Kolik politiky unese dobro?

20.02.2018, délka článku 7 minut
Může politika přinést někdy něco dobrého? Co o politice říká Aldous Huxley? A jak to souvisí s šedou eminencí a pravou rukou kardinála Richelieu, Otcem Josefem?

Aldous Huxley je známý především jako autor knihy Konec civilizace. Na mě ale nedávno vypadla z regálu jiná jeho kniha. Nenápadná knížka s šedými deskami, které zdobí pouze velký červený kříž. Prosté, až nuzné desky knihy, v kombinaci s jejím názvem, mě přitahovaly a dlouho jsem neodolal.

Během četby se mi na stránkách otevřel velkolepý příběh dobra a zla, příběh, který položil základy budoucího vývoje v celé Evropě. Alespoň tedy podle Aldouse Huxleyeho.

Uvnitř knihy se odehrává příběh kapucínského mnicha Francois Leclerc du Tremblay, který byl ve své době známý spíše jako Otec Josef. Huxley ho považoval za jednoho z mála skutečných architektů světových událostí na přelomu 16. a 17. století. Otec Josef byl totiž pravou rukou kardinála Richelieu a  právě na jeho úsudku a rozhodnutí záleželo, jaké kroky na mezinárodní politické šachovnici Francie sehrávala. Proto šedá eminence.

Příběh Otce Josefa v podání Aldouse Huxleyeho ale není ódou na politického génia v mnišské kápi. Je to vylíčení věčného boje dobra a zla, které se odehrává uvnitř jediného člověka. Otec Josef byl uznávaný mystik, odevzdaný katolík, který už od mládí toužil dát se plně do služeb Boha. Určení osudu jej však přivedlo do služeb proslulého kardinála. Otec Josef uvěřil, že je to z vůle Boží a že Bůh chce realizovat svůj záměr skrze velikost Francie, ke které se mnich – politik zavázal svou službou přispět.

Je to celé fascinující čtení s mnoha historickými odbočkami i podrobným zasvěcením do tajů křesťanských mystiků v průběhu staletí.

Dobro a politika se vylučuje

Co měl zaujalo a nejvíc překvapilo, tak jsou Huxleyeho úvahy o politice. Chci se o ně s vámi podělit. Proto ta otázka v nadpise, kolik politiky unese dobro?

Kdybych měl odpovědět stručně, tak podle Huxleyeho žádnou. Dobro a politika se vylučuje. Vylučuje se i v případě, že někdo přichází s úmyslem konat dobro. A to ani nemusíme ztrácet čas diskusí o tom, co znamená „konat dobro„, protože podle Huxleyeho je špatná samotná politika, respektive problém je v tom, že politická činnost je vykonávána lidmi. A ti, jak známo, mají různé motivy a zájmy.

Huxley píše: „Avšak i tehdy, koná-li se v dobré vůli (a tak tomu velmi často není), je politická činnost vždycky předem odsouzena samu sebe částečně, někdy dokonce úplně, otupit. Vnitřní povaha lidských nástrojů a lidské látky, jež jsou prostředkem a předmětem politické činnosti, je jistou zárukou, že tato činnost nepřinese výsledky, které se od ní čekají.

Paradox politiky a deficit morálky

Přestože je politika v konečném důsledku negací dobra, lidé ji podle autora potřebují. Paradoxem politiky totiž je, že ji potřebují, aby uspořádali své vzájemné věci a mohli se organizovat. Tu potřebu totiž podle něj vyvolává neustále rostoucí počet lidí, kteří spolu musí koexistovat.

Jak známo, takzvané Dunbarovo číslo stanovuje kritickou mez kolem 150 osob, kdy se jednotliví členové skupiny mohou ještě znát osobně. Huxley říká, že taková společenství se bez politiky objedou, neboť se řídí tradicemi. Prostě se domluví a nepotřebují k tomu vnější síly či státní autoritu.

Pokud naroste počet členů společenství, hlavní slovo zaujmou „představy na místo přímé známosti; jednání, podnícené rozumovou a neosobní blahovůlí, nastupuje na místo jednání, podníceného osobní náklonností a samovolným, nerozmýšlejícím soucitem.“ Jinými slovy pro řízení početných společenství, která jsou charakteristická vysokým stupněm odosobnění a anonymity, potřebujeme politické vůdce schopné fungovat racionálně a ve prospěch anonymních potřebných. „Avšak ve většině lidí jsou rozum, sbližující představivost a neosobní názor na věci velmi slabě vyvinuty. To je jeden z důvodů, proč mravní úroveň uvnitř velkých skupin, mezi nimi i mezi vládci a ovládanými uvnitř velké skupiny, je všeobecně nižší než mravní úroveň uvnitř malých skupin a mezi nimi.

Problém je tedy v povaze politiky, která sice svým založením dává možnost spravovat společné věci ve prospěch lidí, ale obvykle se stává nástrojem vládnoucích vrstev pro zajištění svého vlastního blaha a prosazování vlastních zájmů. Pro Huxleyeho je problém nedostatek morálky, která se vytrácí přirozeně kvůli tomu, že vládnoucí vrstvy nemají osobní vztah k ovládaným. Prostě je neznají a tudíž se o ně ani nezajímají. Pro Huxleye to vede k „jádru velikého paradoxu politiky – k tomu, že politická činnost je nezbytná, zároveň však neschopna uspokojit potřeby, jež její nezbytnost vyvolávají.

Politika v moderním světě vede k totalitě. I díky industrializaci a vzdělávání.

To je samozřejmě velká zkratka. Huxley ovšem zastával názor, že jeho doba, která se vyznačovala masivní industrializací, spěje přesně tímto směrem. Tvrdil, že industrializace podporuje totalitární snahy vládců. Ti využívají průmyslové kapacity ke zbrojení, ale také jim hraje do karet výchova lidí průmyslové éry – továrních dělníků. Lidé jsou vedeni k poslušnosti a stávají se bezejmennými kolečky v soukolí obřího stroje pod vedením vůdce či strany.

Huxley si proto všímá zhoubné funkce státem organizovaného vzdělávání, v jeho pojetí všeobecné výchovy, do které lidé vkládali velké naděje. Očekávali, že vzdělanost přinese blahobyt širokým vrstvám. Namísto toho se vzdělávání stalo nástrojem ovládání mas:

Všeobecná výchova se ukázala být nejúčinnějším státním prostředkem zdavovění i militarisace a vystavila miliony, dosud toho uchráněné, vlivu organisované lži a ustavičným svodům bezduchých a kazicích rozptýlení.

Částečné řešení je vrátit rozhodování lidem

Vrátit rozhodování lidem v tomto případě znamená, že se vrátí rozhodování na nižší úroveň, aby se eliminovala anonymita rozhodování a aby lidé rozhodovali o svých společných záležitostech sami.

Částečné řešení je tak podle Huxleyeho v decentralizaci a v přenesení správy co nejblíže lidem žijícím v malých skupinkách. Protože „dělat to, co by se dalo na rozdíl od mocenské politiky nazvat ‚politikou dobra‘, znamená organisovat ve velkém měřítku, aniž jsou obětovány mravní hodnoty, které se vyskytují jen mezi jednotlivci a malými skupinami.“ Jinými slovy jde o to „umět spojit decentralisaci vlády i průmyslu, prostorovou i úřední svébytnost a nevelký rozsah správních jednotek s úhrnnou výkonností dost velkou na to, aby byl zajištěn hladký chod spjatého celku.

Je to ale pořád pouze částečné řešení.

Samotná politika a reformy svět k lepšímu nezmění. Pořád jde o politické procesy, které podléhají záměrům lidí. A i kdybychom jim přiznali jen a jen dobré úmysly, nakolik se potýkáme se zápasem různého pojetí dobra? Reformy provedené skrz politické procesy tak mohou podle Huxleyeho maximálně částečně zlepšit životní podmínky a „byli bychom pošetilí, kdybychom se domnívali, že jakákoli politická činnost, ať třeba podniknutá z dobré vůle a dobře plánovaná, může vytvořit něco víc než zlomek obecného zlepšení, které je od ní očekáváno.

Skutečné řešení je podle Huxleyeho jinde.

Proměna osobnosti povede k proměně světa

Změnit svět k lepšímu není vůbec malý cíl. Ale proč se nezamyslet nad způsoby, které k tomu mohou přispět?

Huxley uvádí v knize příklady křesťanských mystiků, kteří odevzdaně pracovali na šíření dobra. Takřka bez výjimky to byli lidé, kteří působili na okraji, fungovali v rámci malých komunit, případně se věnovali šíření myšlenek prostřednictvím knih. Nikdy nešli cestou politiky a nesnažili se násilím vnucovat širokým masám své záměry. V tom se lišil přístup Otce Josefa, a právě proto jeho působení nedospělo k pozitivnímu přijetí mezi lidmi.

Podle Huxleyeho je pro opravdovou proměnu světa k lepšímu důležité změnit  osobnost jednotlivců, nechat ji vyrůst na vyšší úroveň. Sám mluví sice o křesťanských mysticích, nicméně už v úvodu knihy zdůrazňuje, že takzvaná „přímá zkušenost vědomí skutečnosti“ je společná všem náboženstvím. Jedná se o tu nejvyšší formu spojení s Bohem (božskou podstatou), která je dobrem sama o sobě. Huxley tomu říká „methoda mystiků„.

Problém je však v tom, že mystiků ve světě ubývá. S rozvojem civilizace přibývá rozptýlení. Lidé žijí spokojené životy a nemají zájem usilovat o osobnostní růst, takže „bude čím dál méně uplatňována jediná methoda, schopná proměnit osobnost; bude čím dál méně lidí, kteří by z přímé zkušenosti měli vědomí skutečnosti a mohli by se vzepřít falešnému učení totalitního anthropocentrismu i zhoubným ideám a jednáním nacionalistické pseudomystiky.“ Tato metoda totiž vyžaduje „od těch, kdo ji chtějí podstoupit, mnohem více trpělivosti, rozhodnosti, sebezapření a uvědomění, než je většina lidí ochotna vydat, až snad na časy krisí, kdy jsou lidé na krátký čas připraveni přinést obrovské oběti.“ Oběťmi ale nelze podle Huxleye zlepšení světa dosáhnout. Vyžaduje to tvůrčí práci a té se daří spíše v dlouhých období klidu a relativního blahobytu.

Máme v sobě ale dostatek vůle a sil, abychom se vydali na cestu „methody mystiků“?

 

<< Přechozí článek Následující článek >>

0 komentářů u „Kolik politiky unese dobro?

Komentáře nejsou povoleny.