Odpudivost a krása anarchie 1/3

20.11.2017, délka článku 8 minut
Slovo anarchie jitří emoce. Je v něm ukrytá krása, ale přesto u mnoha lidí budí spíše negativní pocity. Proč se tolik bojíme anarchie?

Pár slov úvodem

Anarchie.

To slovo jitří emoce. Pro někoho znamená anarchie stav osvobození, návrat do přirozeného stavu, kdy není vládce ani ovládaných, kdy mezilidské vztahy určuje dobrovolnost, nikoli pokoření a donucení. Pro někoho dalšího je to naopak stav bez řádu a pravidel, kdy je člověk člověku nepřítelem.

Anarchie budí naděje i odpor. Pro někoho je krásná a přitažlivá, pro někoho odpudivá a zavrženíhodná.

Pro mě osobně znamená anarchie krásu nenaplněného ideálu. Také ji mám spojenou se strachem z neznámého. Je to vnitřní zápas s nejistotou, kdy potřebujeme opravdu velkou odvahu, abychom ji překonali. Je to pro mě tedy více proces, než stav, více cesta, než cíl. Je to způsob myšlení.

V následujícím třídílném seriálu si můžete přečíst, jak chápu anarchii já. Přečtete si, proč ji považuji za krásnou a proč si myslím, že tolik lidí odpuzuje.

Než se do toho pustíte, připomeňme si, co vlastně znamená samotné slovo anarchie.

V původním řeckém významu šlo o spojení slov ἀ (a) a ἀρχή (arkhi). V překladu to znamená bez vládce.

Pokud se zeptáte současných anarchistů, řeknou vám v podstatě totožnou definici, byť si každý může anarchii definovat pomocí mnoha dalších parametrů.

Naproti tomu velká část lidí používá slovo anarchie jako synonymum pro chaos.

Proč tomu tak je? Proč nás anarchie děsí, proč ji spojujeme s chaosem a proč v nás budí obavy nebo dokonce odpor? Odpověď se pokusím najít v následujícím textu.

 

Proč nás děsí anarchie

1. Strach a nejistota

Strach z neznámého nás drží při zdi.

Nedovolíme si ani pomyslet na to, že by záležitosti mezi lidmi mohly fungovat jinak. Že bychom mohli své životy a mezilidské vztahy zakládat na jiných principech, než je donucení pod hrozbou násilí. Že bychom se obešli bez vlády, zákonů, policie, armády právníků.

Vůbec teď nejde o to, jestli pod praporem anarchie, ale prostě jinak. Máme tu zaběhnutý systém, kdy jedna úzká skupina lidí vládne ostatním. Myslíme si, že to tak funguje odjakživa, že toto je ten přirozený stav.

Takže hledáme způsoby, jak v tomto systému co nejlépe fungovat.

Namísto hledání alternativ většinou pouze hledáme cesty, jak zapadnout, nevyčnívat, splnit si povinnosti a mít klid. Jak fungovat v rámci systému a neklást si nebezpečné otázky. Díky tomu umožňujeme hrstce lidí, aby si na půdorysu tohoto systému vystavěla své panství, aby z něj, z nás, těžila ve svůj prospěch, i když s tím přinejmenším vnitřně nesouhlasíme. Pohybujeme se na hřišti, které pro nás vymezil někdo jiný a aniž bychom přemýšleli nad tím, kdo a proč, bojíme se překročit narýsované čáry a hřiště opustit.

Přirozeně. Máme strach. Při myšlence na změnu námi cloumá nejistota. Strach z neznámého. Takže, proč měnit něco, co funguje? Sice to nefunguje nejlíp, ale máme aspoň jakous takous jistotu. Navíc se o nás stát postará, když je nejhůř.

Je to ale opravdu tak, že se o nás postará stát, když se ocitneme v nouzi? Nerad vytahuji ty nejsmutnější příklady, ale třeba takoví bezdomovci by mohli vyprávět. A co teprve oběti válečných masakrů. Jak jim pomáhá stát?

Strach a nejistota jsou psychologické spouštěče uložené hluboko v našem podvědomí. Zodpovídají za obranné mechanismy naší psychiky. Uteč, bojuj, ztuhni. Když je řeč o anarchii, je to, jako když se na obzoru objeví nenáviděný nepřítel.

 

2. Propaganda

Anarchie je nepřítel, protože nás to tak učí.

Někdo si dává záležet, aby eliminoval jakékoli náznaky, že by systém mohl fungovat jinak. Někdo se nám snaží vštípit, že jsou lidé zlí, nenávistní a nemohou fungovat mírumilovně na bázi spolupráce.

Přitom, kdo organizuje a vede války? Jsou to ti nenávistní lidé, které potkáváte doma, v práci, ve školách, v ulicích města? Nebo je to vládnoucí třída, která ve jménu obrany „hodnot“ (doplňte si jakých) posílá vojáky vraždit? Kdo definuje tyto hodnoty? A proč vždycky slyšíme, že ti druzí, ti zlí, které je potřeba zničit, tyhle hodnoty pošlapávají?

Nemusíme hned samozřejmě chodit do krajnosti. Dennodenně jsme svědky mnoha symbolických válek, kde neteče krev. Ale můžeme vidět, jak jedna skupina utlačuje jinou, protože má odlišný názor, a protože utlačovatelé mají zrovna moc zavádět a vynucovat silou nějaká opatření.

Pomocí propagandy nám pak namluví, že je to tak správně a že je to pro naše vlastní dobro. Pomocí propagandy nás učí, že jediný správný systém je ten současný (a je jedno, jaký, jestli demokracie, autokracie atd., vždy je to ten, který vyhovuje aktuální vládnoucí vrstvě). A samozřejmě, anarchie je nepřítel za každých okolností, protože neuznává žádný systém založený na násilí a nadvládě.

Propaganda je nástroj, který představitelé systému mistrně ovládají. Pomáhá jim udržovat lidi ve víře, že systém funguje v jejich prospěch.

Zakladatel oboru public relations, Edward L. Bernays, definoval ve své kouzelné upřímnosti funkci propagandy v demokratickém systému následovně: „Vědomá a inteligentní manipulace organizovaných postojů a názorů masy jako důležitý prvek demokratické společnosti.“ Chápejte, propaganda je podle něj standardní nástroj, který patří do výbavy demokrata. Je to součást demokratického procesu, je to nástroj, jak lidem v demokratickém zřízení vnutit, co si mají myslet, aniž by tušili, že to někdo záměrně dělá.

Bernays svou knihu napsal ve 20. letech minulého století. Myslíte si, že dnes už to neplatí? Nebo máme naopak mnohem dokonalejší nástroje, jak pracovat s lidskou myslí?

Propaganda, ať už si pod tím představíme média, vzdělávací systém nebo něco dalšího, vytváří mimo jiné jednoduché nálepky, kterými se efektivně vypořádává s alternativami, které ohrožují systém, jemuž slouží. A víme, že stokrát opakovaná lež se stává pravdou.

Anarchie je zlo.

 

3. Sociální konformita

Jsme sociální bytosti. Naše životy jsou vzájemně propojené a určitým způsobem jsme na sobě (snad až na výjimky) závislí.

Fungování ve skupině v sobě máme hluboce zakódované. Také proto máme sklon k sociální konformitě. Chovat se tak, aby nás ostatní přijímali, abychom příliš nevybočovali a zbytečně nezvyšovali riziko vyloučení ze skupiny. Je v tom už zmiňovaný strach a obavy. To souvisí s potřebou bezpečí, odbouráním nejistoty.

Na druhou stranu je v tom touha někam patřit. Stát se součástí skupiny. To s sebou nese samozřejmě přejímání názorů a postojů, přijetí určitého hodnotového rámce. Usnadňuje nám to fungovat ve společnosti.

Sociální konformita tedy jednoznačně přispívá k formování názorů, postojů a hodnotového zakotvení.

Když budou všichni kolem říkat, že žijeme v nejlepším možném systému, budeme to s velkou pravděpodobností říkat také. A budeme to říkat dokonce i v případě, že budeme uvnitř pochybovat. Hlasitým popíráním bychom totiž nabourali soudržnost naší skupiny, ať už si ji vymezíme jakkoli. Navíc bychom na sebe upozornili, vyvolali bychom pochybnosti, jestli jsme jejím oprávněným členem.

Kdo by chtěl být černou ovcí stáda a dostat nálepku šílence, že?

A teď si představte, že budeme žít ve světě, kde za nejlepší způsob fungování považují anarchii. S jakou pravděpodobností ji přijmeme za své?

 

4. Stockholmský syndrom

Potřebujeme je.

Potřebujeme je víc než oni nás. Potřebujeme vládce, kteří budou udávat směr a budou nás řídit.

Navíc za to budeme rádi platit. Budeme platit svou poslušností. Budeme odvádět daně do společné kasy, o které rozhodují oni. Dokonce budeme urputně obhajovat všechny, byť kontroverzní, kroky svých vládců, i když budou namířené proti nám.

Mrzí mě to, ale přesně tohle zapadá do definice tzv. stockholmského syndromu.

Pokud nevíte, o co jde, Wikipedie definuje stockholmský syndrom stručně jako „specifická pozitivní emoční i afektivní vazba a závislost oběti na pachateli„.

Jednoduše řečeno, myslíme si, že bez vládců by to nešlo.

Je to tak samozřejmě mnohdy pohodlnější. Odkládáme své problémy a starosti a necháváme své vůdce, aby je řešili za nás.

Ale když se zamyslíte, opravdu to tak je? Opravdu za vás někdy někdo něco vyřešil?

Tak proč se vzdáváme své svobody a necháváme jiné rozhodovat za nás? Proč tolerujeme, když někdo vymýšlí zákony, které nás poškozují, a ještě mu za to tleskáme?

 

5. Nechceme násilí

Násilí se nám příčí.

Takže odmítáme ty zlé anarchisty, kteří zapalují auta a rozbíjejí výlohy.

Aspoň tak jsme to viděli v televizi. Tohle rozhodně nejsou lidi, se kterými chceme mít cokoli společného. Natož abychom jim vyjadřovali sympatie.

Naštěstí nás před nimi ochrání policie. Stát nám poskytne bezpečnou náruč utkanou ze zákonů a represivních složek, které si poradí s každým protistátním  živlem. A my jsme za to rádi. I za cenu, že ty stejné zákony, omezování svobody a šmírování ve jménu prevence proti terorismu, jsou namířené též proti nám. Stát a jeho zastánci vykreslují anarchii jako ztělesnění násilí. Rozbitá výloha nebo hořící auto je prakticky jejím neodmyslitelným symbolem.

My jsme však slušní lidé.

Anarchii považujeme za ztělesnění násilí, proto nás tolik děsí a vyvolává v nás odpor.

Ve skutečnosti je anarchie mnohé, ale určitě ne násilí.

Všimněte si proto následujícího paradoxu.

Odmítáme násilí v podobě hořících aut a rozbitých výloh, ale podporujeme násilí, které páchá stát. Nechceme násilí, ale vymezujeme se proti konceptu nenásilné koexistence lidí, který představuje anarchie.

Přes tento paradox na celé věci vidím jednu velmi zásadní a pozitivní skutečnost. Totiž tím, že nekompromisně odmítáme vrhače zápalných lahví a dlažebních kostek, potvrzujeme předpoklad, že lidé nechtějí násilí, že lidé jsou mírumilovné bytosti. Dalo by se říci, že právě anarchie je s jejich mírumilovným smýšlením naprosto slučitelná. Naopak stávající státní zřízení je na násilí založené.

Takže proč bychom se vlastně měli bát udělat krok do neznáma jen proto, že nás žádný stát nebude chránit před sebou samými?

 

Všechny díly seriálu Odpudivost a krása anarchie:

Odpudivost a krása anarchie 1/3: Proč se tolik bojíme anarchie? (právě čtete)
Odpudivost a krása anarchie 2/3: Proč se tolik bojíme anarchie?
Odpudivost a krása anarchie 3/3: Proč se tolik bojíme anarchie?

 

<< Přechozí článek Následující článek >>

0 komentářů u „Odpudivost a krása anarchie 1/3

Komentáře nejsou povoleny.