Proč jsou domácí úkoly překážkou pro rozvoj kreativity

04.04.2018, délka článku 6 minut
Domácí úkoly mohou mít smysl a mohou přispívat k rozvoji dětí. Pokud ovšem nebudou dobrovolné, těžko je můžeme považovat za obohacující. Hlavní nebezpečí domácích úkolů tkví v tom, že překáží rozvoji kreativity. Jsou totiž přesným opakem toho, co děti pro rozvoj kreativity potřebují.

Hned na začátku se přiznám, že polemizovat o smysluplnosti domácích úkolů je pro mě obtížné, protože jejich podstata vychází z podstaty fungování školy. A škola, jak ji známe dnes, je podle mě přežitá instituce.

Nicméně, obecně si myslím, že na domácích úkolech není nic špatného, pokud mají potenciál rozvíjet, pokud děti baví a pokud v nich samy vidí smysl. Aby to tak mohlo být, musí se stát domácí úkoly předmětem volby. Děti musí mít možnost rozhodnout se, jestli je chtějí. Teprve potom mohou přispívat k obohacení dětské duše, protože ta je bude vnímat jako přínos, bude v nich vidět zalíbení, nechá se jimi pohltit a zapojí do nich svůj tvůrčí  potenciál.

Proti tomu pak můžeme položit desítky argumentů o tom, že domácí úkoly jsou nutnost, že děti nemohou posoudit jejich přínosy, protože úkoly trénují a rozšiřují znalosti, pěstují smysl pro povinnost, vychovávají k poslušnosti vůči autoritám a já nevím, co ještě dalšího. Tyto argumenty podle mě ale těžko obstojí, pokud je použijeme proti vůli dětí samotných. Jak můžete být tvůrčí, když s něčím nesouzníte, když něco musíte?

Pokud se zavrtáme trochu hlouběji do problematiky, vyvstane jedna méně nápadná, o to však závažnější potíž.

Domácí úkoly mohou být překážkou pro rozvoj kreativity. A kreativita, jak známo, je jednou z nejvíce potřebných schopností, když se díváme jen trochu do budoucnosti. Osobně ale především souhlasím s těmi, kdo považují kreativitu dokonce za projev lidské podstaty. Nezabíjejme ji v dětech, nesnažme se ji třeba i prostřednictvím domácích úkolů potlačovat.

Pokud chceme rozvíjet kreativitu, musíme mít dostatek prostoru. Musíme mít možnost toulat se ve vlastní představivosti a tvořit.

Ken Robinson (nejspíš znáte jeho TED video o kreativitě) poukazuje na to, že školský vzdělávací systém je „založený na standardizaci a konformitě, což potlačuje individualitu, představivost a kreativitu.“ Tím pádem se podle něho nemůžeme divit, jaký je výsledek takového vzdělávacího procesu. Tedy, že školu opouštějí z větší části lidé zbavení vlastní individuality, kteří se bojí tvořit, a co hůř, bojí se snít.

Jak do toho zapadají domácí úkoly? Kolik prostoru pro skutečné tvoření dávají? Kolik radosti je s jejich plněním spojeno?

Pokud si dobře vzpomínám, jakým způsobem jsem se s domácími úkoly potýkal během svých školních let, moc radosti v tom nebylo.

Jestli dobře rozumím myšlenkám Kena Robinsona, abychom podnítili rozvoj osobnosti u dětí, a tedy i jejich kreativitu, měli bychom zajistit prostředí, „ve kterém se budou chtít učit a kde budou přirozeně rozvíjet své vášně.

Pomáhají tomu domácí úkoly? Rozvíjí vášně dětských duší, podporují jejich přirozenou touhu se učit? Dávají domácí úkoly dostatek prostoru pro něco takového?

Podle profesora Petera Graye (autor mnoha výzkumů o sebeřízeném vzdělávání a autor knihy Svoboda učení) potřebují děti pro svůj rozvoj zejména neřízenou hru. Potřebují si hrát. Potřebují si své hry samy vytvářet a určovat vlastní pravidla. Potřebují si hrát s ostatními dětmi. Ke svým hrám potřebují zejména vlastní fantazii. To je nejlepší cesta k učení. Je to také skvělý způsob, jak rozvíjet kreativitu.

Hra je v tomto pojetí přímým protikladem školy. Tam děti sedí v lavicích, poslouchají výklad, vše má jasně danou strukturu, většina interakce se odehrává mezi učitelem a dětmi, pravidla jsou daná a děti se na jejich tvorbě nikterak nepodílejí. Nad tím vším bdí autorita učitele. Při takovém nastavení jen stěží vytvoříte prostředí podporující kreativitu, chcete-li svobodnou tvorbu a nelimitující sebevyjádření.

Domácí úkoly fungují podle stejné šablony. Jsou předem dané, vyžadují následování určitých pravidel, zadává je učitel. Z pohledu dětí jsou navíc obvykle omezující činností, která jim bere prostor a čas na hru. Vlastní fantazii při jejich plnění uplatní jen ve velmi omezené míře.

Aby si děti mohly hrát, potřebují k tomu prostor a především čas. Toho mají čím dál méně, respektive jejich čas je vyplněný školou, povinnostmi, kroužky a spoustou dalších aktivit, které jim organizují dospělí. Do toho jim ještě naložíme každodenní povinnost ve formě domácích úkolů, která často zabere i několik hodin.

Nevím, jak je to aktuálně u nás, ale už v roce 2010 psal Richard Watson v knížce Future Mind, že britské děti mají pro sebe sama k dispozici každý den jen polovinu času, než tomu bylo u předchozí generace. Čas ukrajuje škola, domácí úkoly, ale i další aktivity, které jim škola či rodiče připravují. Děti přitom potřebují prostor pro hru, pro takovou, jak ji chápe Peter Gray. Watson dokonce říká, že se děti potřebují nudit, protože nuda je podle něho „katalyzátor pro kreativní myšlení.“ Pokud jim nedopřejeme nudu, ztratí navíc podle amerického psychiatra Jerome Wakefielda „šanci poznat sebe sama.

Ve světě displejů a obrazovek je prostor pro „poznání sebe sama“ ještě menší, než tomu bylo v roce 2010. Jistě, za to domácí úkoly nemohou. Ale právě v tomto světle se potřeba volného času ukazuje o to naléhavější. I Peter Gray upozorňuje, že vlivem únavy ze školy, potažmo z nekonečných domácích úkolů, děti snadněji utíkají k pasivním formám relaxace. K televizi, počítačům, tabletům a mobilům. Chybí jim energie, kterou by mohli investovat do rozvoje vlastní kreativity. A podlehnout svodům elektronického blikače je tak snadné.

Děti se přirozeně nerady nudí. Jenže nuda dokáže zažehnout kreativitu jako máloco. Nuda je užitečná pro děti i dospělé. Problém je, že domácí úkoly ukrajují čas a prostor pro opravdovou nudu.

John Holt říká, že nejdůležitější úkol učitele je dostat sám sebe co nejdříve z cesty. Jinými slovy, dobrý učitel předá žákům způsob, jak uvažuje o daném předmětu, aby mohli v cestě vzdělávání pokračovat sami bez jeho pomoci. Spoléhá se na jejich schopnosti a kreativitu. Domácí úkoly jsou jen prodlouženou rukou učitele, který se snaží udržet žáky co nejdéle v předem vytyčené dráze, bez ohledu na jejich vlastní zájmy a dokonce bez ohledu na jejich vlastní schopnosti. Dobrý učitel si váží času a důvěřuje dětem, že jej dokáží naplnit co nejsmysluplněji. Nepotřebnuje jim vyplňovat poslední zbytky volného času domácími úkoly.

Možná si teď kladete otázku, jak to udělat, aby volný čas, který děti mají přinesl dětem co nejvíce užitku, aby mohly být samy se sebou, aby se mohly oddávat hraní a rozvíjet svou kreativitu. Na to asi nejde dát lepší doporučení, než to od Petera Graye.

Hledejte prostředí, kde se mísí děti různého věku, hrají si a objevují bez přímého dozoru dospělých. Vaše dítě se k nim bude chtít připojit a bude se od nich učit. V počtu je bezpečí. Čím více dětí a čím větší je jejich věkové rozpětí, tím bezpečnější a lákavější je pro dítě hrát si venku. Toto většinou jde v místech, kde domy nejsou impozantní, kde většina lidí není bohatá, kde se klade menší důraz na školní výsledky a kde si děti hrají spíše na veřejném prostranství než na zahradách svých domů.

Stručně shrnuto. Vyměňte domácí úkoly za hru, podpoříte tím rozvoj dětské kreativity.

 

<< Přechozí článek Následující článek >>