Odhalte tajemství všech velkých činů v dějinách. Aneb tři zásadní okolnosti tvůrčího procesu.

25.02.2018, délka článku 7 minut
Jak vznikají velká díla a jaké tři skutečnosti takřka bez výjimky naplňují? Přečtěte si více a inspirujte se příběhy jedinečného mořeplavce, kterým byl Fernando Magallanes, a bratry Wrightovými, kteří dali světu letadlo.

O kreativitě a kreativním procesu bylo mnoho napsáno.

Jak ale vznikají opravdu velká díla, jež hýbou lidskými dějinami?

Vy i já víme, že žádný zaručený recept nikde nevyčteme. Přesto existuje něco, co tyto výtvory lidského génia spojuje.

Následující řádky berte jako ilustraci toho, že každý z nás má moc stvořit něco zásadního, pokud bude věřit třem důležitým principům. Fernando Magallanes a bratři Wrightové tyto principy zjevně následovali, a díky tomu si jejich jména pamatujeme dodnes. Pojďme se tedy podívat na jejich příběhy a pokusme se rozluštit tajemství jejich génia.

 

1. Síla myšlenky a vize

Každému velkému dílu předchází myšlenka.

Příslušníci lidského druhu mají dar představivosti, abstraktního myšlení. To umožňuje vést jejich odhodlání směrem k určitému cíli.

Když jde o výsledky kreativní činnosti, obvykle si představujeme něco abstraktního, nepojmenovaného, něco, co je zcela mimo naše dosavadní poznání. Představujeme si, že výsledek našeho snažení je věcí náhody, zjevení nějaké vyšší skutečnosti, případně talentu, který dokázal stvořit to, co by běžná lidská mysl nedokázala. Ano, i to bývá někdy výsledkem práce kreativního ducha, v tomto případě obvykle v kombinaci nezměrného úsilí a náhody. Lidstvo bylo v historii mnohokrát svědkem objevů, které přišly jako nezamýšlený vedlejší produkt jiného bádání.

Většina objevů ale přichází na svět zcela záměrně. To platí i pro umělecká díla. Jejich tvůrci obvykle ví, čeho chtějí dosáhnout. Výsledek už předem vytvořili ve své mysli.

Kreativní proces tedy není bezcílným blouděním v naději, že se tam někde něco objeví. Je to zcela záměrný proces vytváření. Tvůrčí síly se opírají o kombinaci našich dosavadních zkušeností a poznatků a díky nepřetržité práci našeho podvědomí produkují nové idee. Ty jsou pak základem nově vytvářeného díla.

Výsledek tvůrčí práce, a raději zdůrazňuji, že nemám na mysli výhradně umění, ale třeba i vědecké bádání či podnikání, je produktem naší imaginace. Tedy to, co si někdo načrtl v hlavě, vytvořil ve formě teoretického modelu, případně se to zrodilo v jeho fantazii.

Jedním z takových lidí byl mořeplavec Fernando Magallanes. Ten bývá často odsouván do stínu slavnějšího Kryštofa Kolumba. Magallanes chtěl obeplout zeměkouli a západním směrem od evropských břehů dosáhnout Indie. Kolumbus měl v podstatě stejný cíl, a ač je pro nás nezpochybnitelným objevitelem Ameriky, konkrétně tohoto cíle dosáhl až Magallanes. Ten byl přesvědčený, že takový podnik je možný a že existuje průliv napříč americkým kontinentem, který ten záměr umožní zrealizovat. Magallanesovi ta představa o reálnosti záměru stačila k tomu, aby vsadil všechno na jednu kartu a pokusil se o nemožné. Dokázal to. Na začátku jeho cesty stála jasná vize, myšlenka, kterou se rozhodl navzdory všem obtížím následovat.

Druhý příklad jsou bratři Wrightové, kteří naučili lidstvo létat. Na začátku bylo snění. Nekonečné pozorování ptáků a později studium techniky ptačího letu. Cíl byl více než zřejmý – naučit se létat. Wrightové věřili, že to je možné. Pochopili také, že nestačí přimontovat člověku ptačí křídla, jako se do té doby někteří pokoušeli, ale že to má co do činění se vzdušnými proudy. Tím byl definovaný směr, kterým se ubíraly jejich konstruktérské práce. Cíl byl zcela konkrétní, hmatatelný, jen bylo potřeba najít způsob, jak toho dosáhnout. Wrightové své vizi podřídili úplně všechno. Zařídili si podnikání v oblasti údržby a výroby bicyklů a podnikání to bylo nadmíru úspěšné. Díky tomu mohli investovat do svého záměru naučit se létat. A jak víme, povedlo se jim to.

První skutečnost, která stojí na začátku každého velkého díla, je myšlenka. Je to vize, které autor díla věří natolik, že se ji odhodlá následovat, byť by ta cesta trvala třeba celý život.

 

2. Kreativita se projeví až v konkrétním činu

Samotné myšlenky nestačí. Nápadů máme všichni spousty.

Už nevím, kde jsem zachytil drsnou, ale pravdivou myšlenku, že „nápadů jsou plné hřbitovy„.

Dílo vyžaduje akci, odhodlané jednání bez odkladu, protože náš čas je omezený.

Akce je to, co odlišuje úspěšné dílo od fantazírování. Hotovému dílu vždy předchází čin.

Fernando Magallanes i Orville a Wilbur Wrightové byli především muži činu. Magallanes musel přesvědčit španělského krále, aby jej podpořil, aby vůbec mohl vyplout. A to vše poté, co ho v rodném Portugalsku odmítli. A to byla jen jedna z překážek na jeho cestě. Ani samotná plavba přes oceán se neobešla bez problémů. Bouře, zima, hlad, nedůvěra posádky. Přesto obstál.

Bratři Wrightové učinili stovky pokusů, než se jim podařilo doopravdy vzlétnout a udržet letadlo ve vzduchu. Teprve poté mohli sklízet plody, přestože málokdo věřil, že se jim něco takového skutečně podaří. Na jejich příběhu je krásně vidět, že jejich úspěch je dlouhým řetězem pokusů a nekonečného ladění letadla a jeho součástí. Je to ale také cesta odhodlání a spousta další práce, kterou museli vykonat, aby vůbec mohli své pokusy provádět. Na všechno si museli sami vydělat. Neodradilo je ani to, že jistý americký vědec se pokoušel o totéž a na své (neúspěšné) snažení čerpal mohutné vládní granty.

V případě bratrů Wrightů je pozoruhodné i to, že nedisponovali žádným vzděláním v technickém oboru a ke všemu poznání se dopracovali samostudiem, pozorováním a vlastními experimenty. Jejich odevzdání asi nejlépe ilustrují slova mechanika Johna T., jak je cituje v knize Bratři Wrightové americký historik David McCullough: „(Byli to) dva z nejpracovitějších hochů (jaké kdy viděl). Když ti pracovali, tak PRACOVALI (…). Do toho, co dělali, vkládali celé své srdce i duši.

Vytváření čehokoli vyžaduje naprosto konkrétní činy. Sám Wilbur popsal na setkání jednoho amerického profesního spolku naprosto přímočaře způsob, jak se naučit létat: „(…) musíte nasednout na stroj a seznámit se s jeho nástrahami prostřednictvím skutečných testů.“ Tím řekl vše podstatné. Teorie nestačí.

Druhou skutečností, která je vlastní každému dílu, je akt jednání, ve kterém se dílo zhmotňuje. Důležité také je, jak ukazuje příběh Fernanda Magallanese i Orvilla a Wilbura Wrightových, že téměř nikdy nejde pouze o jeden jediný krok, jediný čin, ale o celou sérii činů, které je potřeba pro zrození díla vykonat. Navíc, mnohdy též za cenu mnoha přešlapů, omylů a nepochopení ze strany ostatních.

 

3. Velké dílo nevzniká přes noc, je to výsledek mnohaletého úsilí

Tvůrčí proces je bolestivý už proto, že trvá dlouho a výsledek je často v nedohlednu.

Kvůli tomu se tvůrčí duše často dostávají do fáze, kterou nazývám propastí.

Propast je místo, odkud není návratu. Je to místo, kam se dostali ti, co se vydali na cestu, ale už jsou příliš daleko na to, aby se mohli vrátit zpět. Obětovali příliš mnoho. Zavřeli si dveře zpátky.

Proto také nemohl Magallanes otočit flotilu, když bloudil kolem pobřeží Jižní Ameriky a hledal průliv do Tichého oceánu. Jednoduše by tím přiznal omyl a jeho odpůrci na palubě by jej po návratu dost možná dostali až na šibenici.

Co je ještě horší, tak ta zdánlivá nehybnost může trvat i roky. Cítíte tu zoufalost? A vnímáte i tu sílu odhodlání, když se navzdory tomu někdo dere za svým snem?

Magallanes hledal roky způsob, jak uskutečnit svou výpravu. Sbíral podporu, spřádal plány, které opakovaně selhávaly, až se to nakonec povedlo. V srpnu 1519 vyplul vstříc neznámému dobrodružství, nevěděl, co jej čeká na cestě, ale přesto sledoval na vzdáleném obzoru naprosto jasný cíl. V listopadu se jeho flotile po mnoha útrapách podařilo proplout Magallanesův průliv. Magallanes se bohužel navzdory úspěchu do Evropy nevrátil. V dubnu 1521 byl zabit při potyčce s domorodci v Tichém oceánu.

Magallanes svému dílu poskytl oběť nejvyšší, jak výstižně píše Stefan Zweig v knize Magellan: „Osud ho povolal pouze na robotu, nikoli k radosti, a jako nádeníka ho poslal bez díků a milosti pryč od dokončeného díla. Jiní sklízejí slávu z jeho díla, jiní shrabují zisk, jiní se účastní oslav, neboť osud chtěl být vůči tomuto tvrdému vojákovi tak přísný, jako byl on sám ve všem a vůči všem.

Bratři Wrightové si naproti tomu své slávy užili dostatečně. Přesto i jim trvalo roky, než se jim podařilo poprvé vzlétnout. Se svými leteckými experimenty začali v roce 1899 a první skutečný let, který trval do té doby nevídaných 12 sekund (!), si připsali až v roce 1903. Trvalo dalších několik let, než v roce 1908 oficiálně předvedli francouzské veřejnosti své letecké umění. Do té doby provedli několik neoficiálních letů doma v Americe. Oficiálního uznání a zájmu ze strany americké vlády se dočkali až po deseti letech své práce, tedy v roce 1909. Poté se jejich úsilí proměnilo také v úspěšné podnikání.

Třetí skutečností, která je charakteristická pro každé velké dílo, je, že nevznikne přes noc.

Dovolte mi proto tento článek uzavřít ještě jednou myšlenkou z citované knihy Stefana Zweiga: „U velikých činů si svět pro optické zjednodušení všímá nejraději dramatických a pitoreskních okamžiků v životě svých hrdinů: Caesar, když překračuje Rubikon, Napoleon na mostě v Arcole. Ve stínu ale zůstávají neméně tvůrčí léta příprav, stupně duševní, trpělivé, organisátorské přípravy historického činu; také u Magellana jistě svádí malíře či básníka, aby jej zpodobnil ve chvíli triumfu, kdy proplouvá cestou, kterou nalezl.

Hodně štěstí, odhodlání a vytrvalosti na vaší dlouhé cestě!

 

<< Přechozí článek Následující článek >>