Komentáře

K čemu máme zákony a co znamená, že je tak rádi porušujeme

Osobně dělím zákony na dva typy. Ani v jednom případě ale nejsem přesvědčený, že takové zákony mají smysl a že je doopravdy potřebujeme. Chcete vědět proč?

Osobně dělím zákony na dva typy. Ani v jednom případě ale nejsem přesvědčený, že takové zákony mají smysl a že je doopravdy potřebujeme. Chcete vědět proč? (Pokračování textu…)

<< Přechozí článek Následující článek >>

Prezidentské volby a jak se nenechat napálit

Také jste zoufalí, protože nevíte, koho volit za prezidenta?

Většina lidí plánuje účast v prezidentských volbách, ale neví, koho by měli volit. Někteří jsou z toho zoufalí a ve stresu. Berou to jako svou občanskou, nebo dokonce morální povinnost.

Ale já přece musím jít volit. Je to má povinnost.

Jenže nikomu z prezidentských kandidátů stoprocentně nedůvěřují. Proč taky, neznají je. Tak tápou. To v nich přirozeně vyvolává napětí. Pocit viny je tlačí do rozhodování o něčem, o čem nemají chuť přemýšlet. S blížícím se termínem voleb se v nich probouzí úzkost.

Stojí to za to?

Někteří jdou pak volit jen kvůli tomu, protože se stydí za současného prezidenta.

Já fakt nechci, aby tam byl Zeman. Nesnáším ho a nechci se na něj dívat další čtyři roky.

Dopředu říkám, že tohle mi připadá jako největší blbost. Kdo říká, že se na něj musíte dívat? Nenechte se chytit do pasti. Přesně to je hlavním posláním televize a médií obecně. Zvednout vás ze židle, naštvat, vyprovokovat. A pak hezky poslušně půjdete a uděláte, co se od vás očekává.

Existuje též určitá část voličů, kteří jsou naprosto přesvědčení o své volbě. Poznáte je snadno. Během rozhovoru do pěti minut přistane na stole otázka: „Koho budeš volit?“ Pokrčíte rameny a to je signál, aby vytáhli své eso. A vy jste za to možná rádi. Rádi vezmete zavděk dobře míněné radě přítele. Hlavně ať už to nemusíte řešit.

Kdo nese odpovědnost za špatné výsledky prezidentských voleb?

No jo, ještě přednedávnem jste to měli jednodušší. Prezidenta volili poslanci a senátoři. Nebyla to sice taková zábava, ale zase jste se nemuseli zatěžovat nekonečným přemítáním, komu to tam máte hodit. Nakonec jste si mohli v hospodě nebo u televize spolu s erudovaným komentátorem zanadávat, koho to ti pitomci zase zvolili, protože vy jste to nijak nemohli ovlivnit. Jenže teď už se na to vymlouvat nemůžete. Teď už nesete spoluzodpovědnost za budoucí hlavu státu. Teď už zkrátka musíte!

Nebo to tak není?

Volit prezidenta opravdu nemusíte a byla by fakt hloupost nechat se chytit do pasti „občanské povinnosti„, „zájmu svobody a demokracie„, „budoucnosti našich dětí“ a já nevím, čeho ještě. Pokud si nejste jistí, nevíte nebo se o to nezajímáte, není jediný důvod, proč jít k volbám.

V minulých prezidentských volbách zůstalo doma v prvním kole 3.263.856 takzvaně oprávněných voličů (tj. 39,7 %). Důvod neúčasti nevíme, ale rozhodně to bylo něco, co pro ně má větší hodnotu než prezident.

Rozhodně neplatí argument, že pokud nepůjdete volit, nemáte právo si na cokoli stěžovat. Nic si nedělejte z toho, že vám to budou politici předhazovat a televizní odborníci na politiku přitom moudře pokyvovat hlavami. Proč asi?

Naopak, právo stěžovat si pozbýváte tím, že k volbám jdete a odevzdáte svůj hlas některému z kandidátů.

Mimochodem, na koho myslíte, že budou ti stejní politici a televizní experti svalovat vinu, když nedopadnou volby podle jejich představ? Správně, na voliče, na nevzdělanou a neinformovanou veřejnost. Hádejte, uslyšíme tyto a pdobné nářky i po letošních prezidentských volbách?

Tři největší klamy o volbě prezidenta

1. Potřebujeme morální autoritu

Osobně mě těší, když se lidé zabývají otázkami morálky. Znamená to, že jim záleží na druhých, na dobrých mezilidských vztazích, na spravedlnosti, ať už si každý tyto pojmy vykládáme jakkoli.

Jiná věc ale je, jestli tou skutečnou morální autoritou může být zrovna prezident.

Ze své podstaty je to vrcholný představitel politické moci. To jest systému založeném na nerovném vztahu vládnoucích a ovládaných. OK, můžeme to považovat za optimální nástroj udržení chodu společnosti a zajištění jejího fungování. Jenže pojďme se ještě podívat alespoň v rychlosti za oponu. Stačí si uvědomit, že oficiální výdaje na kampaň mohou dle zákona dosáhnout výše až 40 milionů korun. Jestliže tu máme devět kandidátů, pak hovoříme o potenciálních výdajích v objemu 360 milionů korun. A to jsou pořád jaksi oficiální přípustná čísla. Kde se ty peníze berou? Kdo stojí za jednotlivými kandidáty a jaké jsou motivy jednotlivých sponzorů?

Netvrdím, že většina kandidátů má podlé úmysly. Dokonce si myslím, že většina z nich je motivována těmi nejlepšími a ušlechtilými úmysly a jdou do toho takříkajíc srdcem. Je pravděpodobné, že i drtivá většina jejich drobných podporovatelů a dárců je vedena stejnými úmysly.

Jenže…

Stačí se podívat, jak to ve skutečnosti funguje. Mnozí, tedy přinejmenším polovina voličů z těch, kdo se účastnili posledních prezidentských voleb, je naštvaná, frustrovaná, rozčarovaná.

Tohle není můj prezident!“ Pamatujete si ještě na akci „sundávání obrazů“ ve školách?

A určitě jste zaznamenali opulentní hradní večírky a narozeninové oslavy hradních potentátů. Určitě jste postřehli informace o napojení podnikatelských skupin na hradní funkcionáře. Nic proti podnikání, jen kdyby ta politická funkce nesloužila k dojednávání obchodních příležitostí pro vybrané podnikatele.

Chovali by se jiní kandidáti ve funkci prezidenta jinak?

Možná.

Ale abych se vrátil k té morálce, uprchlíci ano nebo ne?

Jeden docela respektovaný psycholog, Jonathan Haidt, varuje: „Pokud si myslíte, že morální posuzování je něco, co děláme, abychom zjistili pvradu, budete neustále frustrovaní, jak hloupí, předpojatí a nelogičtí jsou lidé, kteří s vámi nesouhlasí.

Jinými slovy, očekávat, že se ostatní budou chovat morálně (tedy morálně podle našich představ), povede takřka vždy ke zklamání.

Proč si tedy nalhávat a propadat sebeklamu, že prezident bude nějakým morální majákem ve zkažené politické žumpě? Jo, třeba bude hodný, pozorný, přátelský a bude mít kredit a uznání v určitých kruzích. Pořád je to ale člověk.

Pokud hledáte morální autoritu, doporučuji se poohlédnout jinde. Případně můžete začít u sebe a probudit vůli k lepšímu v lidech ve svém okolí.

 

2. Prezident se o vás bude zajímat a věci se změní k lepšímu

Je hezké, že se kandidáti odhodlali a „jdou do toho„.

ALE.

Do čeho vlastně jdou?

Slyšeli jste od někoho z kandidátů, jaký význam bude mít jejich případné prezidentování pro normální lidi?

Procházel jsem stránky jednotlivých kandidátů. Zde je několik sloganů z jejich webových prezentací. Posuďte sami.

     Investice do vzdělání jsou základem prosperity národa.

     Evropa mi bude naslouchat.

     Buďme hrdí.

     Silní nesmí ignorovat slabé.

     Nikdo si mě nekoupí. Slibuji.

     Prosazování zájmů českého průmyslu.

     Chci vrátit úctu práci a řemeslu. Rozhodně.

     Ani výtač, ani kývač. Silný prezident.

     Zeman znovu.

Možná to někoho oslovuje, nevím. Osobně to ale vnímám jako líbivé proklamace a ve většině případů bohužel především jako projev osobních ambicí či proklamaci o sebepojetí daného kandidáta.

Vracet úctu řemeslu je skvělý záměr, ale proto potřebujeme prezidenta? Možná kdyby kandidát byl sám zručným a aktivním řemeslníkem… Prosazování zájmů českého průmyslu? No, aspoň konečně víme, k čemu je prezident ve skutečnosti dobrý.

Nechám rejpání. Pro mě zásadní: PROČ do toho daný kandidát jde? Čím chce být užitečný? Jak chce proměnit funkci prezidenta v něco, co bude lidem prospívat? Myslím doopravdy, nikoli řečněním. Začněte s proč, vzpomínáte?

Valná většina lidí chce jít k volbám, protože doufá (nikoli věří), že se věci změní k lepšímu. Doufá (nikoli věří), že se o ně budoucí prezident bude zajímat. Doufá (nikoli věří), že se bude starat o jejich přání a potřeby.

Také doufáte?

A kolikrát jste už zažili zklamání?

A myslíte si, že prezident, politická figura s velmi omezenými pravomocemi, může váš život změnit k lepšímu?

Nechci vám brát iluze, ale to můžete udělat jen a pouze vy sami.

Vlastně mě napadá ještě jedno PROČ. Nechám to ale za sebe říci amerického libertariána Lew Rockwella. Možná souhlasíte s pojetím, že politika je soutěž, boj o moc, specifická sportovní disciplína. Nemělo by vám proto znít cynicky, když Lew Rockwell píše, že „úspěch v politice znamená schopnost manipulovat veřejné mínění tak, že dost hlupáků (za které je považují politici) znovu potvrdí moc a slávu politika.

Moc a slávu politika. Potřebujete k tomu další komentář?

No a teď mi upřímně řekněte, PROČ chcete svého prezidenta? A proč vůbec přistupujete na hru, kdy si vybíráte jednoho z několika málo předložených kandidátů, i když vlastně nevíte, podle čeho si ho vybrat?

 

3. Mluví se o hodnotách, ale hraje se divadlo. A stojí to miliardy.

Je to paradox.

Politici mluví o hodnotách a přitom je to celé především nikdy nekončící reality show.

V předvolební kampani to platí dvojnásob. Kandidáti obráží republiku, dělají selfíčka s náhodně kolemjdoucími, množství televizních debat se blíží k počtu dílů seriálu Ordinace v růžové zahradě. Zpravodajské servery se předhánějí v servírování exkluzivních zpráv. Pozadu nezůstávají ani jůtubeři. Nejít k volbám je podle nich něco, „jako by sis vybíral tetování a nechal vybrat svoji babičku„, jak hlásá propagační spot uskupení Generace s názorem. Škoda, že ani tady nezazněl jediný opravdový názor, PROČ jít volit prezidenta.

Je to byznys. Každý se snaží přihřát svou polívčičku.

Mimochodem, víte, kolik stojí provoz prezidentské kanceláře? Plus minus 500.000.000 korun ročně. K tomu si můžete připočíst blíže nespecifikované výdaje různých ministerstev, jako třeba 578 milionů korun v roce 2017 u ministerstva obrany na „Zajištění podpory prezidenta republiky ve funkci vrchního velitele ozbrojených sil„.

Na normální lidi, kteří ten obrovský mejdan platí prostřednictvím daní, pak zbývá už jen ta zábava.

Vsaďte si na svého koně. Pozor, myšleno doslova! Sázkové kanceláře v tom jedou taky. Na začátku prosince měli Češi prosázeno na prezidenstké kandidáty více než 50 milionů korun.

A i když nechcete riskovat prohrané peníze, ta chuť si zahrát tam někde pořád je.

Hodit lístek do urny a pak napjatě čekat, jak to dopadne. A pak ještě druhé kolo. Dopaminový sprint.  Tady už nejde o morálku nebo vybírání menšího zla. To už jsme na úrovni sportu, kdy společně s klubem ostatních fanoušků sledujeme výkony svého favorita.

Nemůžu si pomoct, ale v mysli mi teď vyskakuje přednáška amerického ekonoma a spisovatele Jeffrey Tuckera, podle kterého jsou politici „z převážné části loutky, stvořené, aby nás bavily.“ Vůbec tím ale nemyslel urážku, přestože v žebříčcích popularity zaujímá politická profese nelichotivé pozice. Jeffrey Tucker tím spíše ukazoval na dvojí tvář politiky a voleb, prezidentských nevyjímaje. Zatímco se voliči baví u televizních obrazovek sledováním výkonů jednotlivých kandidátů, v pozadí se odehrávají bitvy mnohem větších rozměrů.

Nechci vám radit, ale pokud máte hodně volného času, určitě ho dokážete využít lépe, než sledováním předvolební debaty. Nebo po takové masáži míváte lepší náladu?

Jak se v tom vyznat a proč dát na své pocity

Závěr je jednoduchý. Pokud vás politika štve a nevíte, koho volit, vězte, že opravdu volit nemusíte. Vykašlete se na pocity viny a falešné výčitky o nedostatku občanské odpovědnosti. Ať se totiž rozhodnete jakkoli a budete volit některého z kandidátů, nebo naopak volit nebudete, nic se nestane a ve svém osobním životě to téměř jistě nijak nepocítíte.

Rozhodněte se podle svých skutečných pocitů. Jak vnímáte celý ten kolotoč kolem prezidentských voleb? Jaké pocity ve vás vyvolávají jednotliví kandidáti, když je někde zahlédnete? A jak se cítíte, když na vás někdo vypálí tu všudypřítomnou otázku, koho budeš volit?

(Já se vám teď přiznám, že když jsem viděl ten spot Generace s názorem, přepadla mě doslova panika. Cože? To je s námi tak zlé? Oni, někdo, se bude rozhodovat za mě? Když k volbám nepůjdu, bude ze mě totální vyvrhel. Paniku střídalo znechucení. Tolik vyprázdněných slov a taková naléhavost. Obavy. Takovým způsobem se využívá autorita internetových influencerů k manipulování mladých lidí? Volit se chodí, protože… proč teda? Může být něco nezodpovědnějšího?)

Podobně, pokud patříte k těm, ve kterých vyvolává špatné pocity současný prezident (nebo kterýkoli jiný politik), tak ho prostě vypusťte ze svého života. Nepřiživujte hru, kterou ve skutečnosti nechcete hrát.

A pokud nedůvěřujete svým pocitům, zeptejte se sebe sama, PROČ potřebujete pro svůj život prezidenta a jestli váš život nějak obohatí, když se jím stane některý z kandidátů.

Osobně si myslím, že prezidenta k ničemu nepotřebujeme. Dokonce si myslím, že celé to divadlo je jen mrháním času, energie a peněz. Prezidentští kandidáti sice takřka do jednoho slibují, že po zvolení budou prezidentem všech lidí, já se ale raději bez jejich blahosklonné autority obejdu.

Pokud v tom ovšem vidíte smysl a prezidenta považujete ve svém životě za důležitou postavu, prosím, je to jen na vás.

Na závěr mám pro všechny alternativu. Ať už volit jdete či nikoli, můžete udělat přinejmenším 10 věcí, které mají větší smysl, než vybírat prezidenta.

 

<< Přechozí článek Následující článek >>

Prodloužení povinné školní docházky dětem z chudých rodin nepomůže. Řešení je jinde.

Pomůže prodloužení povinné školní docházky dětem z chudých rodin? A pomůže to vůbec někomu? Proč je koncept školy jako cestě k lepší budoucnosti pouhou iluzí? A jaké je tedy řešení?

Pomůže prodloužení povinné školní docházky dětem z chudých rodin?

A pomůže to vůbec někomu?

Proč je koncept školy jako cestě k lepší budoucnosti pouhou iluzí?

A jaké je tedy řešení? (Pokračování textu…)

<< Přechozí článek Následující článek >>

10 věcí, které můžete dělat místo sledování předvolebních kampaní a hlasování ve volbách

Žijeme v době permanentních předvolebních kampaní.

Politici okupují veřejný prostor, přesvědčují voliče, mluví o svých vizích, nabízejí lepší zítřky a útočí na své oponenty.

To poslední především.

Do hry se snaží vtáhnout i nás. Předvolební kampaně jitří emoce a pokud se necháme unést, jde to mnohdy až do krajnosti. Názorové střety nás rozeštvávají proti sobě a rozdělují do nesmiřitelných táborů. To vše ve jménu vítězství. Kde totiž není nepřítel, není vítězství.

Celé to pak připomíná permanentní válku.

Za účast v této hře platíme emočním vypětím a psychickým stresem.

A to všechno pro co? Nebo se už někdy po volbách něco doopravdy důležitého změnilo?

Teď si představte to obrovské množství energie, které přinejmenším lidé v našem civilizačním okruhu investují do dění kolem voleb a sledováním politiky.

Co všechno bychom s touto masou energie dokázali?

Můžete to brát jako řečnickou otázku a námět k zamyšlení. V dnešním článku vám totiž chci nabídnout něco praktičtějšího. Nabízím naprosto konkrétní alternativy, kterým můžete věnovat svůj čas a energii namísto sledování předvolebních kampaní a účasti ve volbách. Vše jsou to aktivity, kterými můžete prospět sobě i svému okolí bez ohledu na politiku a navzdory politice. Troufnu si tvrdit, že ať už uděláte cokoli z tohoto seznamu, případně se jen necháte inspirovat a pustíte se do úplně něčeho jiného, dokážete udělat a změnit mnohem víc, než politik, kterému byste případně dali ve volbách svůj hlas.

Máte to ve svých rukách. Nemá smysl se spoléhat na politiky.

Tak vzhůru do toho!

1. Myslete na sebe

Toto je moc důležité, i když máme tendenci péči o své tělo a duši často přehlížet.

Zvažte, kolik energie a času vás stojí účast na politické diskusi a sledování médií (nejen) v době politických kampaní. Co takhle tu mentální kapacitu a pozornost namísto politiků zaměřit na sebe?

Stačí vzít do rukou knihu, přihlásit se na nějaký zajímavý kurz nebo se jít ven proběhnout. Ať uděláte cokoli z toho, věřte, že vás to očistí, posílí a pravděpodobně posune alespoň o krůček dál. A o to jde. Pokud budete průběžně pracovat na sebezdokonalování, nebudete potřebovat žádné politiky k tomu, abyste zlepšili svůj život, život svých blízkých a vůbec život kolem sebe. A přesně to je věc, kterou přestarostliví politici nechtějí, abyste věděli. Chtějí, abyste žili ve světě, který závisí na jejich vůli. Chtějí, abyste žili v nastavení, že vy sami nic nemůžete. Opak je pravdou. Proto pečujte o své zdraví, usilujte o rovnováhu a rozšiřujte si vědomosti.

Výmluvy, že na to není čas, jsou zbytečné. Stačí vypnout počítač, přestat číst noviny a vypnout televizi. Počítají se i aktivity, které vám jednoduše dělají radost. Chodíte na ryby? Choďte častěji. Baví vás zahradničit? Co může být hezčího než kontakt s půdou. Však vy už něco vymyslíte.

2. Věnujte čas rodině

Náš čas je omezený. Tak proč ho věnovat někomu, koho znáte s největší pravděpodobností pouze z plakátu? Co kdybyste to hned teď změnili, dali si pauzu od politiky a šli se věnovat svým blízkým?

Zaměřte se na maličkosti. Uvařte večeři. Kupte domů květiny. Máte děti? Vytáhněte ze skříně stavebnici a pusťte se hned teď do stavění. Nebo je vemte do kina. A kdy jste šli naposledy s partnerem či partnerkou na drink? A co ta zaprášená kytara v rohu obýváku? Umíte na ni ještě něco zadrnkat?

3. Zaměřte se na děti

Politické strany rády slibují podporu sportu a volnočasových aktivit pro děti. Většinou zůstane u slov, v lepším případě jsme svědky porcování dotací, nezřídka následovaným kauzami týkajícími se korupce a podvodů. Takže i v tomto případě máte lepší alternativy.

V každém menším městě i na vsi jsou spolky lidí, kteří se věnují práci s dětmi. Pořádají akce, organizují kroužky, svépomocí staví dětská hřiště nebo provozují dětské skupinky. Jsem si jistý, že pokud se obrátíte na kteroukoli z těchto organizací, přivítají vás s otevřenou náručí. Každý něco umí, každý může něčím přispět. Může to být aktivita přímo s dětmi, ale může to být třeba jen výpomoc při stavbě nebo úklidu. Určitě také můžete věnovat hračky či hry do místní mateřské školky nebo dětského domova, podobně oblečení, hygienické potřeby. Vlastně se stačí zeptat.

Speciální kategorií, kam můžete napřít svou pozornost, jsou alternativní školky a školy. Právě ty často bojují o přežití a nebýt nadšení, neexistovaly by. V poslední době mě zaujal třeba projekt Svobodné školky Chotěboř. Školka se snažila získat peníze na svůj rozvoj na Startovači. To je dnes celkem obvyklá věc. Přestože to k nim mám daleko, fandil jsem jim dvojnásob. Důvod? Vedle provozu svobodné školky se snaží šířit myšlenky svobodného vzdělávání do světa.

4. Pěstujte vztah ke svému bydlišti

Většina z nás má přirozeně ráda místo, kde žije. V takovém případě není nic lepšího, než se pustit do jeho zkrášlování a přetváření v ještě lepší místo pro život. I v tomto ohledu je to především o lidech.

V první řadě můžete vzít s přáteli rukavice a pytle na odpad a pustit se do úklidu parku, louky, břehu potoka či jiných zákoutí, které by si to zasloužily. Vůbec nemusíte čekat, až nastane nějaká masová akce typu Ukliďme Česko podporovaná velkými korporacemi, kde se mimo jiné tak rádi předvádí právě politici. Nic proti, ale jde to i skromněji, pokud jde skutečně o věc.

Populární a skvělou platformou pro pospolité trávení volného času jsou komunitní zahrady. Připojte se k nějaké nebo se domluvte s přáteli a udělejte si svoji. Takto spontánně vznikla třeba u nás Zahrádka pro Znojmo. A že není pozemek? Třeba se i u vás najde někdo jako Ondra Kopička, který poskytl lidem kus svého neobdělávaného pole pro jejich vlastní zahradničení.

A jsou i další možnosti. Domluvte se s kamarády a udělejte si piknik v parku. Zajímavou alternativou jsou férové snídaně, které spojují propagaci myšlenky fair trade s piknikem, a do kterých se jen u nás zapojují každoročně tisíce lidí. Zkuste se tam podívat, ochutnáte něco dobrého a třeba vás překvapí atmosféra a vůbec to, že dosud neznámí lidé společně sdílejí jídlo a náramně si to užívají.

Pokud jste zapálení do historie, uspořádejte pro lidi z okolí historickou prohlídku vašeho města. Můžete na to jít i netradičně. Co třeba procházka průmyslovým areálem? A pokud jste například botanik, zkuste připravit prohlídku spojenou s rostlinkami, které míjíme každý den v ulicích. Váš originální pohled na město určitě zaujme a přinese novou perspektivu.

Možná máte své bydliště natolik rádi, že jej při všech příležitostech doporučujete k navštívení. V tom případě si vyplňte profil na Couchsurfingu a pozvěte k sobě lidi z různých koutů světa. Osobní kontakt a perspektiva domorodce v nich určitě zanechá stopu. Navíc budete mít možnost potkat zajímavé lidi a poznat jejich životní příběhy.

5. Podpořte svou účastí

Někdy slyšíme nebo dokonce sami nadáváme, že to tady stojí za starou bačkoru a nic zajímavého se tu neděje. Vsadím se s vámi, že to není pravda. Pohledejte na webu, pročtěte kulturní rubriky místních novin a zastavte se u plakátovacích ploch. Určitě najdete nějakou akci, která by stála za návštěvu. A pokud vám stále něco chybí, nejlepší řešení je, jak jinak, pustit se do toho na vlastní pěst.

Určitě ale nic nezkazíte tím, že vyrazíte nějakou akci navštívit. Třeba jen tak naslepo a třeba budete příjemně překvapeni. Myslete na to, že sovu účastí podpoříte organizátory a přispějete jim na úhradu nákladů. Stejně tak důležitá je i symbolická podpora akci, kterou navštívíte. Dodáte tím totiž organizátorům pocit, že to za tu námahu stojí a dobijete jim potřebnou energii do budoucna. Můžete s nimi navázat kontakt a rozvinout spolupráci. Nebojte se je oslovit, často to bývá parta nadšených lidí, kteří rádi uvítají podobně smýšlející. Vašim osobním zapojením se také zvýší šance, že se jednou uskuteční akce, kterou jste si sami vysnili.

V neposlední řadě doporučuji nasměrovat kroky do místní knihovny, muzea či galerie. I to jsou instituce, které mají podíl na fungování komunity, šíření informací, mají vztah k místu a jeho historii či podporují místní umělce. Svou návštěvou podpoříte jejich činnost, dáte najevo svůj zájem a oceníte jejich práci a význam pro zdejší obyvatele. Pravidelná návštěva těchto a podobných míst může mít na život ve vaší lokalitě větší vliv než hlas ve volbách.

6. Podporujte organizace usilující o více svobody

Taky máte pocit, že nám politici svobodu berou, i když mnohdy tvrdí opak? Pokud se tedy obtěžují něco takového vůbec předstírat. Jisté je, že svobodu nám nikdo nedá, natož politici. Svobodu si musíme vzít. Nevyzývám vás, abyste šli na barikády. V oblasti svobody můžete mnoho udělat doslova z obýváku. Jasně, pokud jsme na to sami, jde to samozřejmě těžko. A pocit osamění a izolace je přesně jeden z pocitů, který se v nás politici snaží vyvolat, aby nám vzápětí nabídli, že se můžeme stát součástí jejich skupiny a společně hledat řešení. Stačí jít přece k volbám. Nenechte se tentokrát oklamat.

Pokud chcete udělat něco pro svobodu sebe i ostatních, upřete pozornost na organizace, které o to dlouhodobě usilují. Právě tam najdete spřízněné duše a vzájemnou podporu. Vůbec teď nemluvím o nějakých masových hnutích za osvobození lidstva. Mluvím o konkrétních oblastech. Mluvím o organizacích, které si daly za cíl zvětšovat prostor pro svobodnou volbu v určitých věcech. Osobně fandím třeba spolku Rozalio, které usiluje o lepší informovanost v oblasti očkování a svobodnou volbu rodičů.

Velký kus práce má za sebou Svoboda učení, parta lidí, která usiluje o svobodnou volbu ve vzdělávání bez donucování a zvůle byrokratického aparátu. Vzdělávání je vůbec oblast, kde o svou svobodu systematicky přicházíme už od útlého mládí. Svoboda učení je mi sympatická tím, že šíří informace o svobodném vzdělávání, její členové publikují na webu, přednáší, ale sami též pořádají různé akce s účastí zahraničních osobností a ke všemu usilují o stavbu centra svobodného vzdělávání v ČR.

Pokud cítíte překážky v jiných oblastech, stačí zapátrat, kdo se v tom směru angažuje. Každá podpora svobodnému rozhodování v dílčí oblasti se počítá a přispívá k celkové svobodě nás lidí. Bohužel to musím zopakovat: navzdory politikům.

7. Zapojte se přímo v akci

Taky si občas postesknete, jak jsou ty mezilidské vztahy pokřivené a že člověk člověku vlkem? Tak tudy cesta nevede. Žehráním to nezměníme. A už vůbec nemá smysl spoléhat se na politiky, že by s tím něco mohli udělat. Buď sám tou změnou, kterou chceš vidět ve světě, řekl údajně Gándhí. Co tedy s tím? Zapojte se přímo v terénu. Pomocných rukou není nikdy dost. Staňte se dobrovolníkem. Nemusíte přitom odjet na několikaměsíční misi do zahraničí.

Dobrovolníky uvítají určitě i ve vašem městě. Osobně sázím na Charitu a Adru. Obě organizace mají profesionální zázemí, působí po celé republice a mají dlouholeté zkušenosti. Nabídka dobrovolnických míst je opravdu pestrá. Hlavně jde ale opravdu o bezprostřední pomoc těm, kdo to potřebují. Často jsou to dlouhodobě nemocní lidé, opuštění senioři, děti v domovech a ústavech. Těžiště jejich aktivit je v péči o lidi, o pomoc v těžkých chvílích, o zprostředkování lidské sounáležitosti, byť třeba formou krátkodobé návštěvy dobrovolníka u nemocničního lůžka pacienta v léčebně dlouhodobě nemocných. Výhodou pro vás je, že stačí hodinka jednou za týden či za dva a přesto tím můžete vykonat něco, co nejde změřit penězi.

Pokud máte dobrodružnější povahu a chcete se svou pomocí zamířit přímo k centrům největších lidských utrpení, ozvěte se Lékařům bez hranic. Platí, co u obou předchozích zmiňovaných organizací, a mně je navíc hodně sympatické i to, že Lékaři bez hranic nepřijímají žádné sponzorské dary ani granty od států a jejich organizací.

Ve všech případech můžete samozřejmě přispět i finančně a stát se tak aspoň symbolicky součástí světa pomoci druhým lidem.

8. Šiřte myšlenky

Co je pro vás osobně tak důležité, že jste chtěli jít k volbám a podpořit některou politickou stranu? Je to téma, kterým se zabýváte a ve kterém vidíte budoucnost? Je to něco, co vás štve? Nebo je to něco, co by mohlo pomoct ostatním a usnadnit jim život? A vážně věříte, že na tom politikům záleží? A i kdyby ano, věříte, že to udělají přesně tak, jak byste si to představovali? A i kdyby, co ty ostatní věci, které mají v programu a které spáchají po volbách, se kterými třeba vůbec nesouhlasíte? Stojí to za tu důvěru?

Já vím, některé věci se realizují těžko. Sami to nezvládneme. Ale co když získáte ostatní na svou stranu? Co když vzbudíte zájem? Rozproudíte diskusi? Pak se ty ledy určitě pohnou. A přesně v tomhle ohledu může přispět každý z nás. Je to prosté.

Šiřte myšlenky. Možností je spousta. Napište článek. Nebo ještě lépe založte blog a pište pravidelně. Pokud máte hudební sklony, složte písničku. Můžete se také pustit do natáčení videí o věcech, které podle vás mají smysl. Pěkný příklad za všechny je projekt Dobrovory Jirky Rosteckého, což jsou rozhovory s představiteli neziskového sektoru.

Účinná platforma pro šíření myšlenek, byť obvykle náročnější po organizační a finanční stránce, je přednáška, seminář nebo konference. Předností toho, že uspořádáte živou akci, je osobní účast řečníků a návštěvníků. Osobní účast přednášejícího odborníka na danou oblast zvýší dosah jeho slov, určitě bude přesvědčivější, než když o jeho myšlenkách pouze napíšete. Zvlášť pokud má osobní kouzlo nebo charisma. A pokud je člověk zapálený, to kouzlo tam stoprocentně bude.

Setkání lidí na přednášce nebo na konferenci se rovněž může vyvinout nečekaným směrem. Rozhoří se diskuse, téma zarezonuje s dalšími oblastmi, účastníci se nechají strhnout novými myšlenkami a sami přispějí svěžími postřehy. Účastníci si odnesou domů podněty k přemýšlení a určitě se o ně podělí s ostatními.

Důležité také je, že vy sami navážete kontakt s lidmi, kteří se zajímají o podobné věci, a možná vás překvapí, kolik podobně smýšlejících ve vašem okolí je. Je dost možné, že díky vaší akci vzniknou základy budoucí komunity. A to už je velký úspěch na cestě ke změně.

9. Sdílejte s ostatními

Sdílení je forma komunikace. Je to ale také naše lidská potřeba. Sdílet se dá leccos. Některé možnosti už jsem naznačil v předchozích odstavcích.

Dnešní doba nahrává různým on-line službám pro sdílení. Tyto platformy jsou populární zejména v USA a dalších západních zemích. Ale i u nás se můžete jednoduše zapojit a sdílet třeba nářadí, auto nebo pračku. V některých větších městech se daří car-sharingovým službám, takže už nebudete potřebovat vlastní auto a krom toho, že uspoříte, ještě snížíte dopravní zátěž ve svém okolí. Zajímavá je aplikace na mapování opuštěných ovocných sadů, do nějž se můžete aktivně zapojit, nebo jen třeba využít informací pro sběr čerstvého ovoce. Perfektně funguje česká platforma na sdílení vědomostí, kde si můžete od stovek lektorů osvojit plejádu dovedností, ale též se můžete stát jedním z nich.

Sdílení není jen o on-line portálech. To opravdové sdílení se děje off-line. Chcete inspiraci? Co třeba poslat do světa vaši oblíbenou knihu? O knihobudkách třeba v parcích a knihovničkách na železničních nádražích jste už možná slyšeli. Kdo ví, komu se dostane právě vaše kniha do rukou a jak se zapíše do jeho života. Sdílet se dá i jídlo a ještě přitom vybrat peníze a zachránit někomu život.

10. Používejte peníze s konkrétním záměrem

Hlasovat můžete i v obchodě. A tohle hlasování je mnohem účinnější, než hlasování ve volbách.

Vadí vám nekvalitní potraviny v obchodě? Nekupujte je. Respektive kupujte ty, o kterých si myslíte, že jsou kvalitní. Připlaťte si za biopotraviny a podpořte pěstitele a výrobce, kteří dbají na zdraví spotřebitelů a šetrné postupy k životnímu prostředí. Navštivte farmářské trhy. Nekupujte si ke každému nákupu igelitku, místo balené vody pijte vodu z kohoutku a případně zkuste potraviny na váhu do vlastní tašky.

Chcete pomoct obyvatelům bídou zpustošených zemí? Kupujte fair trade.

Považujete dětskou práci za zlo? Nakupujte oblečení u drobných výrobců a řemeslníků a neobjednávejte si elektroniku z Číny.

Jste citliví na drancování přírody a životního prostředí na planetě? Odepřete si eurovíkend s nízkonákladovými aerolinkami a vynechte dovolenou v Thajsku.

Ostatně, při této příležitosti se můžete zamyslet, kolik toho ke svému životu opravdu potřebujete. Změnou svých spotřebitelských návyků nejen ušetříte (čas i peníze), ale získáte více prostoru pro svůj život.

 

Tento seznam by mohl samozřejmě pokračovat. Ne všechno sedne každému. Určitě vás napadají i další možnosti, které jsou blízké vašemu srdci. Pokud se o své nápady podělíte, budu rád a třeba tím inspirujete i někoho dalšího. Nebojte se proto využít možnost připojit komentář dole pod článkem.

Zároveň se přiznávám, že jsem vás tímto článkem chtěl přimět k zamyšlení, nakolik můžete hlasováním ve volbách skutečně něco ovlivnit a jestli náhodou nemáte mnohem více a lepších možností.

Hodně štěstí, ať už se rozhodnete volit jakýmkoli způsobem!

 

<< Přechozí článek Následující článek >>

Práce na dálku jako cesta k lepším zaměstnancům

Pro někoho budoucnost, pro někoho každodenní záležitost. Pro někoho blbost, pro někoho úspora, pro někoho vysněný způsob obživy. Práce na dálku vyvolává stále velmi různorodé reakce.

Pokud chcete získat představu, o čem to je, zakousněte se do knihy Práce na dálku od autorů Jasona Frieda a Davida H. Hanssona. Vězte, že tito dva pánové ví, o čem mluví. Založili společnost 37signals a vyvíjejí úspěšnou on-line platformu Basecamp, která pomáhá s řízením projektů a prací na dálku. Dvě třetiny zaměstnanců firmy pracuje, jak jinak, na dálku.

Není to návod, ale vábnička

Kniha se chápe fenoménu práce na dálku ze všech myslitelných stran. Není to ale návod, jak tento koncept zavést ve firmě. Je spíše průvodcem, ukazuje výhody a slabiny a přidává notnou dávku motivace pro firmy i potenciální zaměstnance na dálku. Je to tak trochu vábnička, která slibuje zaměstnancům, že budou moci cestovat po světě a dělat, co je baví. Někdo by mohl namítnout, že se jim to mluví, když dělají do IT a ještě k tomu jsou z USA.

Jenže, ona to není tak úplně pravda. Jeden ze zakladatelů firmy je z USA, druhý z Dánska. A zaměstnance mají ze všech koutů světa. Dokonce si pochvalují, že díky zaměstnávání na dálku, našli talenty v zapadlých částech USA, kteří by jinak nejspíš skončili v nějaké lokální webdesignerské agentuře. Někoho by mohlo napadnout, že se tímto způsobem dá i ušetřit na mzdách. Najmout někoho z chudšího koutu světa, znamená i nižší plat, že? Ale pozor, autoři varují, že takto si ty talentované pracovníky neudržíte. Pokud jim chcete dát najevo, že si jich vážíte, měl by plat za jejich práci odpovídat ostatním ve firmě. Tipů, jak na to a čeho se vyvarovat, je v knize opravdu hodně. Najdete tu sem tam i odkaz na užitečný nástroj, který vám s prací na dálku pomůže.

Nebezpečné myšlenky

Knížka se dobře čte. Pro někoho může být i trošku nebezpečná. Pokud vás hlodá pocit, že vás to v práci nějak nebaví, že jste nedocenění, nebo si říkáte, že byste se sebou měli něco dělat, bude vás to při čtení hlodat ještě o něco víc. Dokonce to může skončit tak, že se rozhoupete a konečně s tím něco uděláte. Autoři v knize mnohokrát nabádají, abyste nemarnili čas něčím, co vás nebaví. A pokud chcete cestovat, neodkládejte to na důchod. Už tušíte, díky práci na dálku můžete cestovat hned.

Komu bych knihu doporučil a proč?

Podnikatelům, kteří se dozví, že práce na dálku posune jejich podnikání na vyšší úroveň. Najdou nejen talentované zaměstnance, ale možná i nové klienty. A ty úspory najdou také. Třeba za velké kanceláře.

Manažerům, aby viděli, že zaměstnance nemusí mít neustále na očích a že to dokonce může zvýšit jejich produktivitu. Stačí dát lidem prostor a důvěru.

Zaměstnancům, kteří si přečtou tipy, jak přesvědčit šéfa, aby je nechal pracovat z domova. Kniha jim otevře dveře k novým obzorům a pomůže jim udělat změnu, po které možná už dlouho volají.

Personalistům ukáže, jak lze motivovat zaměstnance a že to není jen o stravenkách. Možná se budou divit, že si zaměstnanci mohou vzít měsíc v kuse dovolenou a že to povede k lepším výsledkům. A jinak se mi líbí i ty finanční příspěvky, které dávají 37signals zaměstnancům na nákup potravin od lokálních farmářů.

Všem snílkům a začínajícím dobrodruhům, aby si své sny plnili hned a nečekali na důchod.

 

Knihu vydal Jan Melvil publishing v roce 214.

 

<< Přechozí článek Následující článek >>

Najděte si svého psychopata

Jsou mezi námi. Možná je máte vedle sebe na pracovišti. Možná jsou součástí církevního sboru, ke kterému náležíte. Takřka určitě se najdou v politice. Možná jste se dokonce osobně stali obětí psychopatické manipulace a dodnes nechápete, co se to vlastně událo, a proč vás ten skvělý, oslňující přítel opustil.

Neříkejte o druhých, že jsou psychopati

Kniha Hadi v oblecích je pozoruhodné čtení. Je to zasvěcená sonda do hlav psychopatů. Dozvíte se nejen, jaké jsou rysy psychopatického chování, ale také proč se tak chovají. Autoři knihy vás velmi detailně zasvětí do jednotlivých složek psychopatické osobnosti.

Garantuji vám, že po přečtení knihy najdete ve svém okolí přinejmenším pár psychopatů. Ale jak varují autoři knihy, neříkejte o lidech, že jsou psychopati. Jednak se budete s velkou pravděpodobností mýlit, ale hlavně se vám takové obvinění, zvlášť veřejně pronášené, nemusí vyplatit. Skutečný psychopat si vás naservíruje k večeři.

Po psychopatech zůstane spálená země

Knihu napsali dva sociální psychologové, Robert D. Hare a Paul Babiak. Jak jsme viděli už v nedávné recenzi na Luciferův efekt od Phila Zimbarda, se sociálními psychology bývá docela sranda. Občas se pobavíte i v případě této knihy. Není to ale humoreska, jen zkrátka tito zkušení znalci lidských duší mají cit pro slova a umějí vyprávět.

Výklad o problematice psychopatie se odehrává na pozadí několika příběhů z korporátního života, které se vinou knihou, a vy sledujete postupný přerod sympatických lidí v nebezpečné predátory. Tyto příběhy ukazují, jaké důsledky pro ostatní s sebou nesou situace vyvolané působením psychopata. Jen málokdy však vina dostihne skutečného viníka problému.

Narazit na psychopata není těžké. Buďte ostražití!

Mějte se proto na pozoru. V knize budete konfrontováni se skutečností, že psychopatů je v populaci přibližně 1 %. To je dost na to, abyste na nějakého psychopata dříve či později narazili.

Naštěstí v knize najdete celou škálu rad a postupů, jak identifikovat potenciálního psychopata a hlavně jak se jeho působení bránit.

Nejtěžší na tom všem je překonat psychopatické pouto, když se na vás psychopat přilepí, vyvolá ve vás obdiv či alespoň nekritické obhajování jeho postojů a jednání, „on je přece dobrý chlap a nedělá nic špatného“. Manipulace je hlavní nástroj psychopata k dosažení svých cílů.

Často bývá pozdě

Pak přijde akce, fáze zneužití, kdy už bývá pozdě. Je možné, že poté už psychopata nikdy neuvidíte. A pokud si budete po jeho nájezdu připadat jako blbec, tak vězte, že jste z toho vyšli ještě dobře.

Psychopati necítí žádnou lítost ani vinu.

Je to nejen o psychopatech. Užitečné rady do života jako bonus.

Přečtěte si to. Je to poučné čtení. Umožní vám to možná pochopit jednání lidí, které jste si dosud vysvětlit neuměli.

A ještě dovětek. Kniha obsahuje také spoustu užitečných odboček, které nesouvisí s psychopaty. Personalisté a manažeři dostanou velkou dávku zasvěcených tipů, jak postupovat při výběru zaměstnanců, při jejich vedení a organizaci práce. Najdete tu i historický exkurz do fungování firem a zajímavé postřehy k proměnám trhu práce. Za pozornost stojí i tipy pro zlepšení mezilidské komunikace, jednoduše řečeno, návod, jak vycházet s druhými.

 

Paul Babiak, Robert D. Hare: Hadi v oblecích aneb Psychopat jde do práce
Vydala Academia v roce 2014

 

 

<< Přechozí článek Následující článek >>

Dobrý život – co to je?

Stál jsem před kostelem sv. Mikuláše v Trnavě. Byla sobota, něco málo po poledni. Uvnitř v dlouhé řadě lavic naskládaní svatební hosté. Před oltářem seděla nevěsta s ženichem. A kněz vedl svou předmanželskou promluvu.

Co je cílem vašeho manželství,“ zeptal se do ticha a nechal svou otázku drahnou chvíli viset v prostoru ztišené katedrály.

Odpověď nepřicházela a ani kněz ji dychtícím posluchačům nenabídl. Místo toho položil další otázku. „Je cílem vašeho manželství dobrý život?“ Tentokrát po chvilce nastávajícím manželům a přísedícím posluchačům napověděl: „Věřím, že ano, věřím, že je to jeden z hlavních cílů vašeho manželského svazku.

Jenže tím to neskončilo.

Co je to ten dobrý život?“ Kněz položil naléhavým hlasem další otázku. Napětí rostlo. Prožít dobrý život chceme všichni. Nejen v manželství. O tom není potřeba přemýšlet, natož pochybovat. Ale otázka, co je to dobrý život, už podněcuje neklid v nejedné mysli. Kněz si toho byl určitě vědom, proto přispěchal s vysvobozením.

Zbystřil jsem, potěšený, že se dozvím od duchovní autority něco o náplni dobrého života ve svazku manželském. A kněz pravil:

Nevím.

Nevím, co je to ten dobrý život.“ Vzduchem se šířila panika.

Nebo si z nás snad dělá legraci? V předešlé části promluvy to tak bylo, kněz vyprávěl historku z jiné svatby a přidal nekorektní vtípek o manželském soužití.

 

„Nevím, co je to dobrý život. Ale přesto věřím, že můžete dobrý život prožít.“

 

Já opravdu nevím, co je to ten dobrý život, ale to neznamená, že vy dva jej spolu nemůžete prožít.

 

Co myslíte, žijete dobrý život? A kdo určuje, co to ten dobrý život je?

 

<< Přechozí článek Následující článek >>

Čtyři šotci strachu a čtyři dohody

Co nám brání v růstu? Nejčastěji jsme to my sami. Lépe řečeno strach, který nás drží za nohy a brání nám vzlétnout. Jak se s tím vypořádat?

Marilyn Atkinson, spoluautorka knihy Koučink – věda i umění, vidí strach jinou optikou. Říká, že v naší mysli sídlí šotci, kteří o sobě dají čas od času vědět a vyvolávají v nás strach. A právě v této knize jsem se inspiroval pro dnešní zamyšlení na strachy, které nás svazují.

Abychom strach dokázali překonat, nezbude, než se s těmito šotky seznámit a důkladně je poznat. Jen tak se jich ale nezbavíme. Pozitivní je, že o to ani nemusíme usilovat. Můžeme šotky nechat svobodně žít v naší mysli dál a současně z nich učinit své spojence. Dohodnout se s nimi, učinit z nich rádce pro boj se strachem.

Marilyn Atkinson mluví o čtyřech šotcích – čtyřech druzích strachu. Tady jsou.

 

1. Strach ze snění

Sníme rádi. Ale bojíme se své sny brát vážně a usilovat o jejich uskutečnění. Tento šotek se nám směje a nahlodává naše sebevědomí, když nám nastavuje zrcadlo a srovnává nás s ostatními, kteří jsou přece lepší, vzdělanější, mají více talentu. My tomu často podléháme a nepřipouštíme si, že o to tady vůbec nejde. Že jsou to totiž naše sny, ne sny někoho jiného. Naše pojetí a představy, které proto můžeme zrealizovat jen my a nikdo jiný. Tento šotek nás zrazuje od realizace našich plánů, aniž bychom už vůbec začali.

První dohoda – dohoda se šotkem strachu ze snění: Vizualizujte si cíle a srovnání s druhými berte jako inspiraci pro vybroušení vlastní vize.

 

2. Strach ze selhání

Když už jsme se do něčeho pustili, probouzí se další šotek. Ten nás bude zrazovat z cesty, vyvolávat zmatek v prioritách, bude zpochybňovat smysl našeho snažení. A z nás se stane oběť. Ale oběť čeho? Oběť vlastní nejistoty. A my se budeme bát, že to nezvládneme, že selžeme a naše úsilí skončí fiaskem.

Druhá dohoda – dohoda se šotkem strachu ze selhání: Šetřete síly a neplýtvejte energií na analyzování překážek, které máte před sebou. Sledujte proces, kterým procházíte a radujte se z toho, kým se stáváte. Vidíte toho nového člověka? Pokud to nezabírá, pomůže rozplánování projektu do dílčích kroků, abyste si mohli častěji odškrtávat ze seznamu dosažené úspěchy.

 

3.Strach, že naštvu lidi 

Tenhle šotek je velmi agresivní. Dobře nás totiž zná a ví, na jakou strunu to hrát. Pocit bezpečí je pro nás velmi důležitý, ozvěny pravěké tlupy máme uložené hluboko v podvědomí. Proto nesmíme vybočovat z řady a příliš se odlišovat. Ani naše okolí nechce žádné novoty. Bude se snažit vrátit vše do normálu a bedlivě střežit původní stav. I když v sobě máme velké odhodlání, často podlehneme falešné iluzi, jak napětí vyřešit. Snažíme se změnit své okolí. To se nám pravděpodobně jen tak nepovede. Plýtváme energií, kterou bychom mohli uplatnit jinde.

Třetí dohoda – dohoda se šotkem společenské konformity: Nesnažte se změnit své okolí. Spojte se s svými hodnotami, které jsou pro vás důležité. Jděte jim naproti. To vás spolehlivě udrží na cestě. A tento šotek vám díky vznikajícímu napětí pomůže udržovat jasné obrysy těchto hodnot.

 

4. Strach z konfliktu

Konflikt s okolím se zdá vyčerpávající. Ale co konflikt se sebou sama? Často máme tendenci přešlapovat na místě, protože je to bezpečné. Nechceme vydávat energii na objevování neznámého. Tento šotek je ztělesněním všeho naléhavého, co nám přijde do cesty. Máme moc práce a jsme zaneprázdnění vyřizováním neodkladných záležitostí, takže odkládáme to opravdu důležité. Bojíme se konfliktu se sebou sama, protože se bojíme toho, že cesta, po které jsme se vydali, není správná. Lépe řečeno, že není dost důležitá. Ale po koho? Pro naše okolí nebo pro nás samotné?

Čtvrtá dohoda – dohoda se šotkem všeho naléhavého: Vize a hodnoty. Držte se jich. Neustále si je připomínejte. Vždyť tento šotek vám dává tolik možností, jak je vidět zřetelněji, než kdy jindy. Konflikt je zrcadlo, které je odráží velmi jasně.

 

Nikdo netvrdí, že dostat pod kontrolu strach je snadné. Pokud se na něj ale budeme dívat jako na vrtochy šotků, pomůže nám to se s nimi skamarádit. Následně budeme mít možnost s vlastním strachem pracovat a díky šotkům získáme nástroje, jak jej překonávat.

 

Marilyn Atkinson, Rae T. Chois: Koučink – věda i umění: Vnitřní dynamika, Portál 2009

 

<< Přechozí článek Následující článek >>

Proč dělat kampaň v předem prohraných volbách?

Proč se někteří šílenci vrhají do předem prohraných bitev? Tato otázka mi projela hlavou, když jsem si prohlížel seznamy amerických prezidentských kandidátů. Naštěstí jsem rychle pochopil, že to nejsou šílenci a že už vůbec nemůže být řeč o předem prohraných bitvách.

Co způsobilo to rychlé prozření?

Uvědomil jsem si, že je žene dopředu něco jiného, než touha vyhrát. Je v tom něco víc, než chuť nakopat zadek konkurentům. Mají vizi. Mají myšlenku, která živí vnitřní plamen, a touhu šířit svou vizi mezi ostatní.

Alespoň někteří z nich.

Americké volby známe především z televizních obrazovek. Je možné, že někteří dokážete z hlavy vyjmenovat jména kandidátů, kteří se účastní televizních debat a píší o nich noviny. Jenže americké prezidentské volby nabízejí početnější zástup kandidátů, než jsou ti mediálně prezentovaní, zpravidla zástupci republikánů a demokratů. Amerika je velká země, a proto generuje stovky zájemců o úřad prezidenta. Když budete procházet kandidátské seznamy a zkoumat příběhy jednotlivých osob, dostanete najednou pocit, že ti mediálně známější kandidáti, jsou jaksi bez příchuti. Nažehlení, tak nějak stejní, nevybočují z řady. Maximálně se předhánějí v pobídkách voličům, vytahují ramena a sem tam utrousí nejapnou poznámku na adresu konkurentů.

A přitom za oponou celého předvolebního divadla se ukrývají opravdové klenoty. Pokud nás tedy zajímají originální myšlenky a velké politické vize.

Zoltan Istvan je jedním z nezávislých kandidátů, kteří podle mého názoru stojí za pozornost. Říká, že není naivní a že ví, že se prezidentem USA nestane. Přesto do toho šel. Nedává to smysl?

Dává.

Zoltan, mimochodem úspěšný podnikatel a milovník extrémních sportů, bere volby a předvolební kampaň jako příležitost. Vytyčil si, že udělá maximum pro to, aby se co nejvíce lidí dozvědělo o jeho přesvědčení, jak změnit politiku a zvýšit kvalitu života obyvatel planety.

Zoltan je přesvědčený transhumanista.

Počkejte, neutíkejte, není to nic zas tak divného. Tedy pokud nemáte nic proti moderním technologiím. Transhumanisté se dívají o trochu dál do budoucnosti než my ostatní, vzývají nové technologie a umělou inteligenci a usilují o jejich rozšíření do každodenního života. Věří, že díky technologickým výdobytkům můžeme vylepšit lidské tělo a dosáhnout tak teoreticky nesmrtelnosti, ale třeba i zajistit spravedlivou vládu.

A proto Zoltan říká, že bere volby jako skvělou možnost, jak „šířit osvětu mezi lidmi, a že je důležité, aby vláda otevřela cestu vědě a technologiím do každodenního života.“ Zoltan jde ve svých vizích dokonce tak daleko, že si představuje, že stát bude v budoucnu řídit umělá inteligence.

Nechme ale stranou Zoltanovy vpravdě revoluční myšlenky. Nemusíme s nimi dokonce ani souhlasit, abychom si ze Zoltanova příkladu vzali něco moc důležitého.

Snad mi po přečtení článku dáte za pravdu, že je Zoltan ztělesněním člověka, který staví na první místo myšlenku. Možná ví, možná jen podvědomě cítí, že silná myšlenka je víc, než detailně propracovaný plán „jak vyhrát volby“. Dost možná je svou vizí natolik pohlcen, že si nemůže pomoct.

Proto prodal svůj realitní byznys, pořídil si autobus a objíždí se svou vizí Spojené státy. Vše si platí sám, má kolem sebe hrstku nadšených dobrovolníků. Žádné velké peníze od korporací, žádný velký tým placených volebních expertů a marketingových profesionálů. Nepotřebuje to.

Jeho kampaň pohání velká myšlenka. Věří, že když ji bude následovat, nakonec se ji podaří uskutečnit. Teď je to sice jen myšlenka, ale ta se může stát skutečností. Může přerůst v něco velkého díky víře v její potenciál. Jak sám říká: „Musíš předstírat, že je to větší, než to je. Protože pak se to stane větším, než to je.

Zoltan nežehrá, že je systém nespravedlivý a že je v obrovské nevýhodě oproti oněm kandidátům z televize. Nejde mu o moc. Jde mu o věc. Věří, že díky své kampani bude rezonovat jeho vize a téma umělé inteligence natolik, že jej do své agendy nakonec zahrne i budoucí americký prezident.

 

Mimochodem, vzpomenete si, s jakou vizí šli do prezidentského klání čeští kandidáti v roce 2013? Nemůžete si vzpomenout? A je to tím, že je to tak dávno, nebo tam ty vize prostě chyběly?

 

<< Přechozí článek Následující článek >>