jitří emoce. Je v něm ukrytá krása, ale přesto u mnoha lidí budí spíše negativní pocity. Proč se tolik bojíme anarchie? (Pokračování textu…)

<< Přechozí článek Následující článek >>

Proč je Summerhill pro náš život důležitější, než bychom si mohli myslet?

Slyšeli jste o Summerhillu?

Summerhill je první svobodná škola na světě, kterou založil už v minulém století jistý Alexander Sutherland Neill.

Škola od svého založení v roce 1921 prošla různými změnami, několikrát se přesunula a potýkala se i s různými překážkami, zejména nepochopením úřadů. Přesto funguje dodnes a její principy jsou stále platné.

Víc než škola, je Summerhill jakási neškola, tak trochu komunita, pro někoho velká rodina, kde je na prvním místě vždycky to, co chtějí děti. Summerhill můžeme považovat za zhmotnění myšlenek svobody učení. Přestože si myslím, že Neill by dal přednost sousloví svoboda hrát si.

Zakladatel Summerhillu napsal nádhernou knihu o tom, jak to u nich funguje. V knize jsou dále obsaženy Neillovy myšlenky, které souvisí se svobodou, učením, dětmi, ale psal i o svém životě a cestě k Summerhillu. Knížka vyšla též v češtině a pokud jste ji nečetli, doporučuji už proto, jak v ní autor s kuráží a humorem sobě vlastním rozbourá vaši představu o vzdělávacím systému a fungování naší společnosti jako takové.

 

První vydání knihy z roku 1960

 

Když jsem knihu četl, napadala mě spousta myšlenek. Velká část z nich se netýkala ani tak vzdělávání, jako spíše světa, či lépe řečeno společnosti, ve které žijeme. Říkal jsem si, že by bylo fajn to dát na papír a podělit se s vámi o postřehy, které mi dalo čtení Summerhillu.

Na následujících řádcích najdete sedm myšlenek, které můžete načerpat od Neilla nebo si odnést ze Summerhillu, i když zrovna neřešíte učení a děti.

1. O svých věcech si můžeme rozhodovat sami

Summerhill v podstatě vůbec v ničem nepřipomíná školu. Samotné jeho fungování je té představě ještě vzdálenější. Žádný ředitel, žádní učitelé, žádné třídy.

Ale hlavně si tu všichni o svých věcech rozhodují sami.

Děti i dospělí společně. Každý je tu stejně důležitý a každý má právo říct svůj názor.

Fungování Summerhillu je založené na principech fungování nehierarchické komunity.

Pokud se má něco rozhodnout nebo vyřešit nějaká nepříjemná událost či konflikt, všichni (pokud chtějí) se sejdou na schůzi. Tam o všem společně diskutují a snaží se najít společné řešení. Na schůzích se též hlasuje. Ale právo hlasovat mají opravdu všichni a hlasuje se až poté, co dostane každý možnost říci své stanovisko a argumenty v dané věci.

Tedy žádné volby a delegování zástupců, nevyzpytatelných politiků, kteří rozhodují o ostatních. Účelem přeci není někomu vnutit názor ve stylu svůj názor si už řekl ve volbách, teď to řídíme my.

Být jedním z tisíců registrovaných voličů není demokracie. V Summerhillu se všichni scházíme v jedné místnosti, všichni máme právo promluvit a právo hlasovat,“ zdůrazňuje Neill jeden z principů summerhillské demokracie.

V Summerhillu si děti o sobě rozhodují samy. A ne nepodstatná zajímavost je, že schůze řídí zpravidla děti.

Neill také zdůrazňuje ještě jeden aspekt fungování tamní samosprávy. Je jím ochota dětí i dospělých obyvatel Summerhillu diskutovat a hledat řešení, které napáchá minimum škody. Diskuse jsou otevřené a pravidla pro jejich průběh si stanovují sami účastníci. Neill to shrnuje takto:

Možná je naše demokracie dokonce férovější než ta politická, jelikož děti jsou k sobě navzájem laskavé a nemají řádné podstatnější vlastní zájmy. Kromě toho je to opravdovější demokracie v tom smyslu, že pravidla jsou ustanovována na otevřených schůzích a nevzniká zde problém dále nekontrolovatelných volených zástupců.

Když to jde v Summerhillu, proč by to nešlo i v tom našem každodenním světě?

2. Vždy dokážeme zvládnout to, co je pro nás důležité

Summerhill je o víře v lidskou svobodu, ale také o víře v lidské schopnosti.

Jedno s druhým souvisí.

Neill a jeho následovníci věří, že člověk dosáhne svých cílů, pokud se pro ně sám vědomě rozhodne.

To je vlastně jedna z hlavních myšlenek svobody učení. Každý ví sám nejlépe, co ho zajímá, co ho baví a kam ho srdce táhne.

Proč komukoli vnucovat představu někoho jiného? A vůbec, proč komukoli bránit v cestě, pro kterou se rozhodne?

Pokud mu chceme upřímně pomoct, soustřeďme se na to, aby měl dostatek prostoru a podmínky pro rozvinutí svého potenciálu.

Summerhill je přesně takovým prostorem. Je to prostor pro růst.

Připomíná mi to přesvědčení psychoterapeuta Carla Rogerse o tom, že každý živý organizmus směřuje k seberealizaci a sebenaplnění a to dokonce bez ohledu na vnější podmínky. Pokud jsou však tyto podmínky příznivé, tím lépe organismus prospívá a rozvíjí se. To zní logicky, že? Důležité na tom je, že Rogers toto směrování považuje za přirozenou tendenci, a říká, že „se každý člověk vyznačuje směrovou tendencí k celistvosti, k realizaci svých možností.“ Pokud chceme podle něj člověka na jeho cestě podpořit, musíme jej přijmout takového, jaký je. Jinými slovy jej akceptovat, nesnažit se ho ovládat, ale poskytnout mu empatii a pochopení.

Fascinuje mě, jak to do sebe zapadá.

Přesně takto se Summerhill chová k dětem. Žijí tam v přesvědčení, že děti samy vědí, co je pro ně nejlepší, a dávají jim maximum pochopení a prostoru pro jejich vlastní cestu.

Zcela prakticky, pokud se děti rozhodnou, že chtějí jít na vysokou, stačí jim na přípravu ke zkouškám v lepším případě pár měsíců, v horším rok či dva. A jsou mimořádně úspěšné. Prostě chtějí, tak to dokáží.

Platí to pro nás pro všechny. Když chceme, tak můžeme. Když chceme a věnujeme tomu dostatek energie, tak to dokážeme. Omezení, která nám někdo vnucuje, a falešná přesvědčení o tom, jak mají věci správně fungovat, jsou jen hranice vytyčené těmi, kteří v sílu těchto myšlenek nevěří.

3. Svoboda podporuje kreativitu

Jsem přesvědčený, že kreativita potřebuje svobodu.

Jistě, člověk dokáže být tvořivý i za velmi nepříznivých okolností a někdy se kreativita stává poslední možností, když jsme pod tlakem nebo v ohrožení. Kreativita má mnoho podob.

Já chci ale teď psát to příznivém vlivu svobody na kreativitu.

Summerhill je prostor, kde si děti mohou dělat, co chtějí.

(Pokud tím někoho neomezují.)

Většina času je tu věnována hraní.

Spontánní hra bez předem daných pravidel je zhmotněním kreativity a je také nejryzejším vyjádřením svobody. Když si hrajeme, jsme svobodní a používáme svou kreativitu k vytváření hry.

Děti mají v Summerhillu pestré zázemí pro hru i kreativní projevy všeho druhu. Výtvarné potřeby, hudební nástroje, knihy, dílnu, ale také obrovskou zahradu. Když mají chuť, mohou se chopit nástrojů a tvořit.

Nemusí ale nic. Natož se učit a chodit do hodiny.

A tady vidím další důležitý aspekt summerhillské svobody nakloněné tvorbě.

Zahálka povolena.

Děti tu mají k dispozici moře času. Je na nich, jak s ním naloží. Mohou se tu cíleně nudit, flákat.

Spisovatel Ulrich Schnabel napsal celou knihu o tom, proč je zahálka důležitá pro lidskou kreativitu. Podle něj se během zahálení aktivují centra podvědomí, které díky tomu, že mozek běží na volnoběh, dostanou prostor pro zpracovávání, třídění a kombinování informací. Z těch poté produkují nečekané myšlenky. Takové to, když jdete, koukáte do nikam, a najednou vás něco skvělého napadne.

Schnabel patří k těm, kdo tvrdí, že během zahálky děláme to, co nás skutečně baví. To je vlastně celá filozofie Summerhillu. Nikdo je tam do ničeho nenutí.

A pokud my všichni budeme jako děti v Summerhillu a dovolíme si následovat magickou cestu zahálky, pak budeme kreativnější. Protože, slovy Schnabela, tajemství zahálky „zažíváme vždy, když něco děláme pro věc samotnou a nikoli ze ctižádosti, že se skrze ni někam dostaneme nebo že skrze nic něčeho dosáhneme.

Takže shrnuji. Svoboda zahálky podporuje kreativitu.

4. Problém nejsou ti druzí. Zaměřme se na své ego.

Tahle lekce se Neillovi povedla nastražit opravdu důmyslně.

Když se nám nelíbí chování ostatních lidí nebo se nám jejich názory zdají hloupé, většinou hledáme chybu u nich.

Posuzujeme, hodnotíme a odsuzujeme.

Jakápak tolerance. Ať změní názory oni. Ať to udělají jinak oni. Oni za to můžou.

Neill v knize líčí příhodu, kterak mu někdo vyškubal ze záhonku osm keříků brambor. Přirozeně ho to naštvalo a ztropil patřičný povyk. Na svých záhoncích trávil dost času, zahradničení byl jeho koníček a svých výpěstků si považoval. Když ale zjistil, co se stalo, tak sice nadával, ale nikoho neobviňoval. Dokonce ani dětem neudělal kázání, jak je špatné krást a ničit cizí úrodu. Jinými slovy, neudělal z toho záležitost dobra a zla, netahal do toho morálku. Nestavěl se do pozice autority a soudce. Prostě byl naštvaný, protože to byly jeho brambory a jeho brambory měly zůstat na pokoji. Bylo to jeho osobní vlastnictví, o kterém si chtěl rozhodovat sám. Někomu jinému by to třeba nevadilo. A toho si byl Neill vědom.

Jak by asi v podobné situaci reagovala většina z nás?

Zvlášť, když za tou lumpárnou stojí děti. Nevychovaná stvoření, která porušují pravidla a chovají se neuctivě k plodům naší práce.

A teď si představte, že v Summerhillu toto o dětech neplatí. Jak musí být dospělí v Summerhillu skutečně dospělí, aby to zvládli, aby potlačili své ego, aby nechtěli děti vychovávat a vnucovat jim svou představu o správném chování?

Sám Neill byl skutečně tím, co hlásal. Vyznavač svobody par excellence. Ale pozor. Nikoli bojovník za svou vlastní svobodu nebo okázalý bojovník za svobodu slova a podobně. Byl především zastánce svobody pro ostatní.

Nazval bych to tolerance.

To je pořádná zátěž pro ego.

Svůj přístup uplatňoval i v rámci rodiny, kde to může svádět k porušování vlastních zásad, protože tam přece oči ostatních nedohlédnou. Neill to komemtuje takto: „Já například zbožňuji Wagnera, zatímco moje manželka ho nesnáší. Já si tedy pouštím své milované Mistry pěvce norimberské, když ona není v místnosti. Můj nevlastní syn Peter Wood zbožňuje Bacha, já ne, a tak opouštím místnost já.

Kde je tedy náš problém ve vztahu k ostatním?

5. Násilí je slepá cesta

Dítě by nemělo dělat nic, dokud nedospěje k názoru = svému vlastnímu názoru – že by to udělat mělo. Vnější nátlak je prokletím lidstva, ať už přichází od papeže, státu, učitele nebo rodiče. Je to všechno forma fašismu.

Nátlak a donucení jsou způsoby, jaké v Summerhillu neuznávají. Je to opak svobody.

Myslím, že Neill to říká naprosto jasně. Důležité je mít na paměti, že nátlak neznamená bezprostřední fyzické násilí, ale je to jakákoli forma trestu nebo přítomnost hrozby trestu.

Přesto se to běžně děje ve školách a vůbec ve vztahu k dětem.

Jedním velkým zlem, které v lidech stále přežívá, je naše stálá potřeba přikazovat dětem, jak mají žít. Všechny vzdělávací systémy na světě se snaží formovat děti k obrazu dospělých a děti pak zase stejně formují své potomky. Výsledkem je velmi nemocný svět plný zločinu, nenávisti a válek. Tak se tu stále točíme dokola v bludném kruhu a miliony dětí žijí nešťastné a v neustálém duševním i tělesném napětí.

Ten problém se ale netýká jen dětí. Je to problém nás všech.

Na nátlaku a donucení jsou založené moderní státy. Státní aparát disponuje ozbrojenými složkami, které vynucují poslušnost se zákony a nařízeními, ať s nimi souhlasíte či nikoli.

A podle Neilla je právě toto jedna z hlavních příčin neštěstí na světě, protože násilí plodí další násilí. A kde existuje jakákoli forma násilí, vzniká nenávist. Nenávist utlačovaných k utlačovatelům. Ale také nenávist utlačovaných k ostatním, včetně dětí, na kterých si své pocity křivdy kompenzují.

Je to boj, kterým se nedá vybojovat změna, protože nenávist je prostoupena všemi úrovněmi systému. Podle Neilla ten „boj není férový, protože vzdělávací, náboženský, právní i ten odporný vězeňský systém jsou stejně jako armáda pod kontrolou právě lidí nenávistných.

V Summerhillu proto vyměnili bojový stav za spolupráci.

Principy fungování Summerhillu jsou založené na komunitním rozhodování, všichni jsou tu stejně důležití, upřednostňuje se diskuse a společná domluva, nepodporuje se soupeřivost, ale spolupráce.

Zajímavé je, že tyto principy jsou přítomné i ve hrách, kterým děti věnují většinu času, jak jsme si už řekli. Příznačné je, že Neill považuje soupeřící hry za projev potřeby uplatnění ega, získání moci a vítězství. V Summerhillu proto dávají přednost hrám zaměřeným na spolupráci. Děti popravdě ani nemají v Summerhillu potřebu vyhrávat, protože tu neexistuje autorita ani konkurence.

Důležitější je radost ze hry.

Co kdybychom tedy ubrali plyn ve vzájemných přestřelkách a pokusili se vždy a za každou cenu hledat cestu spolupráce?

A vůbec, co kdybychom se místo všeho toho soupeření zaměřili na radost ze hry?

6. Život není jen o penězích, srovnejme si priority

Žijeme ve společnosti, kde je nejvyšší hodnotou úspěch.

Je jedno v čem a jaký.

Podstatou úspěchu je být lepší než ostatní. Konkurence. Výhra.

Peníze.

A pak znovu.

Víc.

Nekonečný boj.

Jsme tak nastaveni od malička a připadá nám to přirozené. Naopak si ťukáme na čelo, pokud to někdo zpochybňuje.

Už od dětství nás takto hezky formuje náš vzdělávací systém. Také média a popkultura nás utvrzují, že je to jediná správná cesta. A rodiče se často stávají jejich spojenci, protože prošli tím samým. Neumí si představit, že by to šlo jinak a už vůbec ne bez školy.

Neill to říká podobně, neboť považuje převládající vzdělávací systém za vhodný pro lidi, „kteří věří v takový typ školy, pro občany bez špetky tvořivosti, kteří chtějí poslušné děti, jež také neznají kreativitu a dobře zapadnou do civilizace, pro níž jsou měřítkem úspěchu peníze.

A právě proto to mají v Summerhillu jinak.

Jejich cílem je, aby jejich absolventi získali „schopnost pracovat radostně a žít pozitivně.“ Jinými slovy, ať je někdo třeba řidič náklaďáku nebo popelář, důležité je, aby byl šťastný a spokojený.

To je přece výhra, nemyslíte?

Život není o penězích, čteme mezi řádky.

V Summerhillu nejde o slávu a peníze a vítězství nad druhými. V Summerhillu jde o štěstí, ať to zní jakkoli nadneseně.

Jde o to, aby ze zdejších dětí vyrůstaly emočně vyspělé a vyrovnané bytosti. Jedině tak si ve světě dokáží udržet svou svobodu a nezávislost a rozvíjet svůj potenciál. To je v Summerhillu jednoznačně důležitější než intelektuální pokroky. Jak říká Neill, „ignorování dětských emocí školy otevírají cestu pro jejich ovlivňování zvenčí, tedy prostřednictvím novin, televizního a rozhlasového kýče, reklamy a nepřeberného množství různých magazínů nastavených na mentální úroveň desetiletého dítěte.

Srovnejme si priority. Myslím, že v Summerhillu se můžeme i v tomto ohledu inspirovat. Co je skutečná hodnota? A co chceme dát do života vlastním dětem?

7. Řešení je láska, ne politika a volby

Už jsem to slyšel vícekrát. Summerhill je utopie.

Ano, je.

Je to ale utopie, která skutečně existuje uprostřed našeho šíleného světa.

Neill to věděl. Stav světa ho trápil. A měl pro něj svou vlastní medicínu.

Chtěl zlepšit svět prostřednictvím své školy. Chtěl, aby v ní vyrůstaly „zdravé, svobodné děti, jejichž život není otráven strachem a nenávistí.

Neill nevěřil na politiku. Ta podle něj v lepším případě „znamená demokracii, demokracie znamená hlasy lidových mas, kastrovaných již v kolébkách.“ Násilí, na kterém je založený náš systém, jen reprodukuje násilí. Mstíme se za to na dětech. Podle Neilla musíme najít lepší způsob, jak z toho ven. „Politika totiž lidstvo nezachrání. Nikdy se jí to nepodařilo.

Takže jaký recept nám Neill odkázal? A proč se v Summerhillu točí vše kolem svobody?

Dar svobody je darem lásky. A jen láska dokáže zachránit svět.“

 

<< Přechozí článek Následující článek >>

Jak dosahovat shody a proč demokratické hlasování nemusí být nejlepší metodou?

Podstata demokracie je v tom, že většina rozhoduje o záležitostech týkajících se všech na základě hlasování.

Tedy teoreticky vzato.

Z jiného úhlu pohledu bychom totiž mohli říct, že většina vnucuje svou vůli ostatním prostřednictvím hlasování.

Larken Rose, americký anarchista, to vidí ještě jinak. Podle něj demokracie umožňuje úzké skupině lidí legálně převzít moc nad určitým územím a zmocnit se tak státního donucovacího aparátu, tedy policie a armády. Pak je podle něj zcela na jejich vůli, jakým způsobem a kdy silové složky nasadí. Příklady si určitě doplníte sami.

V každém případě je to ale o tom, že někdo (lid, většina, vládnoucí oligarchie, vláda atp.) opírá svou skutečně reálnou moc nad ostatními o násilí.

A to je právě to.

Osobně si myslím, že přítomnost násilí je ze své podstaty špatně.

Většinou nad tím moc nepřemýšlíme. Většinou to totiž není na první pohled vidět.

Od malička jsme vedeni k tomu, že uspořádání našich společných věcí je nezpochybnitelné. Jsme vedeni k poslušnosti vůči autoritám. To platí i o vládách a demokracii.

Vláda dostala moc v demokratických volbách, takže může rozhodovat o ostatních.

Tedy i o těch, kteří pro ni nehlasovali a s jejím postupem nesouhlasí.

Důsledky vidíme každý den.

Zkusme se zamyslet. Nešlo by to jinak?

Možná je v tomto momentě příhodnější otázka, proč by to nemělo jít jinak?

Nevěřím tomu, že toto je přirozený stav. Nevěřím, že lidé musí cítit všudypřítomnou hrozbu násilí, protože by se jinak vzájemně povraždili. To nám jen někdo od malička našeptává, že to nemůže být jinak, protože lidé jsou zlí a nejsou schopni vzájemné domluvy. Ironií je, že právě demokratické volby jsou důsledkem tohoto přesvědčení.

Po celé planetě existovaly a stále ještě existují (!) populace, kde neznají moc autority, ať už ve formě jednoho vůdce, diktátora, či demokraticky zvolené vlády. Fungují na společné dohodě, kooperaci a respektu k individualitě. Jedinou autoritou je pak nepsaná společenská norma kmene či společnosti nejednat proti zájmu ostatních členů.

Ano, myslím si, že to může fungovat jinak.

Myslím si, že opravdu demokratický způsob rozhodování o věcech, které se týkají všech, je společné rozhodování.

Nejde o přímou demokracii a referenda. Tam pořád platí rozhodující vůle většiny, ať už je definována jakkoli.

Jde o společné vypořádání agendy a to tak, aby nikdo nebyl vynechán a aby měl každý možnost vyjádřit svůj názor či postoj v dané věci. Jinými slovy, jde o shodu všech, kterých se to týká. Ještě jinými slovy, jde o to, aby vůle určité skupiny nebyla pod hrozbou násilí vnucována lidem, kteří s ní nesouhlasí. A už vůbec by to nemělo být tak, že něčí rozhodnutí někoho jiného poškodí.

Ano, je to časově náročné a vyžaduje to velkou dávku energie.

Ale ptám se, pokud chceme, aby někdo akceptoval něčí návrh, i když k němu má výhrady nebo s ním dokonce nesouhlasí, proč by měl? A proč by měl v tomto ohledu potenciálně poškozený jedinec nést náklady rozhodnutí někoho jiného?

Celé to má ještě jeden důležitý rozměr. Nejde o prosté matematické vyjádření, že vůle většiny rovná se sto procent. Nejde ani o zbožštění individuálních či vlastnických práv.

Jde o vzájemné pochopení, vzájemnou toleranci a úctu.

Jde o to, aby se každý mohl v dané věci vyjádřit.

Považuji za klišé, že o stavbě jaderné elektrárny mohou rozhodovat pouze odborníci. A svěřit takové rozhodování do rukou politiků považuji za hazard. Proč by stát neměl naslouchat takzvaně obyčejným lidem? Jejich názory, postoje a pocity nejsou důležité? A vůbec, proč by o takových věcech měl rozhodovat stát?

Shrnuto. Demokratický způsob rozhodování je podle mě takový, který nikoho nevylučuje z debaty a zejména takový, který nikoho nepoškozuje.

Abych rozptýlil vaše obavy z toho, že tu blouzním, nahlédněme společně do díla psychoterapeuta Carla Rogerse.

Carl Rogers (zdroj)

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

Rogers je zakladatelem terapie zaměřené na člověka, jinak také humanistického přístupu.

Jeho hlavní tezí je, že terapeut by měl především naslouchat a člověka na protější straně bezpodmínečně akceptovat. Tento svůj přístup mimochodem aplikoval i na vzdělávání, ale také jej zapracoval do svých vizí o fungování společnosti.

Co je podstatné, nebyl to teoretik, ale vycházel ze své praxe a zkušeností. Rogers se postupně začal orientovat víc a víc na skupinová setkání, terapeutické skupiny, sebezkušenostní skupiny (tj. skupina podporující autentické prožití sebe sama s podporou ostatních), ale také spoluorganizoval velká setkání s účastí stovek lidí.

Jeho metoda, dá-li se to tak nazvat, byla nic neorganizovat, nic neřídit, nikoho neovládat.

A ono to fungovalo!

Rogers popisuje ve svých knihách, kterak se skupiny pozvolna začaly samo organizovat, kterak v nich propukaly tendence vnucovat ostatním agendu, objevovali se lidé, kteří se chtěli ujmout velení. Ale díky otevřenosti skupin a zejména díky tomu, že spoluorganizátoři neúnavně vraceli do prostoru principy jako naslouchání druhým a opravdovost k sobě samému i ostatním, přes všechny obtíže se dařilo dosahovat společně záměrů, na kterých se shodla celá skupina!

Jistě to stálo velké množství času a každé společné rozhodnutí bylo ve finále určitým kompromisem, nicméně nikdo, alespoň jak to Rogers popisuje, se necítil opomenut nebo nějakým způsobem odsunut stranou.

Rogers ví, že tento způsob fungování „může být považován – a také nezřídka je – za nešikovný, zbytečně složitý, iritující, za otravný způsob, jak se dobrat nějakého rozhodnutí,“ přesto je přesvědčený o jeho významu. Věří totiž, že „každý člověk má svou cenu, je třeba zohlednit stanoviska a pocity všech zúčastněných.“ Věří také v moudrost skupiny, která „rozpoznává skutečnou cenu tohoto procesu, neboť se v něm postupně vzájemně svazuje komunita, v níž má i ten nejskromnější hlásek, ten nejnepatrnější pocit své respektované místo.

Tuhle rovnoprávnost názorů Rogers zakládá především na tom, že každý má svou vlastní realitu. Žádná není lepší ani horší. Není způsob, jak je vzájemně posuzovat. Můžeme je pouze akceptovat. Slovy Rogerse: „Jedinou realitou, kterou znáš ty, je svět, jenž vnímáš a prožíváš v daném okamžiku. Jediné, co o těchto skutečnostech můžeme vypovědět, je to, že se liší jedna od druhé. Existuje tolik „reálných světů“, kolik je na světě lidí!

Tyto poznatky sbíral Rogers na zmiňovaných skupinách a setkáních, které nabývaly postupem času podobu experimentů. Sám mnohokrát pochyboval, přesto ale zůstával pevný ve svých postojích a ono to fungovalo.

Na sklonku života tyto poznatky využil k nastínění vize společnosti založené na vzájemné toleranci a pochopení. Pokládá řečnickou otázku, jak by mohla vypadat společnost založená na principech vzájemného porozumění a přijetí?

 

Předpokládejme, že se moje sporá tolerance tvého osobitého světového názoru promění v bezvýhradné přijetí tvé osoby a tvého práva tento názor zastávat. Předpokládejme také, že namísto odbývání realit druhých jako absurdních, nebezpečných, kacířských či hloupých, budu ochoten tyto reality prozkoumat a poučit se z nich. Předpokládejme, že budeš ochoten učinit to samé. Jak se to promítne do společenského života?

 

Tohle mi připadá jako zásadní.

Posun na další úroveň nezajistí více hlasování, ale vzájemné pochopení. Nikoli tedy násilí, ale sounáležitost.

Takže ještě jednou.

Proč by to tak nemohlo fungovat?

 

PS: Citace v článku pocházejí z knížky Carla Rogerse Způsob bytí.

 

<< Přechozí článek Následující článek >>

Co je to svoboda?

Vždycky když je řeč o svobodě, vybaví se mi příběh Yequána z knihy Jean Liedloff Koncept kontinua.

Yequáni jsou jihoamerický domorodý kmen a Jean Liedloff je antropoložka, která u Yekuánů strávila poměrně dlouhou dobu. Posléze napsala nádhernou knihu věnovanou dětem. Ta je o vývoji dětí a jejich přirozené cestě do dospělosti.

Pralesní kmen Yekuánů žije své životy v nekončícím kontinuu, kde je podstatná svoboda a vzájemná pospolitost.

Děti se tam všemu učí přirozeně a samovolně, jen k tomu potřebují blízkost matky a pochopení ostatních členů kmene, prostor pro sebeřízení, a absenci nátlaku. Vše do sebe hezky zapadá a jak dokumentuje Jean, funguje to.

Jean Liedloff mezi Yekuány (zdroj)

 

A jak tedy vypadá svoboda po vzoru Yekuánů?

Svoboda je možnost dělat nenormální věci, pokud na ně zrovna máme chuť, a ostatní to akceptují, nehodnotí a nepotřebují od vás vysvětlení.

Pro uklidnění. I tady platí hranice. Nicméně ty jsou dány spíše intuitivně, kdy člověk sám vnímá, co by v jeho počínání omezovalo ostatní, takže se toho dokáže vyvarovat.

A teď už ten slíbený příběh – úryvek z knihy:

 

Jednou jsem s úžasem pozorovala, jak si jeden Yequán vzal do hlavy, že vyleze na vršek kopce, který se tyčil nad vesnicí, a tam bubnoval a hulákal z plných plic. Po dobré půlhodině byl tento impuls ukojen. Z nějakých vnitřních důvodů se mu chtělo, tak to prostě udělal. Zřejmě ho ani trochu nezajímalo, co si o tom budou myslet sousedi, i když to nebylo „normální“. Byla jsem velmi překvapená. Nikdy jsem totiž nepochybovala o nepsaném pravidle své společnosti, že příčetní členové společnosti potlačí své divé nebo „iracionální“ touhy, aby se jich zbytek společnosti nezačal bát nebo jim nepřestal důvěřovat.

 

Všimněte si.

Ten Yekuán vůbec neřešil, co si o něm kdo myslí.

Něco takového je totiž zcela mimo kategorie tamního uvažování. Neřeší, co si kdo myslí, protože nikdo neřeší, co kdo dělá. Přinejmenším to tedy neřeší ve smyslu posuzování ostatních.

A teď vy.

Kdy jste naposledy nechali svého Yekuána vyběhnout na nějaký kopec?

 

<< Přechozí článek Následující článek >>

Jak změnit svět? A jak se stát tou změnou, kterou chceme vidět ve světě?

I.

Slýcháme to často. Chtějí změnit svět. Podnikatelé, umělci, koučové, vědci, politici.

Některým se to i daří.

Ale co vlastně znamená změnit svět?

Jak? A proč vlastně?

Přiznejme si to.

Někdy chceme měnit svět okolo sebe hlavně proto, aby to vyhovovalo nám.

Někdy je to dokonce jen pro to, abychom to byli MY, my, kdo změnil svět.

Vytvořit novou aplikaci, vydělat peníze, získat politickou funkci, napsat bestseller.

A říkáme tomu, že měníme svět.

 

II.

Gándhímu se připisuje citát: „Buď sám tou změnou, kterou chceš vidět ve světě.

To je krásné, že?

Šířit své poslání prostřednictvím sebe sama. Jít ostatním příkladem. Inspirovat. Ukazovat, jak se to má dělat. Aktivně vytvářet lepší svět nebo aspoň cestu k jeho dosažení.

Dlouho jsem to bral jako to nejlepší, co může člověk pro svět udělat.

Přišlo mi to jako dobrý důvod, proč něco dělat. Dokonce jako nejlepší důvod, abych dělal to, co dělat chci.

Chápete.

Gándhí mi dal požehnání stát se tím, kdo říká ostatním, co a jak mají dělat.

 

III.

Já vlastně nevím, jak to Gándhí myslel.

Navíc, když nad tím v poslední době přemýšlím, možná to myslel úplně jinak.

Nebo ještě lépe řečeno, on žil svůj život jinak. Nežil ho tak, aby měnil svět kolem, aby měnil ostatní lidi podle svých měřítek.

Gándhí žil tak, jak mu připadalo správné žít.

Ano, usiloval o ryze světský a nemalý cíl v podobě nezávislé Indie.

Ale nedělal to proto, aby byl ten, kdož změnil svět. Dělal to proto, že mu to tak přišlo správné.

 

IV.

Gándhí byl změnou, kterou chtěl vidět ve světě.

Snažil se žít pravdu. Věděl, že není dokonalý. Proto věřil, že musí být pravdivý především sám k sobě.

Co tedy znamená „být tou změnou, kterou chci vidět ve světě„?

Podle mě to není nic menšího, než měnit sebe k obrazu svému. Být pravdivý sám k sobě. Přiznat si své chyby. Žít podle svých představ o dobrém životě. To znamená být autentický. Jít cestou, která mi připadá správná. Ale nenutit ji ostatním a ani neočekávat, že mě budou následovat v mých bohulibých úmyslech.

Znamená to následovat svou vizi světa. Měnit svět prostřednictvím změny sebe sama.

Jestli to změní ty okolo, to není podstatné.

Dokonce si myslím, že by Gándhí nikoho záměrně měnit nechtěl. To by se neslučovalo s ahinsou (= princip nenásilí), která byla východiskem jeho životní filosofie.

Být změnou, kterou chci vidět ve světě, znamená v té nejryzejší podobě to, že se staneme součástí přesně toho lepšího světa, který chceme utvářet.

Staneme se nositeli našeho lepšího světa.

 

<< Přechozí článek Následující článek >>