Projekt 30: Každý den jeden článek na blog po dobu 30 dní

10.04.2018, délka článku 8 minut
Jak náročné je napsat po dobu měsíce každý den jeden článek? Je těžké najít inspiraci a náměty? Co je na tom celém nejlepší? A jakou odezvu měl celý projekt u čtenářů? Jaké dvě největší poučení jsem si odnesl?

Jaké to je, když se pustíte do psaní článků na blog tempem jeden článek za den?

Před časem jsem dokončil svůj malý soukromý projekt, kdy jsem si předsevzal, že po dobu 30 dnů napíšu každý den jeden článek na svůj blog. Ač píšu hodně a často, zatím jsem se nepustil do žádného koncepčního projektu tohoto typu. Přeci jen, psát se závazkem, že každý den zveřejníte jeden článek, je náročnější výzva.

Cíl splněn, i když s malým zaváháním

Povedlo se.

Na mém blogu přibylo v uplynulém měsíci 31 článků, z čehož několik jsem jich zveřejnil na svém blogu na iDnes.cz.

Během projektu jsem měl jedno menší zaškobrtnutí, kdy jsem dva dny nenapsal žádný článek. V té době jsem pracoval pro jednu klientku, jednalo se o psaní, bylo to velmi intenzivní a zároveň to dost spěchalo. Jelikož jsem pracoval i v noci, na blog prostě nezbyl prostor. Neberu to ale jako selhání, důležité je, že jsem se vrátil zpátky na trať a napojil přerušený řetěz. Díky psaní pro klientku jsem se navíc udržoval v režimu intenzivního psaní.

Jaký to mělo smysl

Když to zpětně hodnotím, projekt jsem si docela užíval. Nebral jsem to celé jako povinnost plynoucí z předsevzetí ve stylu „ještě musím napsat článek„, ale záležitost, která mě vážně baví a svým způsobem otevírá dveře k poznání sebe sama. Během projektu jsem zkoumal proces vlastní tvorby. Jak vybírám témata, jak se mi to které téma píše, jaký styl mi v dané oblasti sedí nejvíce, ale třeba i to, jak reagujete vy, moji (někdy odvážní) čtenáři.

Musím se přiznat, že mi to v pozdější fázi projektu dávalo i něco jako smysl do každodenního pinožení. Psaní se stalo jakousi kotvou, ke které jsem se upínal, a občas se stalo i důvodem, proč nedělat něco, co mě vyloženě nebaví nebo štve. Musím psát, takže na kraviny opravdu nemám čas.

Také se musím svěřit, že jsem sám sebe občas podezříval, jestli za každým dokončeným a publikovaným článkem není náhodou dávka dopaminu, odměna za dobře vykonanou práci.

Díky této intenzivní zkušenosti si každopádně umím představit, že pokud se člověk pustí například do psaní knihy, dokáže se tomu oddat natolik, že psaní podřídí (takřka) vše. Pro mě dobré zjištění, protože kniha je přesně to, kam chci směřovat.

Kde jsem bral témata pro psaní?

Určitě bych se chtěl podělit o pocitovou vrstvu celého projektu. Jak už jsem uvedl, ten projekt mě postupem času pohltil a stal se každodenní přirozeností, v podstatě i prioritou. Frčel jsem na neskutečné tvůrčí flow a bylo docela jedno, o čem zrovna píšu. Při vybírání témat jsem si připadal jako u nekonečného regálu v hypermarketu. Nedával jsem si žádná omezení (což ale nedoporučuji, může to být past), šel jsem podle chuti. Ta svoboda se mi líbila. Ta možnost sdělit světu všechno to, co jsem střádal uvnitř.

Disponuji poměrně slušnou zásobárnou nápadů a rozpracovaných konceptů, takže bylo kde brát i v situaci, kdy nápady nepřicházely, aniž by mě to nějak ubíjelo. Většinou jsem ale stejně sahal po tématech, které mě potrefily během uplynulých dnů či hodin.

Co mě fakt nebavilo (a jak jsem si to ověřil)

Záměrně jsem chtěl psát různě zaměřené články, abych vyzkoušel, co mě doopravdy zajímá. Ono totiž, člověka (mě určitě) zajímá tak nějak spousta věcí, ale ne vždy se jimi chce doopravdy do hloubky zabývat.

Stávalo se mi, že jsem začínal psát článek s nějakou ústřední myšlenkou, jenže to nešlo.

Problém většinou nastal, když jsem se chystal psát článek typu „jak něco udělat„. Chystal jsem se psát poučení pro čtenáře, dávat návody a internetové rady. To mi opravdu nešlo přes prsty. Hlavně jsem se na takových pokusech obvykle sekl, protože jsem si sám nedokázal odpovědět, proč to vůbec píšu. Copak potřebuje někdo číst potisící radu, jak být produktivní?

Co mě naopak bavilo a kdy se psaní proměňovalo v objevování

Mnohem více mě bavilo odhalovat nějaké souvislosti pod vrstvami běžně přijímaného. Dobře, srozumitelněji: Jít trochu proti proudu a hledat smysl v něčem, co na první pohled vypadá jako blbost. Ono to většinou mělo i větší ohlasy u čtenářů.

V tomto směru mě také bavilo zkoumat myšlenky jiných lidí, spisovatelů či autorů, a rozpracovávat je do tematických oblastí, které mě zajímají.

Tímto způsobem jsem si mimochodem poměrně dobře utříbil, jaké hodnoty jsou pro mě opravdu důležité a které myšlenky se mnou rezonují.

Psaní vs. čtení

Díky psaní jsem oprášil i pár knih a oživil si myšlenkové koncepty mých oblíbených autorů.

Na druhou stranu jsem se ale obtížněji dostával k samotnému čtení nových knih. Prostě jsem byl psaním natolik pohlcený, že jsem neměl chuť číst delší texty. Netvrdím a ani si nemyslím, že intenzivní psaní brání ve čtení. Spíše jde o styl psaní, respektive zaměření textu. Můj postřeh je takový, že pokud se pokouším psát hlubší myšlenky, případně tvořit něco původního, nemám prostě kapacity nebo vůbec nastavení, abych přijímal něco nového do sebe. Četbu jsem pojímal spíše studijně, pročítal jsem tedy knihy, které se mi hodily do mé vlastní produkce.

A co sportovní výkony?

Někteří jste se mě ptali, kolik toho denně napíšu a jak dlouho píšu takový článek. Nemám jasnou odpověď.

Při psaní jsem si totiž nedával žádná omezení ohledně rozsahu textu. Pokud jsem se do něčeho opravdu ponořil, text se vyšplhal obvykle nad 1500 slov, často měl i kolem 2000 slov. Zajímavé je, že tento rozsah vždy vyplynul tak nějak samovolně, vždy se text nějakým způsobem rozvrstvil do 1500 až 2000 slov. Kratší texty pak měly obvyklý rozsah kolem 500 slov. Vůbec nemůžu ale říci, co fungovalo na čtenáře lépe. Podle mě délka textu u článků, které jsem publikoval na svém blogu, nehrála roli. Zásadní bylo vždy téma, případně pak struktura textu, která pomáhala přelétnout článek a pak se do něj začíst podrobněji. Věřím, že kdybych psal, řekněme, odborné nebo marketingové texty, délka textu bude hrát určitě důležitou roli, což ostatně dokládají mnohé analýzy. Nicméně u volnějších textů, dovolím si říci umělečtějších, tato pravidla podle mých zkušeností nefungují. Naštěstí.

A jak dlouho píšu jeden článek? Nu, nejrychleji se mi to povedlo kolem hodiny. To se ale bavíme o krátké úvaze, spíše jedné myšlence rozprostřené do několika vět. Průměrný článek jsem psal čtyři, šest, i více hodin. Několik článků jsem dával dohromady i dva dny. U delších či myšlenkově pestřejších článků hodně záleželo na znalostech, které k danému tématu mám. Během tohoto projektu jsem prakticky nedělal žádný rozsáhlejší research a vycházel jsem pouze z toho, co jsem měl načteno už z dřívějška, protože jinak bych nebyl schopen psát takovým tempem. Někdo to možná dokáže, ale osobně se nerad pouštím do článků typu „toto je moje pravda“, aniž bych napsané nepodložil patřičnými zdroji.

Postřehy, které se týkají čtenářů

Když přijde řeč na čtenáře mého blogu, nemohu mluvit o žádné homogenní skupině. To je sice proti všem obvyklým pravidlům psaní blogu, nicméně jsem za to rád. Alespoň co jsem vypozoroval, tak jsou mí čtenáři zajímavá směs lidí, povětšinou osobnosti s určitým názorem, což mě pozitivně stimuluje a podněcuje k psaní hlubších textů.

Psaní blogu je jednoznačně způsob komunikace. Je to způsob, jak můžete vyjádřit své myšlenky, postoje, postřehy, a můžete je sdílet s ostatními. Některá témata se u kávy obtížněji otevírají, případně nedává smysl je vůbec nadhazovat, protože na to není prostor nebo nevíte, jestli to je pro ostatní vůbec nějak důležité. Pokud napíšete článek, ti, které to zajímá, se sami ozvou.

To souvisí s dalším postřehem, který se týká internetových diskusí ke článkům. Některé články vyvolávaly hutnější diskuse. A tady se ukazovala horší stránka internetu v plné parádě. Většina diskusí byla často konfrontační, občas jsem měl pocit, že můj článek způsobil rozčarování nebo nepříjemné pocity u některých mých přátel. To se mi nelíbilo a v zásadě mě to i mrzelo. V budoucnu bych rád svými články více povznášel, namísto vyvolávat negativní emoce.

Co jsem také pozoroval, tak že to vysoké tempo publikování článků bylo spíše překážkou, protože to lidé nestíhali číst, natož sledovat. Soudím tak dle reakcí a zpětné vazby. Někteří čtenáři z počátku reagovali takřka na všechny články, poté jejich zájem, zcela pochopitelně, opadal.

Pár slov k návštěvnosti

Pokud vás zajímá návštěvnost, dovolím si nebýt konkrétní, nejedu v desetitisících, nicméně mohu říci, že to byla pořádná horská dráha. Prostě některé články oslovily stovky až tisíce čtenářů, některé pár desítek, či dokonce jednotlivců.

Jednoznačně pozitivní efekt je vidět až teď s menším odstupem. Návštěvnost blogu je setrvalá a denně přicházejí čtenáři, kteří našli odkaz na některý z článků nebo si jej vygooglili (to se týká zejména starších textů, které jsou ve vyhledávačích více zaindexované). Pokud tedy chcete psát, aby se o vás vědělo, určitě to má v dlouhodobém horizontu smysl.

Dvě nejcennější zjištění, které mi projekt dal 

1. Pokud psát, tak každý den

Pokud to s psaním myslíte vážně, doporučuji psát každý den. Někdo by řekl, že je to o disciplíně. Souhlasím, ale pro mě je to především o celkovém nastavení. Je to o ponoření se do projektu. Jakmile jsem dokončil projekt třicetidenního psaní a přesunul se k dalším věcem, už se mi ke psaní hůře vracelo. Když píšete každý den, prostě víte, že si každý den musíte sednout a psát. Takže to tak taky uděláte. Bez přemýšlení a odkladů. Zdůrazňuji, že to není o publikování článku každý den, ale o psaní každý den. To má svou logiku, udržujete se ve flow, tříbíte myšlenky a současně se můžete připravovat na psaní něčeho většího, třeba na psaní knihy. Nebo ještě lépe, můžete se do psaní knihy, pokud po tom toužíte, rovnou pustit.

2. Psát jen tak nemá smysl

Uvedl jsem, že jsem si nekladl žádná omezení. Pro účely tohoto mého projektu to mělo význam, protože jsem chtěl sám na sobě otestovat, která témata mě přitahují, která se mi dobře píší, a jak na ně reagují čtenáři. Přesto jsem měl uvnitř pocit, že postrádám big picture, vizi pro psaní. Jinými slovy, nemá příliš smysl, abyste psali jen tak pro psaní samotné. Je to sice zábava, je v tom i kus krásy, když něco vzniká, ale brzy vás to nejspíš omrzí. Nejde přitom o to, abyste měli přesně nalinkováno, o čem budete psát. Psaní bolí, proto byste měli vědět, kam vaše psaní směřuje. Ve své podstatě je to o nastavení hranic, ve kterých se budete ve své tvorbě pohybovat.

 

<< Přechozí článek Následující článek >>