Pohled do slunce je jako strach ze smrti

08.08.2016, délka článku 4 minut

Podívat se zpříma do slunce je stejně obtížné, jako pohled na vlastní smrt.

Podle amerického psychoterapeuta Irvina Yaloma si životem neseme dva strachy z opuštění. Někdy je pociťujeme více, někdy o jejich existenci nemáme ponětí. Jako by nebyly. Přesto v nás někde jsou. Ten první vyvěrá z potřeby blízkosti a sdílení s někým, koho máme rádi a kdo má rád nás. Ten druhý je ukrytý v hlubinách našeho nevědomí, nepovšimnut tam číhá, aby se objevil zpravidla v určitých zlomových okamžicích života. Je to strach ze smrti.

 

Červ v samém středu existence

Kdo je ten červ ve středu naší existence asi tušíte. Takto nazval jeden z Yalomových pacientů své trápení, se kterým zápasil na sklonku života. Také on měl hrůzu z konce své existence. A máme ji všichni. Yalom to dokládá příbehy ze své terapeutické praxe, které zprostředkovává čtenářům ve své knize Pohled do slunce.

Podle zkušeností autora je zásadní, abychom získali odvahu a podívali se smrti do očí. Abychom si ji uvědomili, připustili a hlavně ji přijali.

Tak jako onoho červa odtamtud nedostaneme, nemá smysl se snažit popírat smrt.

 

Popírat smrtelnost je příprava rafinované pasti

Smrt nežádoucí, je zřetelný nápis na štítu naší západní společnosti. Umírající jsou odsouváni za nemocniční plentu, my sami nechceme se smrtí mít nic společného.

Podle Yaloma si tím však chystáme past, která se sevře na sklonku života, až se smrt nápadně přiblíží. Život bez vědomí smrtelnosti je zpravidla nekonečnou honbou za penězi, mocí a slávou, nebo alespoň přinejmenším bezhlavým zápolením o přežití a zajištění vlastní existence. Zapomínáme se zastavit a dýchat. Do toho nekonečné požitky založené na spotřebě a hromadění věcí.  A pak, na konci cesty přijdou výčitky a obrovská lítost nad tím vším, co jsme neudělali.

Past sklapne.

Nebo se s tím dá něco dělat?

 

Pohled do slunce nás může probudit

Pohled do slunce, jakkoli je obtížný a bez opory to málokdo dokáže, nás může doslova probudit. Pohled do slunce je připuštění si a přijetí vlastní smrtelnosti. Jak říká Yalom, toto „uvědomění může spojit její temnotu s vaší životní jiskrou a zlepšit kvalitu vašeho života, dokud ho ještě máte.

Čím dřív se tak stane, tím lépe pro nás. Tím dříve si uvědomíme, jaký dar jsme dostali a co má opravdový smysl. Konečnost života vybízí k tomu, abychom s ním naložili co nejlépe.

Yalom dává čtenáři hned několik návrhů, jak se toho dobrat. Není potřeba žádné složité rozbory. Stačí si představit sebe sama dejme tomu za rok. Žijete svůj život jako dosud. A když se za ten rok ohlédnete zpátky, budete něčeho litovat? Čeho? Co tedy uděláte jinak? Seberete odvahu udělat něco, co pořád okládáte? Vykašlete se na to, co vás otravuje a vydáte se jinou cestou?

 

Peníze ani majetek si s sebou nevezmete. Ani své zážitky.

To je stará známá a neúprosná pravda. To ale samozřejmě neznamená, že si tady a teď máte odpírat veškeré potěšení. Až ale budete zase hloubat nad tím, co tedy má smysl a nějakou hodnotu, vězte, že i tady nabízí Yalom společně se starými filosofy odpověď.

Z tohoto světa si nemůžete s sebou vzít nic z toho, co jste dostali; můžete si odnést pouze to, co jste dali.

Souhlasíte?

 

Dělat vlny je způsob dávání

Yalom v knize mluví o čeření hladiny a dělání vln. Říká, že každý z nás po sobě na tomto světě něco zanechá. Je to jeho životní moudrost, zkušenost a myšlenky, kterou předává dál ostatním. Ti jeho vlny zachytávají, ať už vědomě, nebo nevědomě. A nemyslete si, nejsou to jen velká životní moudra, literární dílo nebo snad dokonce nějaké monumentální stavby.

V knize Pohled do slunce najdete příběh ženy, která se po smrti své matky trápila se smuteční řečí na jejím pohřbu. Vzpomněla si na matčino rčení „Hledejte ji mezi přáteli“, které s oblibou používala. Uvědomila si, že matčina láska, vlídnost a starostlivost se usadila v ní, stejně jako může její stopy rozpoznat ve tvářích ostatních přátel.

Vlny se přenášejí dál.

 

Irvin Yalom v knize Pohled do slunce nabádá, abychom se nebáli toho oslepujícího pohledu. V konečném důsledku totiž probouzí naši touhu žít, vychutnávat si život každým douškem a připomíná, co je opravdu důležité. Je to krásná kniha, hluboká, i když to téma působí na první dojem hodně ponuře.

<< Přechozí článek Následující článek >>

0 komentářů u „Pohled do slunce je jako strach ze smrti

Komentáře nejsou povoleny.