Rok 2015 mezi řádky

18.03.2016, délka článku 8 minut

Uplynulý rok byl pro mě čtenářsky hlavně o pohybu. Alespoň tak na mě působí ve zpětném zrcátku, když listuji svými poznámkami k přečteným knihám. Cestopisy, příběhy, kdy někdo někam cestuje, ale i pohyb vpřed pro mě osobně.

My reading - 2015 review

 

Od teď vždycky proč na prvním místě

Nejvíc ve mě rezonují knihy Simona Sinka. Začněte s proč je o tom, že pokud něco děláme, mělo by to jít zevnitř. Na začátku bychom si měli ujasnit, co je našim posláním, jakou máme vizi, co nás pohání dopředu. Začínat průzkumem nebo se snažit udělat něco jen proto, že to ostatní (možná) ocení, zpravidla nevede k úspěchu. Lídři jedí poslední je zase o tom, že opravdový lídr je ten, kdo slouží ostatním a inspiruje je k činům svým vlastním příkladem. Simon Sinek vypráví příběhy ze světa podnikání, politiky i armády. Jeho příběhy jsou nakažlivé. Jak sám říká, jeho motto je inspirovat lidi, aby dělali to, co je inspiruje. A mě tedy rozhodně inspiroval. K zamyšlení a kupodivu i k nasměrování energie a k akci.

 

Důvěřujte Univerzu

Velkým překvapením a zároveň další úžasnou inspirací pro mě byla kniha Jean Liedloffové Koncept kontinua. Autorka strávila část života mezi jihoamerickými indiány kmene Yekuánů. Přišla s poznáním, jak naše – západní – výchova dětí působí proti přirozenosti, přetrhává kontinuum. Hned po porodu odnášíme děti od matky, necháváme je vyřvat, když pláčou, protože chtějí být s námi, jsme přehnaně opatrničtí, nedůvěřujeme jim, strkáme je do kočárků, místo aby z naší náruče mohly pozorovat svět kolem. Kniha vychází z předpokladu, že pokud dětem neumožníme navázat na kontinuum a násilně ho přerušíme, poznamená je to (nás) na celý život. Proto jsou pak lidé nevyrovnaní, stále něco hledají a uspokojují své nepojmenované hledání konzumem, nestálými vztahy, agresivitou. Kniha je na první čtení o výchově dětí. Vzbuzuje emoce a kontroverze. Při dalším čtení je v ní ale mnohem víc. Koncept kontinua je zajímavý sám o sobě. Je to jakýsi návrat k přirozenosti, důvěře ve druhé, nepředpojatost, ale i důvěra ve svět a jeho přirozený řád, který dokáže hýbat věcmi správným směrem, pokud mu důvěřujeme.

 

Kreativita, inovace, diruption a jiné zbraně pro toto tisíciletí

Pěknou kolekcí jsou knihy, které převrací naruby pohled na podnikání, nebo otevírají dveře k novým pohledům na věc. Sem patří Mentální mapování od Tonyho Buzana, knížka, která se snaží čtenáře naučit pracovat s mentálními mapami, ale krom toho je také skvělou studnicí informací o fungování mozku a rozvoji kreativity. Další je kniha Změňte pravidla byznysu ve svůj prospěch, kterou napsal Jean-Marie Dru, zakladatel proslulé reklamní agentury TBWA. V knížce si podrobně přečtete, co je to disruption, slovo, které se začíná čím dál více objevovat v souvislosti s inovacemi a zejména v souvislosti s on-line podnikáním. Knížka je skvělé palivo pro vaši kreativitu, dodá vám odvahu k experimentování a několik návodů, jak se dívat na věci z jiného úhlu. A že je těch úhlů několik. Mimochodem, TBWA má za sebou opravdu „disruptivní“ kampaně a tato reklamka pracovala i pro Nelsona Mandelu. Další kniha, Karaoke kapitalismus od Kjella A. Nordströma a Jonase Ridderstralea, taky pěkně dokáže rozvířit stojatý rybníček zaběhnutých podnikatelských postupů. Do budoucna se dívají autoři knihy Druhý věk strojů (Erik Brynjolfsson a Andrew McAfee). Tedy spíše než do budoucna se zabývají tím, co pozvolna nastává. Od samořídicích aut, přes pokroky v umělé inteligenci, až po úvahy nad otázkou, jestli stroje brzy nahradí lidskou práci. Takový malý bonbónek je v této kategorii knížka Austina Kleona Ukaž, co děláš. Je to vlastně takový vtipný a nenáročný průvodce kreativního tvůrce, jak to má udělat, aby se nechal objevit.

 

Ďábel i hrdnia v nás

Pohled do lidského nitra nabízí knihy Hadi v oblecích od Paula Babiaka a Roberta D. Hareho a Luciferův efekt od Philipa Zimbarda. Zatímco první je o psychopatech a jejich fungování a po přečtení je budete nějaký čas hledat všude, druhá je o příčinách zla, které často páchají jinak dobří lidé. Víc se mi v hlavě usadila asi spíš ta druhá kniha, i když ta první je rozhodně zajímavá a dokonce zábavná. Zimbardo tvrdí, že příčina zla většinou tkví v situačních faktorech, často v podstatě a fungování samotných organizací, nikoli v povaze samotných pachatelů zla. Dává proto doporučení, jak takovým situacím předcházet a dokonce ve své knize přišel s konceptem obyčejného hrdinství. Každý z nás totiž může být hrdinou.

 

Vnitřní síla a hledání štěstí

Baví mě číst knížky Bernarda Moestla z jeho volného cyklu o šaolinské moudrosti. Naposledy to byl Princip Šaolinu a Šaolin – nemusíš bojovat, abys zvítězil. Nenechte se zmást, knížky nejsou o boji, ani o tom pomyslném v jiných než sportovních kolbištích. Jsou o mezilidských vztazích, nenásilných řešeních, hledání rovnováhy, ale především také o ohleduplnosti vůči sobě sama. A jsme u hledání štěstí. Takže přidávám knihu Mattieu Ricarda Kniha o štěstí. Ta je trošku filosofičtější, četla se mi hůře (to ale spíše následkem mého neustálého vyrušování v daném období), ale určitě díky ní leccos pochopíte.

 

Cesty k sobě, Bohu a osamělí jezdci

A teď ty cesty do jiných zemí. Konečně jsem si přečetl trilogii od Cormaca McCarthyho (Cesta, Všichni krásní koně, Hranice). Je to o cestách neznámo kam, někdy jako by hrdinové knih spíše stáli, přestože jdou, putují za nějakým cílem, někdy sami pořádně nevědí, za jakým. Je to o hledání naděje, diskusích o Bohu, přemýšlení o zlu, mlčení. Taky je to o starých dobrých časech, kdy měly věci svůj řád. Příběh tu asi není až tak důležitý. Ještě dlouho po přečtení mám v sobě takové jakési chvění. Jako by ty knihy měly něco, co člověk pořád podvědomě hledá. Možná právě to přerušené kontinuum. Podobně na mě působil postapokalyptický román V krajině posledních věcí (Paul Auster). Také se tam pořád putovalo, obtížně se hledala obživa mezi odpadky a o hledání přátel či partnerů už nemohla být řeč vůbec. I když…

 

Na cestách s mistry

Jiné knižní výpravy byly ale o poznání veselejší. Dal jsem si Cesty na sever od Karla Čapka. Neuvěřitelné, jak je ta knížečka nadčasová. Ve Skandinávii jsem byl před pár lety. Jako bych tam byl s Čapkem. Navíc mě opravdu fascinuje jeho schopnost barvitě popsat ty nejobyčejnější scény a ještě barvitěji zachytit přírodní a městské scenérie, kterých byste si možná ani nevšimli. Na veselou notu to bylo i s knihami Petera Mayleho (Rok v Provanci, Navždy Provence, Znovu Provence). Příběhy ze života francouzského venkova, boj Angličana s francouzskou náturou, boje s turisty, ale hlavně sluníčko, jídlo, víno a bodří lidé na každé druhé stránce. Vážnější úvahy obsahovala knížka Václava Cílka Krása je rozmanitost plazů, která byla putováním za Indiány. I v této knížce se odrážely principy kontinua. Takže to bylo mimo jiné o hledání indiánských předků, ale i našich vlastních kořenů.

 

Poučení, skepse i zdravý rozum

Přečetl jsem si ještě pár moudrých knih. Dobu jedovou od Anny Strunceké a Jiřího Patočky, abych se konečně poučil, jak je to s tím očkováním a jedy kolem nás. Moc i to ale popravdě nepomohlo, přehršle informací, ve kterých se těžko vyznat. Nicméně k dobru autorům bych chtěl přiznat, že se snažili v knize předkládat argumenty z obou stran, i když to tak na první pohled nevypadá. Kniha ve mě naštěstí nevyvolala hysterickou podezřívavost ke všemu kolem, nicméně jsem se utvrdil ve svém postoji, že dobré je spíše to jednoduché, neprefabrikované, neumělé, neprůmyslově vyráběné. Dobrá knížka je Úprk zdravého rozumu od Anthony Browneho. Základní myšlenka je, že bychom měli nad věcmi více přemýšlet a nenechat si věšet bulíky na nos. A také to, že zdravý rozum většinou nevítězí, ale proto bychom se jej vzdávat neměli a stejně tak bychom se neměli vzdávat své svobody ve prospěch někoho druhého kvůli vlastní pohodlnosti. Prokousal jsem se i Slepým hodinářem Richarda Dawkinse. Má dar vysvětlovat složité věci jednoduchým způsobem. Přesto to byl až příliš velký odskok mimo oblast mého zájmu. Bylo to více o evoluci a méně o podstatě světa, jak jsem očekával. Ale možná jsem to jen nepochopil. Také jsem si užil pěkný příběh o vztahu člověka a psa pod titulem Uvnitř psa (Alex Horowitzová). Kniha je o utváření a rozvíjení vztahu s čtyřnohým společníkem, o budování vzájemné důvěry a vzájemném respektu. Zkrátka takový koncept kontinua pro pejskaře.

 

Krása příběhů

Během roku jsem si vychutnal i několik dalších románů. Konečně jsem si přečetl něco od Stevena Pressfielda (Souboj s bohy), autora knihy o boji s vlastními výmluvami (Do the work), jehož blog je také dost inspirující a rád jej čtu. Hodně se mi líbí Přemyslovská epopej Vlastimila Vondrušky, jejíž první dva díly jsem přečetl ve snaze si trošku odpočinout od reality a současně se dovzdělat v naší historii. Stálo to za to. Vondruška je dobrý vypravěč a ke všemu ve svých knihách umí hezky zapracovat své postřehy k politice. Některé postupy jako by se odehrávaly dnes. Ještě bych vyzdvihl slovenského spisovatele Jozefa Kariku, od kterého jsem četl Ve stínu mafie, příběh z 90. let, kdy se na Slovensku (a u nás taktéž) odehrával nespoutaný kapitalismus. Napínavý příběh moci, násilí a slávy tam, kde byste to možná nečekali. Ještě bych k tomuto přehledu mohl přidat pár příběhů, ty si ale nechám zase na jindy.

 

PRAVDA

Závěrečnou tečkou na přelomu roku byla kniha Mahátmá Gándhího Můj experiment s pravdou. Syrový a osobní příběh o hledání pravdy, nalezení a postupném naplňování vize, boji za práva slabších. Přečtu si ještě jednou. Brzy.

 

Kam se chci vydat v roce 2016?

Čtenářsky byl pro mě minulý rok příznivý. Přesto bych rád v tomto roce četl ještě o něco více. Ne nutně co do počtu přečtených knih. Spíše intenzivněji a více se s knihami sžíval a přemýšlel o myšlenkách, které jsou v nich obsažené. Rád se pak o své dojmy a postřehy podělím.

Když jsem psal tuhle rekapitulaci svého knižního roku, odhalilo se mi, jakým směrem se bude ten letošní čtenářský rok nejspíš ubírat. Bude nejspíš více studijní, jak jsem naznačil. Bude asi opět hlavně o cestách, tentokráte ale více dovnitř. Myslím, že to jsou cesty, o kterých bych se s vámi chtěl do budoucna více dělit.

Následující článek >>