Jak se připravit na příchod éry robotů?

16.05.2016, délka článku 8 minut

Kniha Druhý věk strojů od autorů Erika Brynjolfssona a Andrewa McAfee je brilantním průvodcem problematikou umělé inteligence, inovací a zápasu o práci mezi stroji a lidmi. Autoři se na nastupující věk strojů dívají z mnoha různých pohledů, opírají se o četné studie a data. Já bych se rád pozastavil nad souvislostmi mezi tím, co autoři nazývají druhý věk strojů, a vzdělá(vá)ním. Autoři v tomto směru totiž servírují celou paletu provokujících myšlenek.

Nová ekonomika je založená na myšlenkách a interakcích

Hospodářství a ekonomika se neustále proměňují. Podle dat, která nabízejí autoři, neustále roste produktivita práce. Přinejmenším tedy od dob průmyslové revoluce. Ruku v ruce s tím se zvyšuje hrubý národní produkt a současně se proměňuje jeho struktura a tím pádem i podstata ekonomické produkce. Jak píší autoři, tak se „čím dál více soustřeďujeme spíše na myšlenky než na věci, na mysl, ne na hmotu, na bity, ne na atomy, na interakce, nikoliv transakce.“ V této jediné větě je zachyceno, jak se v uplynulých desetiletích proměnila ekonomika. Její proměny pokračují a dokonce se zrychlují. Inovace a nové technologie se objevují exponenciální řadou, přesně jako to předpověděl Gordon Moore. Známý Mooreův zákon platí stále.

Ekonomika se proměnila. A jak se proměnil vzdělávací systém?

Při hodnocení stávajícího vzdělávacího systému se autoři odkazují na profesora Sugatu Mitru, myslitele v oblasti vzdělávání a držitele prestižního ocenění 2013 TED Prize. Ten mimo jiné tvrdí, že současný systém vzdělávání byl navržen pro potřeby viktoriánské Anglie, kdy bylo potřeba vychovávat především pracovníky pro tehdy převládající byrokratický aparát napříč veřejnými institucemi i firmami. Bylo třeba neustále krmit byrokratické monstrum zaměstnanci, kteří nepřemýšlí, ale slepě plní příkazy a dělají monotónní, opakující se, práci. Mitra upozorňuje, že zatímco se mění fungování ekonomiky i celé společnosti, systém vzdělávání přetrvává ve své tehdejší podobě.

Rutinní práce už není to, na co bychom se měli zaměřovat. Právě to je oblast, kterou můžeme postupně svěřit strojům. Svou pozornost bychom měli zaměřit na ty druhy činností, kde můžeme nových technologií využívat ve prospěch rozvoje lidského potenciálu.

Jak si všímají autoři, ekonomickou produkci čím dál více ovládají čtyři formy kapitálu – duševní kapitál, organizační kapitál, obsah tvořený uživateli a lidský kapitál. Tyto formy kapitálu do jisté míry demokratizovaly ekonomickou produkci. Jsou dostupnější, než ty klasické. Tedy za předpokladu, že se na ně vzdělávací systém zaměřuje a rozvíjí dovednosti, které umožňují takový kapitál získat. Formy kapitálu, jako jsou peníze a hmotné faktory, ustupují do pozadí, resp. nepodílí se na exponenciálním růstu produktivity.

Rozvoj technologií a jejich využívání vytváří jednoznačně nové příležitosti. Současně vytváří výzvy pro vzdělávací systémy.

Jaké dovednosti budeme potřebovat a na co se zaměřit

Ani Erik Brynjolfsson a ani Andrew McAfee neříkají, jaké konkrétní dovednosti budeme v budoucnu potřebovat. Ono to jde dost těžko odhadnout, neboť to souvisí s inovacemi, které se objeví, a s tím souvisejícími novými potřebami. Je ale zřejmé, že klasické biflování a výchova lidských robotů pro potřeby byrokratického aparátu je přinejmenším přežitá.

Autoři nabízejí určitou sadu schopností, které by měly školy rozvíjet. Můžeme je shrnout pod kreativní myšlení a sociálně-komunikační dovednosti. Nejdůležitější ze všeho je rozvoj schopností kombinovat myšlenky a hledat neotřelá řešení. Jinými slovy, naučit se myslet „out of the box“. V tomto ohledu nás počítače jen tak nepředstihnou. Autoři knihy to shrnují slovy: „Předpovídáme, že lidé, kteří jsou dobří ve vytváření myšlenek, budou mít výhodu nad digitální prací a bude po nich vysoká poptávka.

Protože nelze odhadovat, jaké konkrétní dovednosti budou uplatnitelné v budoucnosti, měli bychom se postarat především o dostupnost informací a schopnost s nimi pracovat. V tomto směru je mi sympatické uvažování rektora Masarykovy univerzity Mikuláše Beka, který prosazuje, aby bakalářské vzdělání bylo obecnější a aby díky němu získali studenti širší rozhled napříč obory. Nejde o to, aby do sebe nasoukali co nejvíce informací, ale aby měli otevřené dveře pro pozdější rozhodování a svou případnou specializaci. Předpokládám, že takto pojaté bakalářské studium by se soustředilo více také na zmiňované kreativní myšlení a sociálně-komunikační dovednosti.

Data – sázka na jistotu

Pokud byste chtěli přeci jen něco konkrétnějšího, nabízejí autoři knihy jednu oblast, která ovládne blízkou budoucnost. Slovy hlavního ekonoma Google Hala Variana: „Pořád říkám, že v příštích deseti letech bude statistika sexy zaměstnání. A myslím to naprosto vážně.

Data jsou fenoménem naší doby. Neustále jich přibývá a schopnost práce s nimi je bezpochyby konkurenční výhodou na trhu práce už dnes. Práce s daty navíc vyžaduje nejen určité analytické schopnosti, ale také abstraktní myšlení. Musíme vědět, co v nich chceme najít, abychom to našli.

Schopnost abstrakce je v přeneseném slova smyslu schopnost klást si otázky. Teprve potom můžeme hledat (s pomocí počítače) odpovědi (na ty nejsložitější z nich). A jak si všímají autoři knihy, „s narůstajícím množstvím dostupných dat a postupnou změnou ekonomiky, bude schopnost klást si správné otázky ještě zásadnější.

Konflikt lidí a strojů není nejlepší koncept pro budoucnost

Častým námětem článků o budoucnosti trhu práce jsou negativistické vize, že lidé přijdou kvůli strojům o práci. Toto určitě nemůžeme stoprocentně vyvrátit, i když zkušenosti z dřívějška spíše ukazují, že rozvoj technologií s sebou zatím vždycky přinesl nové obory. V každém případě si můžeme vybrat, jestli chceme být na straně optimistů, nebo propadat beznaději.

Podle mého názoru je lepší přijmout skutečnost, otevřít se změnám a inovacím a snažit se hledat nové příležitosti.

(Kdybych chtěl být globální, apeluji na hledání nových výzev pro lidstvo. )

Myslím si, že právě vzdělávací systém k tomu může být velmi nápomocen. Na jednu stranu může rozvíjet potřebné schopnosti, na druhou stranu se může sám stát líhní nápadů a nositelem inovací. Nové formy vzdělávání v souvislosti s rozvojem digitálních technologií mohou navíc přispět k demokratizaci vzdělávání a tím pádem i zvýšení šancí na globálním trhu práce.

Pokud pootočíme úvahu a přestaneme rozvoj technologií brát jako hrozbu pro lidskou práci, můžeme se na celou situaci dívat spíše jako na příležitost. Její podstata tkví ve spolupráci lidí a strojů, nikoli v jejich vzájemné konkurenci. Autoři ukazují několik experimentů, které sílu spolupráce lidí a strojů názorně ilustrují.

Nejde tedy o to, jestli stroje nahradí lidskou práci. Rutinní práci svěřme strojům a soustřeďme se na práci, kde stroje mohou umocnit schopnosti lidí. Podporujme proto tvůrčí myšlení a kreativitu, ale také schopnost práce s počítačem.

Digitální technologie ve školách samy o sobě nestačí

Schopnost práce s počítačem není ale o tom, že se nakoupí tablety do škol. Chce to něco více.

Profesor managementu Venkat N. Venkatraman, který se zaměřuje na funkční modely podnikání ve věku sítí, upozorňuje, že potřebujeme nové modely výuky a učení založené na digitálních technologiích. Ale také dodává, že „nestačí položit vrstvu technologie na staré metody výuky a učení.“ Čili, nejde o to vybavit školy moderními technologiemi, ale změnit způsob výuky.

Potřebujeme rozvíjet schopnosti, které žáci a studenti uplatní ve druhém věku strojů. Digitální technologie nám mohou usnadnit cestu. I počítač může sloužit různými způsoby. Pokud jej budeme používat jako prostředek pro získávání informací, ale nezměníme systém vzdělávání, pokrok tím nezajistíme.

Nová vize školy

Líbí se mi vize školy, která „nechá studenty poslouchat výklad doma, zatímco tradiční domácí úkoly – cvičení, hypotetické problémy, eseje – budou vypracovávat ve škole, kde jim mohou pomoci vrstevníci, učitelé a koučové.“

Je to škola naruby, ale dává to smysl. Vždyť se stačí podívat, kolik bezplatných MOOC kurzů je k dispozici, kolik materiálů a informací nabízí internet. Proč tedy vysvětlovat látku ve škole a budit děti předčítáním textů? Proč nedat prostor studentům pro jejich vlastní iniciativu?

Sílu MOOC kurzů ilustrují autoři knihy na příkladu kurzu o umělé inteligenci, který vedl Sebastian Thrun. Do jeho kurzu se přihlásilo více než 160 tisíc zájemců a desítky tisíc jich kurz úspěšně dokončily. Ještě zajímavější bylo, že nejlepší student stejného předmětu na Stanfordově univerzitě se po absolvování kurzu umístil až na 411. místě. Více než 400 lidí z celého světa bylo úspěšnějších, než nejlepší student této prestižní americké univerzity.

Iniciativa a schopnost jít proti proudu

Podobně autoři vyzdvihují tzv. samoorganizované vzdělávání, přesněji řečeno samoorganizované učební prostředí (self organized learning environment). Jeho základními principem jsou iniciativní a aktivní přístup žáků a důraz na jejich preference ohledně vyučovaného tématu. Učitel je v roli průvodce. Typickým příkladem tohoto přístupu ke vzdělávání je Montessori škola.

Mimochodem, jak si autoři trefně všímají, tímto typem školy prošli mimo jiné zakladatelé Google Larry Page a Sergej Brin, Jeff Bezos z Amazonu, nebo třeba zakladatel Wikipedie Jimmy Wales. Díky popisovanému systému vzdělávání se naučili, jak dělat věci trochu jinak, naučili se nebát se vykročit jiným směrem, jít třeba i proti proudu. Škola je naučila nebát se dělat rozhodnutí a nebát se za ně vzít zodpovědnost. Co z toho vzniklo, víme všichni.

Schopnost vlastní iniciativy, demokratický přístup k výuce a cílené pěstování pocitu odpovědnosti za vlastní rozhodnutí jsou atributy, se kterými už několik let pracují ve školách ve Finsku. Nepochybuji, že právě proto, že dokázali tamní vzdělávací systém posunout „out of the box“, jsou finští žáci v mezinádorním srovnání tak úspěšní.

Z úvah o budoucnosti vzdělávání ve druhém věku strojů vyplývá ještě jedna nenápadná, ale velmi důležitá poznámka. Jak dokládají autoři knihy prostřednictvím několika studií, vždycky záleželo a bude záležet především na přístupu samotných žáků a studentů. Sebelepší škola ze žáků hrdiny druhého věku strojů nevytvoří, pokud o to sami nebudou usilovat.

To už je ale jiný příběh.

 

Erik Brynjolfsson, Andrew McAfee: Druhý věk strojů
Vydal Jan Melvil Publishing v roce 2015

 

<< Přechozí článek Následující článek >>

0 komentářů u „Jak se připravit na příchod éry robotů?

Komentáře nejsou povoleny.