Jak dosahovat shody a proč demokratické hlasování nemusí být nejlepší metodou?

12.10.2017, délka článku 6 minut

Podstata demokracie je v tom, že většina rozhoduje o záležitostech týkajících se všech na základě hlasování.

Tedy teoreticky vzato.

Z jiného úhlu pohledu bychom totiž mohli říct, že většina vnucuje svou vůli ostatním prostřednictvím hlasování.

Larken Rose, americký anarchista, to vidí ještě jinak. Podle něj demokracie umožňuje úzké skupině lidí legálně převzít moc nad určitým územím a zmocnit se tak státního donucovacího aparátu, tedy policie a armády. Pak je podle něj zcela na jejich vůli, jakým způsobem a kdy silové složky nasadí. Příklady si určitě doplníte sami.

V každém případě je to ale o tom, že někdo (lid, většina, vládnoucí oligarchie, vláda atp.) opírá svou skutečně reálnou moc nad ostatními o násilí.

A to je právě to.

Osobně si myslím, že přítomnost násilí je ze své podstaty špatně.

Většinou nad tím moc nepřemýšlíme. Většinou to totiž není na první pohled vidět.

Od malička jsme vedeni k tomu, že uspořádání našich společných věcí je nezpochybnitelné. Jsme vedeni k poslušnosti vůči autoritám. To platí i o vládách a demokracii.

Vláda dostala moc v demokratických volbách, takže může rozhodovat o ostatních.

Tedy i o těch, kteří pro ni nehlasovali a s jejím postupem nesouhlasí.

Důsledky vidíme každý den.

Zkusme se zamyslet. Nešlo by to jinak?

Možná je v tomto momentě příhodnější otázka, proč by to nemělo jít jinak?

Nevěřím tomu, že toto je přirozený stav. Nevěřím, že lidé musí cítit všudypřítomnou hrozbu násilí, protože by se jinak vzájemně povraždili. To nám jen někdo od malička našeptává, že to nemůže být jinak, protože lidé jsou zlí a nejsou schopni vzájemné domluvy. Ironií je, že právě demokratické volby jsou důsledkem tohoto přesvědčení.

Po celé planetě existovaly a stále ještě existují (!) populace, kde neznají moc autority, ať už ve formě jednoho vůdce, diktátora, či demokraticky zvolené vlády. Fungují na společné dohodě, kooperaci a respektu k individualitě. Jedinou autoritou je pak nepsaná společenská norma kmene či společnosti nejednat proti zájmu ostatních členů.

Ano, myslím si, že to může fungovat jinak.

Myslím si, že opravdu demokratický způsob rozhodování o věcech, které se týkají všech, je společné rozhodování.

Nejde o přímou demokracii a referenda. Tam pořád platí rozhodující vůle většiny, ať už je definována jakkoli.

Jde o společné vypořádání agendy a to tak, aby nikdo nebyl vynechán a aby měl každý možnost vyjádřit svůj názor či postoj v dané věci. Jinými slovy, jde o shodu všech, kterých se to týká. Ještě jinými slovy, jde o to, aby vůle určité skupiny nebyla pod hrozbou násilí vnucována lidem, kteří s ní nesouhlasí. A už vůbec by to nemělo být tak, že něčí rozhodnutí někoho jiného poškodí.

Ano, je to časově náročné a vyžaduje to velkou dávku energie.

Ale ptám se, pokud chceme, aby někdo akceptoval něčí návrh, i když k němu má výhrady nebo s ním dokonce nesouhlasí, proč by měl? A proč by měl v tomto ohledu potenciálně poškozený jedinec nést náklady rozhodnutí někoho jiného?

Celé to má ještě jeden důležitý rozměr. Nejde o prosté matematické vyjádření, že vůle většiny rovná se sto procent. Nejde ani o zbožštění individuálních či vlastnických práv.

Jde o vzájemné pochopení, vzájemnou toleranci a úctu.

Jde o to, aby se každý mohl v dané věci vyjádřit.

Považuji za klišé, že o stavbě jaderné elektrárny mohou rozhodovat pouze odborníci. A svěřit takové rozhodování do rukou politiků považuji za hazard. Proč by stát neměl naslouchat takzvaně obyčejným lidem? Jejich názory, postoje a pocity nejsou důležité? A vůbec, proč by o takových věcech měl rozhodovat stát?

Shrnuto. Demokratický způsob rozhodování je podle mě takový, který nikoho nevylučuje z debaty a zejména takový, který nikoho nepoškozuje.

Abych rozptýlil vaše obavy z toho, že tu blouzním, nahlédněme společně do díla psychoterapeuta Carla Rogerse.

Carl Rogers (zdroj)

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

Rogers je zakladatelem terapie zaměřené na člověka, jinak také humanistického přístupu.

Jeho hlavní tezí je, že terapeut by měl především naslouchat a člověka na protější straně bezpodmínečně akceptovat. Tento svůj přístup mimochodem aplikoval i na vzdělávání, ale také jej zapracoval do svých vizí o fungování společnosti.

Co je podstatné, nebyl to teoretik, ale vycházel ze své praxe a zkušeností. Rogers se postupně začal orientovat víc a víc na skupinová setkání, terapeutické skupiny, sebezkušenostní skupiny (tj. skupina podporující autentické prožití sebe sama s podporou ostatních), ale také spoluorganizoval velká setkání s účastí stovek lidí.

Jeho metoda, dá-li se to tak nazvat, byla nic neorganizovat, nic neřídit, nikoho neovládat.

A ono to fungovalo!

Rogers popisuje ve svých knihách, kterak se skupiny pozvolna začaly samo organizovat, kterak v nich propukaly tendence vnucovat ostatním agendu, objevovali se lidé, kteří se chtěli ujmout velení. Ale díky otevřenosti skupin a zejména díky tomu, že spoluorganizátoři neúnavně vraceli do prostoru principy jako naslouchání druhým a opravdovost k sobě samému i ostatním, přes všechny obtíže se dařilo dosahovat společně záměrů, na kterých se shodla celá skupina!

Jistě to stálo velké množství času a každé společné rozhodnutí bylo ve finále určitým kompromisem, nicméně nikdo, alespoň jak to Rogers popisuje, se necítil opomenut nebo nějakým způsobem odsunut stranou.

Rogers ví, že tento způsob fungování „může být považován – a také nezřídka je – za nešikovný, zbytečně složitý, iritující, za otravný způsob, jak se dobrat nějakého rozhodnutí,“ přesto je přesvědčený o jeho významu. Věří totiž, že „každý člověk má svou cenu, je třeba zohlednit stanoviska a pocity všech zúčastněných.“ Věří také v moudrost skupiny, která „rozpoznává skutečnou cenu tohoto procesu, neboť se v něm postupně vzájemně svazuje komunita, v níž má i ten nejskromnější hlásek, ten nejnepatrnější pocit své respektované místo.

Tuhle rovnoprávnost názorů Rogers zakládá především na tom, že každý má svou vlastní realitu. Žádná není lepší ani horší. Není způsob, jak je vzájemně posuzovat. Můžeme je pouze akceptovat. Slovy Rogerse: „Jedinou realitou, kterou znáš ty, je svět, jenž vnímáš a prožíváš v daném okamžiku. Jediné, co o těchto skutečnostech můžeme vypovědět, je to, že se liší jedna od druhé. Existuje tolik „reálných světů“, kolik je na světě lidí!

Tyto poznatky sbíral Rogers na zmiňovaných skupinách a setkáních, které nabývaly postupem času podobu experimentů. Sám mnohokrát pochyboval, přesto ale zůstával pevný ve svých postojích a ono to fungovalo.

Na sklonku života tyto poznatky využil k nastínění vize společnosti založené na vzájemné toleranci a pochopení. Pokládá řečnickou otázku, jak by mohla vypadat společnost založená na principech vzájemného porozumění a přijetí?

 

Předpokládejme, že se moje sporá tolerance tvého osobitého světového názoru promění v bezvýhradné přijetí tvé osoby a tvého práva tento názor zastávat. Předpokládejme také, že namísto odbývání realit druhých jako absurdních, nebezpečných, kacířských či hloupých, budu ochoten tyto reality prozkoumat a poučit se z nich. Předpokládejme, že budeš ochoten učinit to samé. Jak se to promítne do společenského života?

 

Tohle mi připadá jako zásadní.

Posun na další úroveň nezajistí více hlasování, ale vzájemné pochopení. Nikoli tedy násilí, ale sounáležitost.

Takže ještě jednou.

Proč by to tak nemohlo fungovat?

 

PS: Citace v článku pocházejí z knížky Carla Rogerse Způsob bytí.

 

<< Přechozí článek Následující článek >>