Recenze

Co chcete od života?

Já vím, to je zase otázka. Navíc si určitě říkáte, že to bych měl říct já vám, když se tak chytře ptám, že? :-) Ale schválně, máte to ve svých rukách? Nebo je to práce, projekty, peníze, děti, škola… už tam budu? A když už tam jsem, tak teď kam?

Modré kolo je svoboda

A přesně tyhle otázky prostupují knížku Zápisky Modrého kola (Notes from a Blue Bike: The Art of Living Intentionally in a Chaotic World), i když zůstávají celou dobu nevyslovené. Autorkou je američanka Tsh Oxenreider, která je v Americe známá jako blogerka píšící o minimalismu, cestování s dětmi a balancování mezi prací a rodinou.

Titul knihy odkazuje na její modré kolo, které si dlouhé roky přála a které dostala od manžela k narozeninám po návratu z Turecka. Kolo symbolizuje svobodu a možnost dělat výlety, tedy nezůstávat sedět doma na zadku, i když jsou zpátky ve Státech.

Cestopis i rady na cestu s dětmi

Knížka se čte dobře, je to vlastně takový cestopis, obsahuje zkušenosti ze života v zahraničí, zejména v Turecku, je trochu o výchově dětí, ale i cestě za osobním naplnění.

Nedá se říci, že by to byla kniha, která vás naučí cestovat s dětmi nebo vás uskromní ve svých nárocích na věci a majetek, jak by se dalo očekávat dle autorského profilu Tsh Oxenreider. Je to spíše vyprávění blízké přítelkyně o věcech, se kterými se čas od času všichni potýkáme, i když třeba jiným způsobem.

Odzbrojující otevřenost a přiznání chyb

Největší vklad knihy je autorčina otevřenost a její přiznání ke svým slabostem tam, kde bychom je nečekali. Sledování televizních seriálů, pojídání sladkostí, všudepřítomný smartphone na hraní her pro děti. Tsh popisuje své chyby a selhání, které však považuje za součást procesu celoživotního učení se. Jak říká, „životní zkušenosti jsou nástroje.“ A my se díky nim můžeme stát lepšími.

Záměrný život

Středobod knihy je v tom, čemu říká Tsh „záměrný život“ (intentional living). Ten by měl být podle ní smyslem našeho snažení.

Nebojte, nejde tu o žádnou těžkou filosofii nebo usilování o abstraktní hodnoty. Jde zkrátka o to, mít život pevně v rukách, vědět, co od života chceme a podle toho jednat.

Život je krátký, jak ostatně připomíná Tsh a neměli bychom mrhat časem na nějaké přešlapování na místě nebo přežívání v práci, která nám nedává smysl.

Děti, práce, škola…

Kniha je rozdělená do kapitol o jídle, práci, vzdělávání (především dětí), cestování a zábavě. Prostor je věnován též probuzení, nebo lépe řečeno jakémusi otevírání očí před vaší vlastní cestou. K tomu autorka nabízí příklady ze svého života, odhaluje svoje sny a způsoby, jakými hledala a nacházela(!), co vlastně od života chce.

Tsh Oxenreider napsala knihu odvahy

Na příběh Tsh a její rodiny se dá pohlížet jako na jakousi knihu odvahy. Ne proto, že by na svých cestách vykonávali nějaké hrdinské skutky nebo že by museli čelit válečným nebezpečím, ale prostě proto, že museli sebrat odvahu, aby mohli udělat to, co doopravdy chtějí. Především ale v té knize můžete najít i špetku odvahy pro sebe.

A když ne odvahu, tak aspoň trochu motivace.

Třeba o té práci, kterou mnozí z nás dělají jen proto, že se to očekává, říká: „Nepřirozené je, podle mého názoru, dělat práci jen proto, že si myslíme, že nemůžeme dělat nic jiného, nebo že si myslíme, že je riskantní zaměstnání opustit.

O pohybu, resp. cestování, mluví jako o zdroji pro svou kreativitu. Protože „když zůstaneš uvnitř hranic svého města příliš dlouho, tvé vize se rozplynou v mlze.“ Tsh ví, o čem mluví. Po několika letech v Turecku si totiž pořídili domeček v Oregonu. Těšili se na to, jak budou zahradničit, přátelit se se sousedy, děti si budou hrát na zahradě. Ale ouha, velkou porci času zabrala práce, začali více sledovat TV, méně se stýkat s kamarády, více se cpát sladkostmi a vymoženostmi americké popkultury obecně. Na její záměrný život, hraní si s dětmi a výlety po okolí najednou nějak nezbýval čas. Takže vzhůru na cestu.

Zásadní rovnice – zapamatujte si!

Nechci opisovat autorčiny recepty na „intentional living“. Ale když už tu se mnou trávíte svůj čas, aspoň zmíním asi nejvýstižnější definici tohoto způsobu záměrného žití. Je v ní obsaženo nejen, co to je, ale je to vlastně i návod, jak jej dosáhnout. Je to trojice PROČ – CO – JAK. Pokud je vše v rovnováze, jste na dobré cestě.

Tsh podle všeho do této rovnice dává téměř vše, čím se zabývá a co dělá.

Chce dát co nejlepší budoucnost svým dětem, tak se snaží jim dát ochutnat různé kouty světa, zpřístupnit knihy a vštípit jim lásku k celoživotnímu vzdělávání.

Když přemýšlí nad jídlem, je to podobné. Chce žít zdravě a současně podpořit věci, které mají podle jejího vnímání světa smysl. Snaží se tedy maximálně nakupovat u prvovýrobců, podporuje fair trade, a to i za cenu, že toho nakoupí méně a za víc peněz.

Vztahy jsou jistotou záměrného žití

Přestože autorka v knize nikterak nemoralizuje, v závěru pozvedá prst s tím, že „pokud je vaší jedinou motivací udělat si život snadnější a zábavnější, pak vyhoříte.“ Doporučuje proto usilovat o záměrný život, přestože je o něco pracnější, ale přináší svobodu vám i ostatním a současně vnáší do života cosi hodnotného.

To cosi je hodnota ukrytá v mezilidských vztazích, ať už jde o děti, partnera, nebo přátele. Záměrný život totiž vytváří předpoklady k tomu, abychom život založený na vztazích mohli žít.

Rovnováha

Při čtení jsem měl navíc pocit, že dalším nevysloveným tématem bylo hledání rovnováhy. Tsh odhaluje své chyby, slabosti i selhání. Dokáže si je připustit a změnit své chování, i když si tím přizná, že není dokonalá.

Vše tak nakonec směřuje k nastolení rovnováhy.

Třeba když začala své děti vzdělávat doma, zjistila, že jí to bere strašně moc energie. Sice chtěla mít vzdělávání svých dětí pod kontrolou a myslela si, že jim dá větší svobodu, nakonec si připustila, že to není nejlepší. Změnila to.

Podobně vztah k jídlu. Ví, že sladkosti nejsou zrovna nejlepší pro zdraví dětí. Zavedla si pravidlo 80/20 (nejen v oblasti jídla). Těch 20 %, jak tušíte, jsou dobroty, které si při určitých chvílích dopřávali s dětmi oba rodiče. Zavedli si pravidla, kdy a za jakých okolností si dají „něco dobrého“ a snažili se to pojímat jako pravidelný rituál.

Mám pocit, že právě směřování k rovnováze je nejsilnějším podnětem z knihy. Nesnažit se o dokonalost, dovolit si prohřešky, ale mít je stále pod kontrolou.

 

Tsh Oxenreider: Notes from a Blue Bike, Thomas Nelson 2014

<< Přechozí článek Následující článek >>

Co stojí v cestě, stává se cestou

Recenze knihy Obstacle is the Way, kteoru napsal Ryan Holiday. Knížku můžete považovat za příspěvek k modernímu soticismu.

Recenze knihy Obstacle is the Way, kteoru napsal Ryan Holiday. Knížku můžete považovat za příspěvek k modernímu soticismu. (Pokračování textu…)

<< Přechozí článek Následující článek >>

Pohled do slunce je jako strach ze smrti

Podívat se zpříma do slunce je stejně obtížné, jako pohled na vlastní smrt.

Podle amerického psychoterapeuta Irvina Yaloma si životem neseme dva strachy z opuštění. Někdy je pociťujeme více, někdy o jejich existenci nemáme ponětí. Jako by nebyly. Přesto v nás někde jsou. Ten první vyvěrá z potřeby blízkosti a sdílení s někým, koho máme rádi a kdo má rád nás. Ten druhý je ukrytý v hlubinách našeho nevědomí, nepovšimnut tam číhá, aby se objevil zpravidla v určitých zlomových okamžicích života. Je to strach ze smrti.

 

Červ v samém středu existence

Kdo je ten červ ve středu naší existence asi tušíte. Takto nazval jeden z Yalomových pacientů své trápení, se kterým zápasil na sklonku života. Také on měl hrůzu z konce své existence. A máme ji všichni. Yalom to dokládá příbehy ze své terapeutické praxe, které zprostředkovává čtenářům ve své knize Pohled do slunce.

Podle zkušeností autora je zásadní, abychom získali odvahu a podívali se smrti do očí. Abychom si ji uvědomili, připustili a hlavně ji přijali.

Tak jako onoho červa odtamtud nedostaneme, nemá smysl se snažit popírat smrt.

 

Popírat smrtelnost je příprava rafinované pasti

Smrt nežádoucí, je zřetelný nápis na štítu naší západní společnosti. Umírající jsou odsouváni za nemocniční plentu, my sami nechceme se smrtí mít nic společného.

Podle Yaloma si tím však chystáme past, která se sevře na sklonku života, až se smrt nápadně přiblíží. Život bez vědomí smrtelnosti je zpravidla nekonečnou honbou za penězi, mocí a slávou, nebo alespoň přinejmenším bezhlavým zápolením o přežití a zajištění vlastní existence. Zapomínáme se zastavit a dýchat. Do toho nekonečné požitky založené na spotřebě a hromadění věcí.  A pak, na konci cesty přijdou výčitky a obrovská lítost nad tím vším, co jsme neudělali.

Past sklapne.

Nebo se s tím dá něco dělat?

 

Pohled do slunce nás může probudit

Pohled do slunce, jakkoli je obtížný a bez opory to málokdo dokáže, nás může doslova probudit. Pohled do slunce je připuštění si a přijetí vlastní smrtelnosti. Jak říká Yalom, toto „uvědomění může spojit její temnotu s vaší životní jiskrou a zlepšit kvalitu vašeho života, dokud ho ještě máte.

Čím dřív se tak stane, tím lépe pro nás. Tím dříve si uvědomíme, jaký dar jsme dostali a co má opravdový smysl. Konečnost života vybízí k tomu, abychom s ním naložili co nejlépe.

Yalom dává čtenáři hned několik návrhů, jak se toho dobrat. Není potřeba žádné složité rozbory. Stačí si představit sebe sama dejme tomu za rok. Žijete svůj život jako dosud. A když se za ten rok ohlédnete zpátky, budete něčeho litovat? Čeho? Co tedy uděláte jinak? Seberete odvahu udělat něco, co pořád okládáte? Vykašlete se na to, co vás otravuje a vydáte se jinou cestou?

 

Peníze ani majetek si s sebou nevezmete. Ani své zážitky.

To je stará známá a neúprosná pravda. To ale samozřejmě neznamená, že si tady a teď máte odpírat veškeré potěšení. Až ale budete zase hloubat nad tím, co tedy má smysl a nějakou hodnotu, vězte, že i tady nabízí Yalom společně se starými filosofy odpověď.

Z tohoto světa si nemůžete s sebou vzít nic z toho, co jste dostali; můžete si odnést pouze to, co jste dali.

Souhlasíte?

 

Dělat vlny je způsob dávání

Yalom v knize mluví o čeření hladiny a dělání vln. Říká, že každý z nás po sobě na tomto světě něco zanechá. Je to jeho životní moudrost, zkušenost a myšlenky, kterou předává dál ostatním. Ti jeho vlny zachytávají, ať už vědomě, nebo nevědomě. A nemyslete si, nejsou to jen velká životní moudra, literární dílo nebo snad dokonce nějaké monumentální stavby.

V knize Pohled do slunce najdete příběh ženy, která se po smrti své matky trápila se smuteční řečí na jejím pohřbu. Vzpomněla si na matčino rčení „Hledejte ji mezi přáteli“, které s oblibou používala. Uvědomila si, že matčina láska, vlídnost a starostlivost se usadila v ní, stejně jako může její stopy rozpoznat ve tvářích ostatních přátel.

Vlny se přenášejí dál.

 

Irvin Yalom v knize Pohled do slunce nabádá, abychom se nebáli toho oslepujícího pohledu. V konečném důsledku totiž probouzí naši touhu žít, vychutnávat si život každým douškem a připomíná, co je opravdu důležité. Je to krásná kniha, hluboká, i když to téma působí na první dojem hodně ponuře.

<< Přechozí článek Následující článek >>

Nenásilná komunikace neučí vítězit, ale rozdávat radost

Nenásilná komunikace slibuje slovy autora Marshalla B. Rosenberga cestu k lepším vztahům založeným na empatii a upřímnosti. Ve své podstatě je to systém komunikace, který chápe slova jako způsob vyjádření našich pocitů a potřeb. Současně předpokládá, že za našimi negativními emocemi stojí nenaplněné potřeby. Nenásilná komunikace učí, jak s tím naložit, aniž by ani jedna z obou stran došla k újmě. Po přečtení knihy si však troufnu říci, že kniha nabízí něco víc. Nabízí (pro některé z nás) nový způsob chápání mezilidských vztahů.

Dědictví násilí v komunikaci

Naše západní komunikační systémy byly vynalezeny v dobách, kdy sloužily především ovládání mas a poddaných. Komunikace tak spíše znamenala systém příkazů a donucení, hrozbu trestů a zastrašování. A právě proto podporovala hierarchii a byla prosáklá násilím. Marshall se domnívá, že prvek násilí se v naší komunikaci drží dodnes. Navrhuje proto způsob, jak jej překonat a učinit z komunikace nástroj, kterým můžeme přispět k obohacení našeho života i života ostatních lidí.

Pocity a potřeby

Na začátku nám Rosenberg připomene, že za naše rozzlobené emoce, výbuchy a naštvání nemůže ten druhý, ale naše vlastní interpretace jeho chování. To naše egoistická mysl si vytváří obrazy nepřítele, přitom celý problém leží pravděpodobně v našich nenaplněných potřebách či očekáváních.

Nenásilná komunikace nás učí, jak s těmito emocemi pracovat. Zklidnit mysl, pozorovat, co se děje, hlavně se snažit nehodnotit. To je samo o sobě dost těžké. Pokud si ale uvědomíme, že za všemi těmi slovy se skrývají konkrétní potřeby, můžeme se naučit svou mysl přesměrovat pozitivním směrem. Místo, abychom soudili partnera, můžeme zaměřit energii na zjišťování jeho potřeb.

V tomto směru vás kniha naučí opravdu hodně. Pravda je, že ovládnutí některých technik může být náročnější. To se ale týká spíše praktického procvičování, než náročnosti na pochopení. V tomto ohledu je Rosenberg naopak velmi přístupný a nabízí celou řadu nástrojů i cvičení.

Empatie a jak si o něco říci nenásilnou komunikací

V knize se také dozvíte, jak se ptát a jakým způsobem o něco požádat. Prohloubíte si znalosti o empatii. Podle všeho si stále pleteme, co to je. Není to jakýsi druh asertivity, dělání, že posloucháme a využívání emočního rozpoložení našeho partnera k dosahování našich záměrů.

Empatie je vcítění na úrovni bytí. Otevření se druhému a jeho absolutní přijetí. Bez souzení.

Pokud to dokážeme, dokážeme navázat takový vztah, který nám umožní sladit naše potřeby. Otevře nám to cestu, jak o něco požádat, aniž by to bylo na úkor toho druhého.

Rosenberg se ale nezabývá jen komunikací s druhými. Obrací pozornost i do našeho vlastního nitra. Pátrá po našich vnitřních motivacích. Chceme něco pro peníze nebo uznání, děláme něco, abychom se vyhnuli pocitu viny? Co myslíte, bude to fungovat? Autor vám pomůže i v tomto směru. Nejde sice příliš do hloubky, ale nabízí několik orientačních bodů, kterých se můžete držet, když se dostanete na křižovatku a tápete, kam se vrtnout.

Nenásilná komunikace je základ vřelého vztahu

Líbí se mi, že Rosenberg chce nabídnout víc než systém přátelské komunikace, na jejímž konci jsou oba partneři spokojení s výsledkem. Nejedná se ale o jakousi win-win strategii, jak dosahovat svých cílů. Jedná se spíše o principy, kterými přispívat k přátelským vztahům s lidmi kolem nás.

Jinými slovy, nenásilná komunikace je cesta k lidským srdcím. Alespoň tak nějak podobně to říkal autor. Je to způsob bytí, kdy usilujeme primárně o radost ze života a snažíme se přispívat k radosti ostatních.

Chcete lepší svět?

Možná to zní snílkovsky, ale v návaznosti na knihu jsem si poslechl i pár Rosenbergových přednášek. Asi se s ním shodneme, že svět ovládá násilí. A že se to jen tak samo nezmění. Nezměníme to ale ani tak, že někomu nařídíme, aby se choval jinak. Zkrátka, násilím to nepůjde. Takže proč to nezkusit po Rosenbergovsku?

Jak to řekl Gándhí: Buď sám tou změnou, kterou chceš vidět ve světě

To je výzva!

 

Marshall B. Rosenberg: Nenásilná komunikace, Portál 2008

 

Pro koho je kniha?

Tady asi záleží, jak ji chcete číst a kolikrát :-). Předně dobře poslouží lidem, kteří pracují s lidmi. Tedy učitelům, policistům, lékařům a zdravotním sestrám… Určitě bych ji doporučil všem těm, kdo by chtěli zlepšit své vztahy s okolím, kdo chtějí zapracovat na svém přístupu k druhým a lépe porozumět mezilidské komunikaci. Také bych ji z celého srdce doporučil těm, kdo hledají cestu, po které jít, aby bez velkých gest mohli každodenním bytím přispívat k lepšímu světu.

 

PS: Principy nenásilné komunikace v jednom obrázku

dav

<< Přechozí článek Následující článek >>

Vzkvétání a jak pěstovat duševní pohodu

Co je to vzkvétání a jak nám může tento koncept psychologa Martina Seligmana zlepšit život? Existuje vůbec něco, co funguje dlouhodobě? A na čem vlastně záleží? Pokud chcete najít cestu k odpovědím na tyto odvěké otázky, zkuste se začíst do knihy Vzkvétání od Seligmana. Pokud chcete hned teď aspoň trošku nahlédnout do výsledků jeho bádání, přečtěte si následující řádky.

Duševní pohoda je víc než štěstí

Martin Seligman přišel v roce 2002 s knihou, která výrazně přispěla k rozšíření pozitivní psychologie. Předmětem zkoumání knihy samotné bylo lidské štěstí a doporučení, jak jej pěstovat. Seligman však přiznává, že jeho teorie nebyla úplná. Chyběly ji další rozměry.

Americký psycholog proto přišel po takřka deseti letech s novým konceptem tzv. optimálního prospívání, nebo také vzkvétáním (anglicky Flourish) jak zní poeticky název knihy. Abychom mohli vzkvétat, potřebujeme duševní pohodu. A právě ta je předmětem zájmu pozitivní psychologie, jejímž předním propagátorem Martin Seligman je.

Kultivace štěstí

Původní koncept takzvaného opravdového štěstí byl založený na existenci tří prvků – pozitivní emoce, zaujetí a pocit smysluplnosti.

Co si pod tím představit?

První prvek je radost, kterou prožíváme, může to být také spokojenost nebo vřelost, zkrátka pozitivní emoce. Druhý lze nazvat též flow, ponoření do nějaké činnosti, je to stav, kdy splýváme s tím, co děláme. Třetí je pocit, že děláme něco, co nás přesahuje, co nám dává smysl.

Pokud jsou tyto tři prvky přítomné, jsme na dobré cestě. je však potřeba na tom pracovat. Najít své silné stránky a snažit se je uplatnit, abychom dosáhli flow, radosti a díky uplatňování svých předností mohli pracovat na něčem smysluplném, na něčem, co nás přesahuje.

O každém z těchto prvků a práci na něm by se dalo napsat mnohé a také bylo napsáno několik knih. Osobně mi to smysl dává, i když si říkám, jestli se po nás nechce příliš a jestli by nestačilo spolehnout se na něco jednoduššího. Tady asi narážíme na onu definici štěstí a asi je potřeba si říci, každý sám pro sebe, co to je a k čemu směřuje. Je to bytí? Je to naplnění ve vnějším světě?

Optimální prospívání

Optimální prospívání překračuje koncept opravdového štěstí a zahrnuje navíc další dvě položky – úspěšný výkon a pozitivní vztahy.

Úspěšný výkon je podle uváděných experimentů důležitý pro mnoho z nás sám o sobě. Pravda ale je, jak zdůrazňuje Seligman, že je obvykle provázán s dalšími prvky. Myslím, že můžeme dodat i to, že ne vždy se tím míní vydělávání peněz nebo zastávání mocenské pozice (ve firmě, v politice, ve škole atp.).

Pozitivní vztahy, to jsou „ti druzí„. Jak nabádá Seligman, položte si otázku, kdy jste se naposledy nezřízeně smáli? Byli jste u toho sami?

Na této teorii je dobré to, že dává šanci i těm z nás, kdo nejsou permanentně happy. To ale neznamená, že jsou un-happy. Jak připomíná Seligman, přibližně polovina lidstva jsou introverti, kteří méně projevují emoce a projevy radosti a dalších pozitivních emocí jsou u nich méně expresivní. Optimální prospívání tedy není o okamžitém stavu, ale spíše o dlouhodobé duševní pohodě. V angličtině je duševní pohoda příznačně nazvaná well-being.

Pozitivní psychologie a optimismus

Seligman je přední osobností oboru pozitivní psychologie. Ta zkoumá vztah mezi životními postoji, zejména optimismem a pesimismem, a prospíváním.

Jednoduše řečeno, jste-li optimisti, budete pravděpodobně zdravější a bude se vám lépe dařit i v dalších oblastech. Příkladů studií, které tuto hypotézu potvrzují, je v knize opravdu hodně. Stejně tak je tu několik názorných ukázek aplikace pozitivní psychologie například ve školství, v armádě a samozřejmě v oblasti zdravotnictví.

Osobně mě zaujal pozitivní psychoterapeutický směr. Autor demonstruje obsah a průběh typického psychoterapeutického sezení u pozitivního terapeuta. Myslím, že některé momenty můžeme použít i jako nástroje, se kterými můžeme pracovat sami. Tak například:

  • Pokud se vám přihodilo něco nepříjemného, obrazně řečeno se zavřely nějaké dveře, jaké se otevřely?
  • Náš čas je omezený. Když si to uvědomíte, čemu jste ochotni věnovat jeho významný objem? Ochotní věnovat… a reálně to udělat?

Budete po přečtení šťastnější?

:-)

V každém případě je v knize docela dost informací na to, abyste se touto otázkou v kontextu pozitivní psychologie zabývali.

Na mě to funguje a už si sám pro sebe vytvářím experimenty a přinejmenším se dokážu přistihnout, tak jako to přiznal Seligman, kdy páchám něco proti svému prospívání.

Kniha také obsahuje dotazník silných stránek, který si můžete vyplnit, zjistit, jak na tom jste a podle toho rozvíjet své silné stránky a najít pro ně uplatnění. To by podle Seligmana mělo také přispět vašemu prospívání.

Tak to aspoň zkuste

A abyste nemuseli otálet a mohli hned začít, přikládám pohromadě tři cvičení a jednu důležitou rovnici, které Seligman roztrousil po stránkách knihy:

Dobrý skutek – běžte a udělejte dobrý skutek. Projevte tím odvahu vůči sobě samému a zlepšete někomu den.

Projevte vděčnost – běžte za někým, kdo pro vás někdy něco udělal, nebo ke komu cítíte obdiv či ho prostě máte rádi a projevte mu svou vděčnost. Pro zjednodušení si svou řeč můžete sepsat a přečíst mu ji.

Tři dobré věci – napište si každý večer, co se vám podařilo, co vás potěšilo. Zkuste to vydržet aspoň týden, nebo měsíc… a uvidíte!

Krom toho se snažte udržovat tzv. Losadův poměr. Ten říká, že aby prospíval váš vztah (s kýmkoli), je důležité, aby pozitivní komunikace (aktivní a konstruktivní) převažovala oproti negativní v poměru 5:1.

Knihu vydal Jan Melvil publishing v roce 2014.

Hodně štěstí!

 

PS: Jako bonus přikládám pracovní mindmapu s prvky optimálního prospívání.

Vzkvétání - schéma prvků duševní pohody

 

<< Přechozí článek Následující článek >>

Luciferův efekt a zlo v nás

Jak mu nepodlehnout a stát se hrdinou

Profesor Philip Zimbardo je respektovaný sociální psycholog, který se zapsal do historie svým Stanfordským vězeňským experimentem. Ba co víc, on vyvolal doslova rozruch a převrátil dosud zažité vnímání tzv. dobrých a zlých lidí. Svým experimentem a následujícím bádáním dokázal, že v každém z nás dříme Lucifer a čeká na svou příležitost.

Podobně se ale každý z nás může proměnit v hrdinu, aniž by nutně musel mít v žilách krev bájného Achilla. Kniha Luciferův efekt – Jak se z dobrých lidí stávají lidé zlí však nabízí mnohem více. Je to dobrodružství, je to rozsáhlá analýza lidského chování v extrémních situacích, je to světlo do pochmurného světa zla a je to svým způsobem také příručka mentální sebeobrany.

Vězněm snadno a rychle

Psal se srpen roku 1971. V dočasném Stanfordském vězení se objevili jeho obyvatelé, vězni a dozorci. Obě skupiny byly sestaveny náhodně z dobrovolníků z řad studentů. Všichni prošli podrobným psychologickým screeningem a zjednodušeně řečeno byli normální. Během několika dní se však udála hluboká proměna v jejich chování. Vězni bezezbytku přijali své role a až na několik výbojů se totálně podřídili vůli dozorců. Dozorci se také vžili do svých rolí a stali se tvrdými vymahateli vězeňského pořádku.

Zimbardo sleduje proměnu účastníků experimentu takřka minutu po minutě. Je to sice hutné čtení, ale Zimbardo je dobrý vypravěč a umí být vtipný, takže se to čte přes enormní rozsah knihy podobně, jako nějaký napínavý thriller.

(Tady bych rád opravil jeden zažitý mýtus o Stanfordském experimentu. Mnozí interpreti hovoří o brutálním násilnickém chování dozorců vůči vězňům. Ne, Zimbardo měl tyto aspekty pod kontrolou. Nicméně je pravda, že dozorci vyžadovali fyzické tresty typu kliky, dřepy atp. a v konečné fázi nechodili často pro vulgární nadávky a sexuální urážky vězňů.)

Poučení číslo jedna: Naše chování není ovlivněno jen tzv. dispozičními faktory (zjednodušeně řečeno naší osobností), ale v určitých nezvyklých nebo extrémních situacích mají mnohem větší vliv tzv. situační faktory (působení nového kontextu, formálních i neformálních norem, okolí, skupiny).

Opravdová zvěrstva a opravdoví viníci

Na základě provedeného experimentu obrací Zimbardo zrak k mnohem horším událostem lidských dějin. Genocidy, holokaust, válka ve Vietnamu, ale i v době psaní knihy aktuální kauza s týranými zajatci v iráckém vězení Abú Ghrajb.

Zimbardo podnikl poměrně hloubkovou sondu do poměrů panujícím v Abú Ghrajbu a rozhodně před ničím nezavíral oči. Jeho líčení tehdejších událostí je naturální, až otřesné. Nedělal to ale ze záliby v sadistických praktikách, alebrž se snažil rozkrýt, co se tam ve skutečnosti odehrávalo. Hlavně se ale snažil najít skutečné příčiny zla.

Dospěl k závěru, že sice známe konkrétní pachatele nezákonného mučení, ALE rozhodující vinu nese systém. Systém totiž vytváří daleko sevřenější rámec pro jednání jednotlivců a přispívá k jejich potenciální proměně mnohem více, než dispoziční nebo situační faktory. Zimbardo proto obvinil americkou armádu a především celý systém velení, že tyto praktiky umožnili. V některých případech šlo o tichou toleranci, v mnoha případech šlo ale dokonce o přímý tlak na samotné vykonavatele ohavností. Jinými slovy, mučení vězňů bylo žádoucí. Mučení mělo pomoci získávat informace od zajatých vězňů (vojáků i civilistů včetně dětí).

Poučení číslo dvě: I z dobrých lidí se mohou stát zlí. Pokud tomu nahrávají situační faktory, anebo se dokonce jedná o systémový tlak, velmi těžko se jedinec ubrání.

Nevzdávat se a aktivně se bránit zlu

Bude to klišé, když napíšu, že se nemáme vzdávat, pokud nám o něco jde, že? Nicméně i o tom je Zimbardova kniha, aniž by to možná její autor zamýšlel. Jednoduše řečeno, Zimbarda zkrátka štvalo, že byli odsouzeni vojáci, kteří sloužili v Abú Ghrajbu, ale ti, kteří nesli odpovědnost, zůstali nedotčení.

Kniha je proto současně obžalobou amerického systému, vojenských důstojníků, ale i ministra obrany Rumsfelda a prezidenta Bushe. Zimbardo svědčil při obhajobě odsouzeného důstojníka Ivana Frederica. Neúspěšně, Frederic dostal osm let a vyhazov z armády. Přesto to Zimbardo nevzdal a usiloval o potrestání podle něj skutečných viníků. Současně začal pracovat na vytvoření nového náhledu na podobné excesy, aby jim bylo možné napříště předcházet.

Poučení číslo tři: Nečinnost je pasivním příspěvkem umožňující existenci zla. Proto se Zimbardo rozhodl k akci.

Jak dělat dobro

Dělání dobra je sice u nás tak trochu zprofanované, nicméně v pojetí Zimbarda je to hodnota, o kterou se vyplatí usilovat. Zimbardo tvrdí, že každý z nás má dispozice k tomu být zlý, ale stejně tak dobrý. (Proč být dobrý, na to si prosím zkuste odpovědět sami.)

Zimbardo je přesvědčený, že k dobru lze člověka dovést, stejně jako je tomu v případě potenciálního vyvolání zlého chování prostřednictvím situačních faktorů. Na pomoc si vezmeme tzv. kognitivní disonanci, která představuje rozpor mezi tím, co děláme a v co věříme (resp. je to rozpor mezi našimi hodnotami a naším chováním v určité situaci). Pokud někoho postrčíme k tomu, aby konal dobré skutky, začne si své chování sám pro sebe zdůvodňovat a vytvářet si tak novou normu. Postupně se pro něj stane normálním, že dělá dobro.

Poučení číslo čtyři: Dobro se dá naučit. Nejlépe je jít příkladem.

Obyčejní hrdinové

Banalita hrdinství je fenomén, který se Zimbardo snaží uchopit v závěrečné části knihy. Zabývá se různými definicemi hrdinství, kteréžto se povětšinou zabývají hrdinů – vojáků, kteří získali status hrdiny na základě odvážných činů (všímá si opět, že podstatnou roli hrály opět situační faktory) nebo chrabrosti. Jenže mezi námi se vyskytují i civilní hrdinové. Ti zpravidla neriskují svými činy bezprostředně život, ale museli mít odvahu vystoupit z davu a konat. Poukázat na bezpráví, odhalit podvodné jednání, nebo třeba někomu pomoci.

Většina těchto hrdinů se za hrdiny nepovažuje. „To by přece udělal na mém místě každý,“ je jejich běžný pohled na sebe sama a vykonaný skutek. Zimbardo tomu proto říká banalita hrdinství.

 

„Každý z nás je potenciální hrdina čekající, až nastane situace, kdy nám bude moci ukázat, že máme dobrý základ.“

 

Zimbardo však dodává, že status hrdiny nemá nic společného se zištným očekáváním odměny!

Poučení číslo pět: Buďte hrdinou. Vykročte z davu a udělejte něco, co by v tu chvíli nikdo nečekal. Konejte dobré skutky.

Proč číst tuhle knihu?

Kniha Luciferův efekt je bohatá studnice vědomostí a současně ji můžete s klidem považovat za šťavnatý úvod do oboru sociální psychologie. Zimbardo cituje celou řadů výzkumů a experimentů, analyzuje skutečné události, zamýšlí se nad jejich příčinami i důsledky.

Takže, proč číst tuhle knihu?

  • Konečně se dozvíte, jak to bylo doopravdy se slavným Stanfordským vězeňským experimentem
  • Zjistíte, že psychologové jsou celkem vtipní lidé
  • Dozvíte se, co dělá z dobrých lidé stvůry
  • Budete si častěji klást otázku, jak byste se zachovali v kritické situaci vy sami, a postupně se možná naučíte překonávat vlastní předsudky
  • Pochopíte, proč děláte věci, kterých pak litujete
  • Uvidíte, jak těžko se bojuje se zaběhlým systémem, ale také že je strašně důležité stát se občas rebelem
  • Naučíte se, jak poznat hrdinu ve svém okolí a budete se chtít stát jedním z nich

 

Těch důvodů je samozřejmě mnohem více. Kniha Luciferův efekt je hodně rozsáhlá a rozhodně to není žádné kratochvilné čtení. Pokud ji však na nějaký čas pustíte do svého čtenářského světa, bohatě se vám odmění.

Pokud se vám do čtení nechce, zkuste aspoň navštívit webové stránky projektu The Lucifer Effect.

 

Philip Zimbardo: Luciferův efekt. Jak se z dobrých lidí stávají lidé zlí.
Vydala Academia v roce 2014

 

<< Přechozí článek Následující článek >>

O lídrech. A že ti opravdoví jedí poslední.

Tohle bude o knize, která ve vás nechá stopu.

Lídři jedí poslední je druhá kniha Simona Sinka. Je to kniha o vedení, komunikaci, vztazích, vizích… ale především o fungování společnosti a naší společné budoucnosti.

Ta kniha je ve skutečnosti něco víc.

Je to životní postoj.

Je to manifest.

Je to filosofie.

Rozhodně to není další manažerská příručka, která na vás bude po prvním prolistování opuštěně koukat z poličky.

Simon Sinek je spisovatel, kterého bychom měli číst, pokud chceme, aby byl svět kolem nás lepší. Aby věci dávaly smysl. Abychom nedělali zbytečné chyby, které nás staví proti sobě. Chyby, které nás přinejmenším tlačí do vlastní ulity, kdy se ze strachu o svůj žvanec chováme jako nepřátelé ke všem ostatním, včetně našich kolegů či přátel, namísto abychom spolupracovali a dosahovali mnohem lepších výsledků. A byli v pohodě.

Víte, že jen 20 % amerických zaměstnanců má rádo svoji práci?

Jak jste na tom vy? Těšíte se ráno do práce? Nemůžete dospat, spěcháte , protože musíte změnit svět?

Simon Sinek tvrdí, že „potřebujeme VIZI SVĚTA, který dosud neexistuje.“ A potom na ní budeme pracovat s netušeným nasazením. Tu vizi nám musí dát lídr. Vůdce.

Vůdce nás nemá řídit, má nás vést. Ale ne za ručičku, alebrž nám musí dát prostor a DŮVĚRU, abychom mohli uplatnit své schopnosti a dostupné informace, abychom našli řešení svěřených úkolů. Vůdce nás má vést směrem, kterým chceme jít společně s ním.

Vize, důvěra, vztahy. Nebojte, nevedu vás do světa esoteriky. Ani se nemusíte bát, že místo manažerské brožurky dostanete příručku naivního snílka a fantasty. Simon Sinek má všechno podložené a řádně ozdrojované. To je na tom to nejlepší. Takže i když píše, že firmy zaměřené na zvyšování hodnoty pro své akcionáře, jsou v dlouhodobém horizontu méně úspěšné, než firmy, které například staví na první místo zaměstnance (a platí jim zdánlivě nesmyslně vyšší mzdy, než je v oboru obvyklé), má to podložené akademickým výzkumem, grafem a ještě ke všemu případovou studií!

Sinek volí zajímavou metodu, aby nás zasvětil do svého pohledu na svět. Totiž na lídršip (Myslete pořád na to, že v jeho pojetí lídršip znamená mnohem víc.)

Sinek vytahuje na světlo hormony, které ovlivňují naši motivaci, které nás stimulují k akci, odměňují nás, případně jsou zodpovědné za udržování našich vztahů.

Jedním ze zásadních hráčů na scéně je dopamin. Je to takový sviňáček, který se objeví pokaždé, když uděláme něco, co nás uspokojí. Když si někdo šlehne, nebo dostane v práci finanční bonus, protože přečůral klienta (adrenalin a balancování na hraně je pro dopamin důležité). Nebo taky, když někdo na Fejsbuku olajkuje váš status. Vzniká dopaminová závislost. Krátkodobé zisky spojené s minimální námahou.

Naproti tomu je tu oxytocin, který stojí za našimi vztahy. Partnerskými, byznysovými, rodinnými. To on může za to, že si stále podáváme ruku, když uzavřeme obchod, i když je vše stvrzené podpisem a razítkem na smlouvě. Potřebujeme to. Jsme sociální zvířata. Dlužno dodat, že oxytocin působí v dlouhodobém horizontu a je mnohem těžší jej získat. Stejně jako pevné vztahy založené na důvěře.

Firmy, jejichž existence je založená na dopaminu, inklinují ke krátkodobým strategiím založených na finančních odměnách. Lidi berou jako materiál. Pokud firma zakolísá, neváhá se jich zbavit, aby vylepšila svou bilanci. V takových firmách panuje nedůvěra. Zaměstnanci bojují o přežití. Jejich vnitřní kruh bezpečí je narušen. Lidé uvnitř firmy musí bojovat primárně mezi sebou. Jejich šéf vnímá talentované podřízené jako hrozbu. Mám pokračovat? Nebo to stačí k tomu, abychom si odpověděli na otázku, jak takové firmy uspějí, když se musí vypořádat s nebezpečím (konkurence, předpisy, dodavatelé atp.), které číhá venku?

Pokud je vnitřní kruh funkční, šéf se stará o bezpečí svých lidí, zaměstnanci spolupracují, cítí se dobře, mohou se o to víc soustředit na výzvy, které je čekají venku. Pohání je oxytocin.

Pokud chcete vědět, jak fungují lídři, kteří něco dokázali, čtěte tuto knihu. Pokud něco chcete dokázat sami, přečtěte si ji minimálně dvakrát. Pokud chcete změnit svět, zařidťe se podle toho. A hlavně se starejte. O své okolí, o druhé. Začněte u sebe.

Jak říká Sinek: „Staňme se vůdci, jaké bychom rádi měli.

Já vím, já vím. Ještě chcete vědět, proč lídři jedí poslední. Nechcete si tu knížku radši přečíst? Fakt to stojí za to. No tak dobře. Ale stejně si to přečtěte, je tam toho mnohem, mnohem více.

Takže proč?

Protože se starají. O své lidi. O jejich bezpečí. Lídři nesou odpovědnost. Vůdcovství není privilegium nebo jakási pozice „nad ostatními“. Jak říká Sinek: „Vůdcovství není povolení dělat méně. Je to povinnost dělat víc.

 

Simon Sinek: Lídři jedí poslední
Vydal Jan Melvil v roce 2015

 

 

<< Přechozí článek Následující článek >>

Začněte s proč. Jak jsem se o to také pokusil.

Lepší impuls pro psaní blogu jsem nemohl dostat.

Simon Sinek píše a přednáší podle svých slov proto, aby inspiroval lidi dělat věci, které je inspirují. Proto také napsal knihu Začněte s proč.

Kniha má podtitul Jak vůdčí osobnosti inspirují k činům. Sinkovo téma je vůdcovství, leadership. O tom je i tato kniha. Ale je také o podnikání a hlavně o tom, jak inspirovat lidi. Knihu si přečtěte, i když s podnikáním nemáte nic společného, ani se nechystáte někoho vést. Pokud ve vás hloubá něco, co byste chtěli před dál, nebo naopak tápete ve tmě, toto může být ten pravý spouštěč.

Možná se po přečtení všechno vaše dosavadní počínání převrátí naruby.

Tohle není recept na úspěch

Kdyby to náhodou znělo jako pozvání k četbě další z motivačních knih, tak není. Sinek nenabízí žádný systém, jak vydělávat peníze, ani nepřináší recept na lepší život. Je to mnohem prostší. Sinek se ptá proč. Vysvětluje, proč je proč důležité. A že je dokonce zásadní.

Už tušíte? ;-)

Rozhodujete se správně?

Hned na začátek říkám, že Sinek vstoupil do mého života v pravý čas. Vlastně se mi vklínil do procesu přetavování sebe sama a mých podnikatelských aktivit. V posledních měsících se snažím věci trošku vyjasnit, vyprofilovat, ořezat, některé úplně zastavit, vybrat to nejperspektivnější. A teď po přečtení je mi jasné, co jsem už dlouho tušil, že to není ten nejlepší přístup.

Určitě to znáte, občas je potřeba dát věcem nový směr. Babráte se v tom, analyzujete, vymýšlíte, rozhodujete se. Pořád to ale pocitově není tak úplně ono. Přesto šlapete do pedálů a pomaličku z toho něco leze.

A pak přijde tenhle ten Sinek a řekne proč.

Peníze nejsou důvod, aby vás lidi následovali

Základní myšlenka je jednoduchá. Pokud chcete, aby vás ostatní následovali v tom, co děláte, musíte sami vědět, proč to děláte. Pokud to nevíte, nebudou to vědět ani ostatní. Nemají šanci se to dozvědět. To platí pro podnikání, stejně jako třeba pro politiku.

A fakt neříkejte, že podnikáte proto, abyste vydělali peníze. To je podle Sinka až výsledek. Můžete tomu říkat odměna za dobře odvedenou práci. Peníze jako motivace ale rozhodně nejsou proč, kterým někoho oslovíte. A vy chcete lidi oslovit, ne? Chcete jim něco sdělit. Chcete, aby šli za vámi. A klidně to může být i tom, aby si kupovali vaše výrobky.

Mimochodem, ani pro zaměstnance nemusí být podle Sinka peníze hlavní hybnou silou. Ale to už víte…

Tady jde o vás

Abychom si rozuměli, tady nejde o to, že lidé vás mají následovat. Tady jde o vás. O vaše nastavení, vaše pocity, vaši vnitřní motivaci. To vše by mělo ladit a rezonovat s tímhle tím proč. Váš vnitřní vesmír by měl být konzistentní s tím, co děláte, jak to děláte a proč to děláte. Vždycky a ve všem.

Jsme u toho.

Co, jak a proč. Zlatý kruh Simona Sinka.

Uprostřed je proč. Proč něco děláte. Můžete tomu říkat vize. Chcete změnit svět? Chcete změnit myšlení lidí? Chcete převrátit naruby zaběhnuté pořádky? Nebojte se takových vět, ač zní vzletně, nemusí to být prázdné fráze. Změnit svět může znamenat třeba i to, že změníte způsob cestování v autobusech, jako to před lety udělala společnost Student Agency. Může to znamenat vizi, kterou jsem odposlechl v rozhovoru s Ondřejem Krátkým z firmy Liftago. Chtějí změnit budoucnost přepravy osob. Jejich vize je „udělat veřejnou dopravu tak dostupnou, aby člověk nemusel do centra tahat vlastní auto.

Proč je vnitřní motor, který nás žene dopředu.

Říkáte, že jste lepší než konkurence? No a co.

A teď už se můžete soustředit na to, jak to udělat a co konkrétně budete dělat.

Jak říká Sinek, musí to jít zevnitř ven. Pokud to půjde opačným směrem, začínáte takřka jistě s co. A pak není důvod, aby vás lidi brali na vědomí. Je to krátkodobá strategie firem a organizací, které se chlubí tím, co dělají a že jsou lepší než konkurence. Ale neříkají, proč to dělají. Možná dnes zaujmou nízkou cenou nebo množstvím funkcí u nového produktu. Ale kdo si na ně zítra vzpomene?

Podle Sinka máte dvě možnosti. Buď se s lidmi budete snažit manipulovat (slevy, akce, předvolební sliby), nebo je budete inspirovat.

Když je budete inspirovat, půjdou s vámi dobrovolně a rádi. Pravděpodobně nebudou očekávat odměnu. A zůstanou vám věrní.

Abyste byli úspěšní, nemusíte být ve všem první

Proč vynalézat Ameriku. Nápady můžete zkopírovat. To je dobrá zpráva, ne? Podle Sinka vůbec nezáleží na tom, kdo s nápadem přišel první, jestli je originální, nebo není. Autor ukazuje příklady firem, které okopírovali cizí koncept, zkopírovali jejich co, a byly úspěšnější, než původce nápadu.

A víte proč? ;-)

Kniha obsahuje hodně příkladů firem, které mají své proč a jsou úspěšné. Ukazuje ale i jejich zakolísání, kdy se proč rozklížilo, a firma sešla z cesty. Najdete tu i několik ukázek toho, jak to vypadá, když proč chybí úplně.

Než půjdete hledat své proč, přečtěte si to

V článku jsem naznačil něco málo z toho, proč je důležité proč, ale i tak byste si knihu měli přečíst. Hodnotných myšlenek a zajímavých postřehů je v ní hodně Autor se v závěru knihy svěřuje i s tím, jak dospěl ke svému osobnímu proč. Tím jen dokládá, že ta kniha šla skutečně zevnitř ven. A to se počítá.

Podle Sinka, jak už jsem zmiňoval, pokud dokážete lidi inspirovat, budou vás následovat. Nebudou vás ale následovat kvůli vám, ale kvůli sobě. Buďte si proto jistí, že tuhle knihu nebudete číst kvůli Simonu Sinkovi, ani kvůli tomu, že byste mohli v budoucnu někoho inspirovat. Budete ji číst kvůli sobě.

Simon Sinek: Začněte s proč
Kniha vyšla v roce 2013 u Jan Melvil Publishing

 

<< Přechozí článek Následující článek >>

Jak se připravit na příchod éry robotů?

Kniha Druhý věk strojů od autorů Erika Brynjolfssona a Andrewa McAfee je brilantním průvodcem problematikou umělé inteligence, inovací a zápasu o práci mezi stroji a lidmi. Autoři se na nastupující věk strojů dívají z mnoha různých pohledů, opírají se o četné studie a data. Já bych se rád pozastavil nad souvislostmi mezi tím, co autoři nazývají druhý věk strojů, a vzdělá(vá)ním. Autoři v tomto směru totiž servírují celou paletu provokujících myšlenek.

Nová ekonomika je založená na myšlenkách a interakcích

Hospodářství a ekonomika se neustále proměňují. Podle dat, která nabízejí autoři, neustále roste produktivita práce. Přinejmenším tedy od dob průmyslové revoluce. Ruku v ruce s tím se zvyšuje hrubý národní produkt a současně se proměňuje jeho struktura a tím pádem i podstata ekonomické produkce. Jak píší autoři, tak se „čím dál více soustřeďujeme spíše na myšlenky než na věci, na mysl, ne na hmotu, na bity, ne na atomy, na interakce, nikoliv transakce.“ V této jediné větě je zachyceno, jak se v uplynulých desetiletích proměnila ekonomika. Její proměny pokračují a dokonce se zrychlují. Inovace a nové technologie se objevují exponenciální řadou, přesně jako to předpověděl Gordon Moore. Známý Mooreův zákon platí stále.

Ekonomika se proměnila. A jak se proměnil vzdělávací systém?

Při hodnocení stávajícího vzdělávacího systému se autoři odkazují na profesora Sugatu Mitru, myslitele v oblasti vzdělávání a držitele prestižního ocenění 2013 TED Prize. Ten mimo jiné tvrdí, že současný systém vzdělávání byl navržen pro potřeby viktoriánské Anglie, kdy bylo potřeba vychovávat především pracovníky pro tehdy převládající byrokratický aparát napříč veřejnými institucemi i firmami. Bylo třeba neustále krmit byrokratické monstrum zaměstnanci, kteří nepřemýšlí, ale slepě plní příkazy a dělají monotónní, opakující se, práci. Mitra upozorňuje, že zatímco se mění fungování ekonomiky i celé společnosti, systém vzdělávání přetrvává ve své tehdejší podobě.

Rutinní práce už není to, na co bychom se měli zaměřovat. Právě to je oblast, kterou můžeme postupně svěřit strojům. Svou pozornost bychom měli zaměřit na ty druhy činností, kde můžeme nových technologií využívat ve prospěch rozvoje lidského potenciálu.

Jak si všímají autoři, ekonomickou produkci čím dál více ovládají čtyři formy kapitálu – duševní kapitál, organizační kapitál, obsah tvořený uživateli a lidský kapitál. Tyto formy kapitálu do jisté míry demokratizovaly ekonomickou produkci. Jsou dostupnější, než ty klasické. Tedy za předpokladu, že se na ně vzdělávací systém zaměřuje a rozvíjí dovednosti, které umožňují takový kapitál získat. Formy kapitálu, jako jsou peníze a hmotné faktory, ustupují do pozadí, resp. nepodílí se na exponenciálním růstu produktivity.

Rozvoj technologií a jejich využívání vytváří jednoznačně nové příležitosti. Současně vytváří výzvy pro vzdělávací systémy.

Jaké dovednosti budeme potřebovat a na co se zaměřit

Ani Erik Brynjolfsson a ani Andrew McAfee neříkají, jaké konkrétní dovednosti budeme v budoucnu potřebovat. Ono to jde dost těžko odhadnout, neboť to souvisí s inovacemi, které se objeví, a s tím souvisejícími novými potřebami. Je ale zřejmé, že klasické biflování a výchova lidských robotů pro potřeby byrokratického aparátu je přinejmenším přežitá.

Autoři nabízejí určitou sadu schopností, které by měly školy rozvíjet. Můžeme je shrnout pod kreativní myšlení a sociálně-komunikační dovednosti. Nejdůležitější ze všeho je rozvoj schopností kombinovat myšlenky a hledat neotřelá řešení. Jinými slovy, naučit se myslet „out of the box“. V tomto ohledu nás počítače jen tak nepředstihnou. Autoři knihy to shrnují slovy: „Předpovídáme, že lidé, kteří jsou dobří ve vytváření myšlenek, budou mít výhodu nad digitální prací a bude po nich vysoká poptávka.

Protože nelze odhadovat, jaké konkrétní dovednosti budou uplatnitelné v budoucnosti, měli bychom se postarat především o dostupnost informací a schopnost s nimi pracovat. V tomto směru je mi sympatické uvažování rektora Masarykovy univerzity Mikuláše Beka, který prosazuje, aby bakalářské vzdělání bylo obecnější a aby díky němu získali studenti širší rozhled napříč obory. Nejde o to, aby do sebe nasoukali co nejvíce informací, ale aby měli otevřené dveře pro pozdější rozhodování a svou případnou specializaci. Předpokládám, že takto pojaté bakalářské studium by se soustředilo více také na zmiňované kreativní myšlení a sociálně-komunikační dovednosti.

Data – sázka na jistotu

Pokud byste chtěli přeci jen něco konkrétnějšího, nabízejí autoři knihy jednu oblast, která ovládne blízkou budoucnost. Slovy hlavního ekonoma Google Hala Variana: „Pořád říkám, že v příštích deseti letech bude statistika sexy zaměstnání. A myslím to naprosto vážně.

Data jsou fenoménem naší doby. Neustále jich přibývá a schopnost práce s nimi je bezpochyby konkurenční výhodou na trhu práce už dnes. Práce s daty navíc vyžaduje nejen určité analytické schopnosti, ale také abstraktní myšlení. Musíme vědět, co v nich chceme najít, abychom to našli.

Schopnost abstrakce je v přeneseném slova smyslu schopnost klást si otázky. Teprve potom můžeme hledat (s pomocí počítače) odpovědi (na ty nejsložitější z nich). A jak si všímají autoři knihy, „s narůstajícím množstvím dostupných dat a postupnou změnou ekonomiky, bude schopnost klást si správné otázky ještě zásadnější.

Konflikt lidí a strojů není nejlepší koncept pro budoucnost

Častým námětem článků o budoucnosti trhu práce jsou negativistické vize, že lidé přijdou kvůli strojům o práci. Toto určitě nemůžeme stoprocentně vyvrátit, i když zkušenosti z dřívějška spíše ukazují, že rozvoj technologií s sebou zatím vždycky přinesl nové obory. V každém případě si můžeme vybrat, jestli chceme být na straně optimistů, nebo propadat beznaději.

Podle mého názoru je lepší přijmout skutečnost, otevřít se změnám a inovacím a snažit se hledat nové příležitosti.

(Kdybych chtěl být globální, apeluji na hledání nových výzev pro lidstvo. )

Myslím si, že právě vzdělávací systém k tomu může být velmi nápomocen. Na jednu stranu může rozvíjet potřebné schopnosti, na druhou stranu se může sám stát líhní nápadů a nositelem inovací. Nové formy vzdělávání v souvislosti s rozvojem digitálních technologií mohou navíc přispět k demokratizaci vzdělávání a tím pádem i zvýšení šancí na globálním trhu práce.

Pokud pootočíme úvahu a přestaneme rozvoj technologií brát jako hrozbu pro lidskou práci, můžeme se na celou situaci dívat spíše jako na příležitost. Její podstata tkví ve spolupráci lidí a strojů, nikoli v jejich vzájemné konkurenci. Autoři ukazují několik experimentů, které sílu spolupráce lidí a strojů názorně ilustrují.

Nejde tedy o to, jestli stroje nahradí lidskou práci. Rutinní práci svěřme strojům a soustřeďme se na práci, kde stroje mohou umocnit schopnosti lidí. Podporujme proto tvůrčí myšlení a kreativitu, ale také schopnost práce s počítačem.

Digitální technologie ve školách samy o sobě nestačí

Schopnost práce s počítačem není ale o tom, že se nakoupí tablety do škol. Chce to něco více.

Profesor managementu Venkat N. Venkatraman, který se zaměřuje na funkční modely podnikání ve věku sítí, upozorňuje, že potřebujeme nové modely výuky a učení založené na digitálních technologiích. Ale také dodává, že „nestačí položit vrstvu technologie na staré metody výuky a učení.“ Čili, nejde o to vybavit školy moderními technologiemi, ale změnit způsob výuky.

Potřebujeme rozvíjet schopnosti, které žáci a studenti uplatní ve druhém věku strojů. Digitální technologie nám mohou usnadnit cestu. I počítač může sloužit různými způsoby. Pokud jej budeme používat jako prostředek pro získávání informací, ale nezměníme systém vzdělávání, pokrok tím nezajistíme.

Nová vize školy

Líbí se mi vize školy, která „nechá studenty poslouchat výklad doma, zatímco tradiční domácí úkoly – cvičení, hypotetické problémy, eseje – budou vypracovávat ve škole, kde jim mohou pomoci vrstevníci, učitelé a koučové.“

Je to škola naruby, ale dává to smysl. Vždyť se stačí podívat, kolik bezplatných MOOC kurzů je k dispozici, kolik materiálů a informací nabízí internet. Proč tedy vysvětlovat látku ve škole a budit děti předčítáním textů? Proč nedat prostor studentům pro jejich vlastní iniciativu?

Sílu MOOC kurzů ilustrují autoři knihy na příkladu kurzu o umělé inteligenci, který vedl Sebastian Thrun. Do jeho kurzu se přihlásilo více než 160 tisíc zájemců a desítky tisíc jich kurz úspěšně dokončily. Ještě zajímavější bylo, že nejlepší student stejného předmětu na Stanfordově univerzitě se po absolvování kurzu umístil až na 411. místě. Více než 400 lidí z celého světa bylo úspěšnějších, než nejlepší student této prestižní americké univerzity.

Iniciativa a schopnost jít proti proudu

Podobně autoři vyzdvihují tzv. samoorganizované vzdělávání, přesněji řečeno samoorganizované učební prostředí (self organized learning environment). Jeho základními principem jsou iniciativní a aktivní přístup žáků a důraz na jejich preference ohledně vyučovaného tématu. Učitel je v roli průvodce. Typickým příkladem tohoto přístupu ke vzdělávání je Montessori škola.

Mimochodem, jak si autoři trefně všímají, tímto typem školy prošli mimo jiné zakladatelé Google Larry Page a Sergej Brin, Jeff Bezos z Amazonu, nebo třeba zakladatel Wikipedie Jimmy Wales. Díky popisovanému systému vzdělávání se naučili, jak dělat věci trochu jinak, naučili se nebát se vykročit jiným směrem, jít třeba i proti proudu. Škola je naučila nebát se dělat rozhodnutí a nebát se za ně vzít zodpovědnost. Co z toho vzniklo, víme všichni.

Schopnost vlastní iniciativy, demokratický přístup k výuce a cílené pěstování pocitu odpovědnosti za vlastní rozhodnutí jsou atributy, se kterými už několik let pracují ve školách ve Finsku. Nepochybuji, že právě proto, že dokázali tamní vzdělávací systém posunout „out of the box“, jsou finští žáci v mezinádorním srovnání tak úspěšní.

Z úvah o budoucnosti vzdělávání ve druhém věku strojů vyplývá ještě jedna nenápadná, ale velmi důležitá poznámka. Jak dokládají autoři knihy prostřednictvím několika studií, vždycky záleželo a bude záležet především na přístupu samotných žáků a studentů. Sebelepší škola ze žáků hrdiny druhého věku strojů nevytvoří, pokud o to sami nebudou usilovat.

To už je ale jiný příběh.

 

Erik Brynjolfsson, Andrew McAfee: Druhý věk strojů
Vydal Jan Melvil Publishing v roce 2015

 

<< Přechozí článek Následující článek >>

Sestrojit letadlo nestačí. Naučte se umění létat.

Bratři Wrightové dokázali světu, že lidé mohou létat. Sestrojili první fungující letadlo, ale také jako první na světě ovládli umění létat. To je ještě důležitější, jak si ukážeme za chvíli. A vůbec to není to samé. Kniha o životě bratrů Wilbura a Orvilla Wrightových, o které je řeč, je fascinující. Obsahuje jednoduché a přitom stále platné pravdy o cestě za lidskými sny. Chcete-li, cestě za úspěchem. Pokud chcete zažít svůj opravdový let, ať je to ve skutečnosti cokoli, zkuste se zařídit podle následujících tří lekcí, které se zrcadlí v životním dobrodružství obou bratrů.

 

1. Letadlo nestačí. Naučte se umění létat.

Bratři Wrightové sestrojil první funkční, řiditelný, zdokumentovaný kluzák, a později letadlo poháněné motorem. Oba byli vynikajícími konstruktéry, ale i zapálenými badateli v oblasti aviatiky, byť neměli žádné formální technické vzdělání. V jejich případě to byla dost možná výhoda.

Svou inspiraci hledali u ptáků. Trávili desítky hodin jejich pozorováním, a proto také díky ničím nespoutané představivosti dospěli k vytvoření létacího stroje. To byl ale první krok. Mnohem důlěžitější bylo naučit se jej ovládat. Naučit se umění létat. Osvojit si ho natolik, aby bylo prostoupené každičkým svalem a aby všechny nervy reagovaly tak snadno a a automaticky, jako křídla ptáků měnící zakřivení v reakci na okolní vzdušné proudy a podle požadovaného směru.

Pozorovat ptáky v letu. Učit se od nich. Pak nasednout na stroj. Trénovat.

 

Učit se tajemství letu od ptáka bylo do značné míry jako vzdělávat se v tajemství magie u čaroděje.

 

Jiná cesta nevede. A věřte, že to je cesta fascinující, někdy až magická. A nemusí jít zrovna o létání. Sám Orville proces učení se od ptáků popsal jako zasvěcení do tajemné magie: „Učit se tajemství letu od ptáka bylo do značné míry jako vzdlěávat se v tajemství magie u čaroděje.“ Willbur byl větší realista. Kladl důraz na disciplínu, tvrdou práci a hlavně neustálé zdokonalování se cvičením. Sám to shrnul na výročním setkání jistého spolku amerických konstruktérů takto: „Jestli se však chcete učit doopravdy, musíte nasedout na stroj a seznámit se s jehdo nástrahami prostřednictvím skutečných testů.“ Ale ani podle něj „létat bez znalostí doplněným uměním (létat) nebylo možné.

 

2. Selhání? Ne, další krůček vpřed.

Wrightovi učinili na tisíc zkušebních letů, než vůbec poprvé oficiálně předvedli svůj stroj ve vzduchu před veřejností. Provázely je samozřejmě i nezdařilé pokusy, zejména zpočátku se stroj vlivem poryvů větru několikrát spustil k zemi jako brambora. Později přibylo i několik vážných karambolů. Po jendom takovém zkončil Orville na dlouho v nemocnici.

Bylo to ale snad jen jednou, kdy Wilbur po jednom takovém neúspěšném pokusu zapochyboval s tím, že „člověk nebude létat ani za padesát let.

Vytrvali.

Experimentovali nadále. Zlepšovali svůj stroj. Ladili každičký detail. Každý nezdařilý pokus byl impulsem pro další zlepšení. Ať už šlo o technické detaily, anebo dovednosti při ovládání létacího stroje.

Brát nezdařilý pokus jako selhání je nezdravá optika, která nás může odradit od dalšího úsilí. Vzpomeňme na jiného vynálezce, Thomase A. Edisona. Ten odmítal, že by selhával. On totiž prostě „jen našel 10.000 způsobů, které nefungují.“ A jeho experimentování bylo opravdu plodné a dalo lidstvu mnoho užitečných vynálezů, ne jen žžárovku.

 

3. Změňte svět. Ale hlavně buďte užiteční.

Já vím, změnit svět je velké sousto. Ale vy přece chcete dělat velké věci? Nebojte se, nemusíte kvůli tomu být vynálezci nebo podnikateli v on-line světě.

Důležité je být užitečný.

Známý podnikatel, vizionář a průkopník komerčních letů do vesmíru, Peter Diamondis, říká, že základem úspěchu je vyřešit něčí problém. V rozhovoru pro talk show Inside Quest říká, že „problémy jsou zlaté doly.“ Jeho oblíbenou mantrou je, že na světě jsou miliardy lidí a ti mají miliardy problémů. Vyřešte některé z nich. Buďte užiteční.

Také bratři Wrightové přinesli lidstvu nesmírný užitek.

A byla to právě vášeň pro věc a nezlomná vůle vytrvat, která je naklonec přivedla k cíli. Dlužno dodat, že oba bratři Wrightové byli nesmírně skromní. V jejich úsilí je nikterak nepoháněla touha po zisku. Peníze pro ně nehrály v životě rozhodující roli. Orville shrnul pohled na peníze, který jim od malička vštěpoval otec Milton tak, že „veškeré peníze, které někdo potřebuje, mají dostačovat k tomu, aby zabránily, že se pro druhé stane břemenem.

Měnit svět vyžaduje velké úsilí. Trvalo deset let, než se bratrům Wrightovým dostalo uznání od americké vlády za jejich přínos lidstvu. Jasně, doma není nikdo prorokem. Přesto těch desetl let neustále pracovali na létajícím stroji, dlouhé roky stáli v ústraní, nestáli o publicitu, ani sponzory.

Ukaž, co děláš, jak říká oblíbený autor Austin Kleon, vždycky neplatí. Někdy je důležitější odmakat pověstných deset tisíc hodin, méně mluvit a více konat. Ale hlavně (!) nespouštět se zřetele cíl a snažit se být užitečný.

 

Životopisná kniha o bratrech Wrightových je opravdu velmi inspirující čtení. Přestože žánrově nepatří do škatulky motivační literatury, je v ní tolik moudrého, že stojí za to ji číst. Tři výše nastíněné lekce jsou jen střípkem, jež se zaleskne napříč stránkami, které obsahují mnohem, mnohem více.

Navíc je to parádní dobrodružství i pro ne-letce!

 

David McCullough: Bratři Wrightové
Vydal CPress v roce 2015

<< Přechozí článek Následující článek >>