Odpudivost a krása anarchie 2/3

22.11.2017, délka článku 11 minut
Slovo anarchie jitří emoce. Většinu z nás děsí, ale je v něm i spousta krásy. V čem tkví kouzlo anarchie?

V čem spočívá krása anarchie

Ve druhém díle seriálu Odpudivost a krása anarchie, který jste právě otevřeli, si můžete přečíst, v čem spatřuji krásu anarchie a čím je pro mě osobně a snad i řadu dalších lidí tak přitažlivá.

V předchozím díle jsem se zabýval okolnostmi, kvůli kterým nás anarchie odpuzuje, proč nás tolik děsí. Myslím si, že jsou to víceméně předsudky, které v sobě máme hluboce zakořeněné a to zejména díky tomu, že je v nás odmalička pěstují. Kdybych byl důsledný, řekl bych, že přesně tohle by nás mělo děsit na stávajícím systému, ale rozhodně to nepatří do hodnotové výbavy příznivců anarchie.

Navíc jsem přes veškeré negativní momenty dospěl k paradoxnímu závěru, že odmítáním anarchie, jak ji většina lidí chápe (tj. chaos, zlovůle, násilí), vlastně potvrzujeme předpoklad, že lidé nemají rádi násilí a jsou mírumilovnými bytostmi. A přesně to je podstata konceptu anarchie, jak jej alespoň já chápu.

Pojďme se tedy konečně podívat, v čem spočívá krása anarchie.

 

1. Svět bez vládců a ovládaných

Myslím, že svět bez vládců a ovládaných je svět, o kterém sní lidé odnepaměti. Myslím si, že by takový svět většina lidí uvítala.

Je to svět, kde se vztahy mezi lidmi určují na bázi dobrovolnosti. Nikdo nenařizuje druhým, co musí. Nikdo nenutí ostatní, aby pod hrozbou násilí přispívali svými penězi na cizí projekty. Nikdo nevyužívá jiné lidi k tomu, aby svou vlastní prací přispívali k zvětšování cizího blahobytu, aniž by se k tomu sami dobrovolně rozhodli. Základem jsou oboustranně dobrovolné vztahy.

Problém je, že si takový svět často neumíme v praxi představit. Máme strach, že to nebude fungovat.

Přesto. Je představa takového světa příliš naivní? Možná. Je fungování takového světa nereálné? Proč? Záleží přece na nás samotných, jak se rozhodneme.

Svět bez vládců a ovládaných je svět, kde neseme plnou zodpovědnost za své činy. Pokud chceme něčím pohnout, něco změnit, musíme k tomu přesvědčit ostatní. Nemůžeme je k tomu nutit násilím.

Takový svět je také světem, kde se musíme snažit být užiteční, pokud chceme prospívat a vycházet s ostatními.

Být užitečný neznamená pouze přinášet někomu ekonomickou hodnotu prostřednictvím prodeje výrobků či poskytováním komerčních služeb. Patří sem užitečnost v sociální oblasti, vzdělávání, ale i péče o duši a umění. To je všechno to, co označujeme jako „pomoc druhým„. Patří sem rozvíjení vztahů s ostatními lidmi, což v sobě též zahrnuje prvky oboustranné užitečnosti.

Skoro bych řekl, že právě ty posledně jmenované, tedy ne-ekonomické oblasti života a mezilidských vztahů, ve světě bez vládců a ovládaných nabývají mnohem více na významu.

Mimochodem, svět bez vládců a ovládaných nevylučuje možnost zastupitelnosti při rozhodování. Vždy ale dobrovolně, v konkrétní věci (věcech) a s plným vědomím odpovědnosti, kterou s sebou delegování nese. To v současnosti neplatí. Ať už volíme či nikoli, vždy jsme podřízeni vůli vládců a jejich rozhodnutí. I když nechceme nést odpovědnost za jejich rozhodování a vědomě se odmítáme účastnit volebního kolotoče, nedokážeme se účinně bránit negativním důsledkům rozhodnutí politiků. Potýkáme se, chtíc nechtíc, s propracovaným systémem státního donucovacího aparátu.

Svět bez vládců a ovládaných je svět, kde nic takového, jako státní donucovací aparát neexistuje.

 

2. Respektování druhých

V závěru prvního dílu tohoto seriálu vykrystalizovala teze, že lidé odmítají násilí a jsou v základu dobří.

Vyjděme z tohoto předpokladu a připusťme si, že lidé vždy dělají to, co je v jejich silách a možnostech. V každé situaci se snaží udělat to nejlepší, co mohou, na co se zmohou v dobrém slova smyslu.

To neznamená, že s nimi musíme vždy souhlasit a schvalovat za všech okolností jejich jednání. Znamená to pouze předpoklad, že lidé konají s dobrými úmysly. Posuzovat totiž, co je dobré a co ne, je velmi ošemetné a též poněkud sebestředné. Jinými slovy, co je dobré pro mě, nemusí být dobré pro jiné lidi. (Pozor, stále vycházíme z toho, že máme svobodu dělat to, co chceme a co my sami považujeme za dobré, nikoli co nám někdo násilím vnucuje.)

Ať už máme postoj k jednání druhých lidí jakýkoli, ať už souhlasíme či nikoli, pokud vyjdeme z předpokladu o dobrých úmyslech, můžeme se vždy snažit jednání druhých pochopit a přijmout.

Tohle je, alespoň pro mě, hodně důležité. Svět anarchie je založený na vzájemném respektu, chcete-li úctě. Přesněji to znamená respektovat se vzájemně jako lidské bytosti. Každá lidská bytost je přitom jedinečná, má své potřeby, zájmy, postoje a názory.

Naučit se respektovat druhé, je umění, kterému se můžeme učit celý život. Ale právě o tom to je. Jak už jsem zmínil, anarchie je pro mě především proces, nikoli konečný stav. To je na tom to krásné. Je to nikdy nekončící výzva. A pokud je to nějaký boj, pak primárně boj se sebou sama.

Chovat se s respektem k ostatním a kultivovat vztahy založené na vzájemné úctě, vyžaduje samo sebou spoustu energie. Vyžaduje to také zcela jiné mentální nastavení, pozbývající předpokladu o vzájemné lidské nevraživosti a nutnosti podporovat vládce. Připusťme si proto myšlenku, že může existovat svět, který má jen málo společného s tím stávajícím, jež funguje na půdorysu systému vládců a ovládaných. Vyvážeme-li se z povinností, které na nás nakládá stát, najednou budeme mít energie nadbytek. Podobně, pokud se přestaneme potýkat s nedůvěrou v ostatní, sníží se naše náklady na fungování ve vztahu k ostatním. (Mimochodem, na tom druhém můžeme pracovat bez ohledu na aktuální nastavení systému.) Namísto toho se můžeme více soustředit na sebe a své okolí a kultivovat mezilidské vztahy. Protože právě na nich záleží a v případě anarchie to platí dvojnásob, jak jsem už zmiňoval a ještě zmíním.

Rozumím, že se někomu může neustále vkrádat do mysli principiální námitka, že je to příliš idealizovaná představa. Že přece lidé nejsou zas tak dobří a že okamžitě využijí (zneužijí) situaci a budou se snažit využít systému bez centralizované vlády a policie ve svůj prospěch. Respekt, nerespekt.

Věřím, že to tak být nemusí. Čistě v rovině idejí totiž vytváříme svět s naprosto jiným fungováním a naprosto jinými předpoklady. Předpoklady pro jeho fungování si stanovujeme sami. Podobně si můžeme nastavit i pravidla, na kterých se společně, všichni bez výjimky, dohodneme. Ano, i anarchie obsahuje určitý řád a lidé si v ní vytváří pravidla. Jsou to ale jejich pravidla, nikoli pravidla, které jim vnucují jejich vládci.

V rovině méně idealistické se můžeme spolehnout i na další opěrné systémy, které přispívají k funkčnosti takto pojatého světa. Alespoň pro názornost zmíním jako příklad reputační systémy. Reputace, nebo-li osobní pověst každého jednotlivce, hraje ve světě založeném na principech anarchie zásadní roli. Nejde ji smazat nebo obejít a už vůbec ji nemůžete potlačit prostřednictvím moci, kterou dává určitým lidem náš současný politický systém. Pokud máte špatnou pověst, těžko s vámi budou ostatní spolupracovat. Je nasnadě, že pokud nerespektujete ostatní jako svébytné lidské bytosti, vaší reputaci to příliš neprospívá.

Život s respektem a vzájemnou úctou je další z oblastí, kterou anarchie přirozeně přináší, a o kterou podle mě stojí za to usilovat.

 

3. Život podle etických pravidel

Žít podle anarchistických ideálů je otázka volby.

Pokud se někdo nazývá anarchistou, je mu vlastní princip dobrovolnosti. To znamená, že se on sám pro svou životní filosofii rozhodl a respektuje rozhodnutí a postoje druhých lidí. Rozhodně nikoho nebude nutit, aby žil podle jeho představ.

Žít a nechat žít.

Anarchie je systém založený na etice.

Princip žít a nechat žít nezmiňuji náhodou. Je to princip, který v sobě jednoznačně zahrnuje svobodu. Tu svobodu, kterou rádi vyjadřujeme rčením: „Tvoje svoboda končí u špičky mého nosu.“ Především ale je to princip, který staví do středobodu život jako takový.

Může být něco silnějším vyjádřením etického principu anarchie?

Anarchie není systém založený na nadvládě jedné skupiny nad druhou, jako ten stávající, který zmiňovaný etický princip jednoznačně porušuje. Anarchie je systém fungování mezilidských vztahů opřených o etické principy, mezi které krom svobody a práva na vlastní život patří také dobrovolnost, nenásilí a vzájemný respekt.

Takže zatímco pravidla, které na nás valí stát spravovaný centrální vládou, jsme si dobrovolně nevybrali, ale respektovat je musíme, principy anarchie přijímat nemusíme. Můžeme se jimi však řídit, pokud nám vyhovují, pokud jsou nám sympatické.

Vtip je v tom, že podle anarchistických zásad můžeme žít život i v rámci jiného systému (třeba toho stávajícího). Jen budeme trpět pod tíhou tlaku, který na nás bude systém vyvíjet, aby si vynutil dodržování svých pravidel. To nám však nemůže zabránit, abychom své etické zásady naplňovali, pokud se pro to rozhodneme.

Když nad tím tak přemýšlím, anarchie je vlastně zhmotněním mnoha etických principů z různých náboženských systémů. Jen je na rozdíl od nich prosta absolutní nadvlády v podobě nejvyšší bytosti, mocenské hierarchie a složitého systému rituálů. Je to také praktická aplikace myšlenek z různých filosofických škol v oblasti mezilidských vztahů.

Shrnuto. Anarchie je bezpochyby život podle etických pravidel.

Když hovoříme o etice, chtěl bych zmínit ještě jednu důležitou souvislost. Anarchie je odmítnutí vlády a takzvaných autorit, které jsem si dobrovolně nezvolil. Je to ale také princip, kdy já sám odmítám vládnout druhým lidem, protože to považuji za neetické, neboť bych tím naboural jejich svobodu. Na to se často zapomíná. Žít a nechat žít.

 

4. Anarchie je stav mysli

Osobně považuji anarchii za stav mysli, za soubor postojů, které zaujímám k sobě, k ostatním lidem a životnímu prostředí. Na druhou stranu, není to pro mě až tak moc o stavu okolního světa. Nechápu to jako systém vlády. Je to způsob, kterým nahlížím na svět a kterým se snažím vědomě usměrňovat své fungování.

Není to ale žádný kodex, který bych si neustále opakoval nebo jím poměřoval vše, co dělám. Je to celkové nastavení a pohled na svět. Optika nazírání na svět kolem je přitom maximálně jednoduchá, minimalistická. Opírá se o výše zmiňovaný etický princip (etické principy). O svobodu.

Vycházím-li z toho, je vše jednodušší. Člověk nemá potíž s tím, aby si všechno zdůvodňoval, analyzoval, nebo se dokonce musel ptát někoho, jestli to, co dělá, je správné. Ví, co je správné. Nebo to přinejmenším cítí.

Samozřejmě, v principu je to jednoduché, ale ne už tak snadné podle toho fungovat.

Jestliže je pro mě anarchie určitý stav mysli, její nastavení, neznamená to strnulost. Je to totiž současně nepřetržitý proces neustálého testování sebe sama, překonávání výzev, potýkání se s překážkami na cestě za svým ideálem.

A o to jde. Svět není ideální, ani my nejsme ideální, takže se s tím musíme neustále potýkat. Pokud jsem si vybral anarchii jako ideál, pak se mohu stokrát považovat za anarchistu, ale nikdy nebudu dokonalý ve svém úsilí tento svůj ideál naplnit.

Právě proto je pro mě anarchie stavem mysli. Je to vnitřní nastavení, podle kterého se snažím orientovat, byť nejsem dokonalý.

Současně platí, že rozhodně neočekávám, že všichni kolem mě to budou mít stejně. Proto říkám, že to není stav okolního světa (ani v té ideální vzdálené budoucnosti), ale stav mé vlastní mysli. Je to stav, který sám vytvářím, ovlivňuji a průběžně koriguji. Je to stav, ve kterém se má mysl nachází, ale nikoli ustrnulá v bodě, nýbrž ve stavu nekončící proměny. Proto hovořím současně o procesu.

A právě to je další věc, kterou na anarchii považuji za úžasnou. Anarchie není až tak o nastavení systému, ale o nastavení mysli.

 

5. Tvůrčí prostředí

Líbí se mi myšlenka, že vyjádřením lidské podstaty je tvůrčí činnost.

Kreativita.

Ta se projevuje v mnoha oblastech lidského bytí a konání. Její podoby jsou nekonečné.

Pro mě osobně je pak anarchie prostředí, které tvůrčí činnost přímo podněcuje. To mi na ní připadá jako to vůbec nejkrásnější.

Přitom se o této spojitosti takřka nemluví.

A pokud mluví, tak především s opačným znaménkem. Anarchii velká část lidí vnímá jako destruktivní sílu. Jako ničení všeho, počínaje zaběhnutým řádem, přes produkty lidské tvořivosti, až po destrukci lidí samotných.

Jenže ono je to přesně naopak.

Anarchie je tvůrčí síla.

Lépe řečeno, je to prostředí, které umožňuje, aby se tvůrčí živly projevily ve své maximální možné síle.

Tvůrčí potenciál anarchie souvisí se svobodou, vnitřní i vnější, spontaneitou, absencí hranic vnucených vnější silou.

Sám si to prostředí představuji plné neustálého jiskření energie, srážení molekul, spontánního kvašení, které tu a tam nechá vytrysknout něco krásného, něco zásadního. Představuji si to trochu jako všudepřítomný neklid, vzrušení, které provází člověka, když je ponořen do svého díla.

Tvůrčí radosti přispívá anarchie také tím, že lidé v takto nastaveném tvůrčím prostředí překypují radostnou energií, kterou neodčerpává žádný parazitující element, se kterým se obvykle musí do úmoru každý den potýkat.

Anarchie vytváří tvůrčí prostředí a právě to považuji za jeden z jejích největších přínosů. V tom je podle mě ukrytá opravdová krása anarchie.

Také už vám začíná docházet, proč je anarchie tak nebezpečná určitým silám? Proč se tak cítí ohrožovány lidskou kreativitou a proč se snaží držet lidi v ohrádce a vnucovat jim iluzi o nejlepším z nejhorších systémů?

Kreativita znamená svobodu. Anarchie je prostředí stvořené pro kreativitu.

V každém případě nezapomínejte, že svobodní můžete být v každém systému. Opravdovou svobodu najdeme totiž jedině uvnitř.

 

Všechny díly seriálu Odpudivost a krása anarchie:

Odpudivost a krása anarchie 1/3: Proč se tolik bojíme anarchie?
Odpudivost a krása anarchie 2/3: Proč se tolik bojíme anarchie? (právě čtete)
Odpudivost a krása anarchie 3/3: Proč se tolik bojíme anarchie?

 

<< Přechozí článek Následující článek >>

0 komentářů u „Odpudivost a krása anarchie 2/3

Komentáře nejsou povoleny.