Stát se tvůrcem vlastního osudu znamená vyslovit to, co člověk zamlčuje

05.11.2018, délka článku 3 minut

 

Trvalo to několik měsíců, kdy jsem si odskočil do světa politické kampaně. Jediný účel, jak se zdálo, byla procenta za cílovou páskou.

(I když to není tak úplně pravda. O tom ale jindy.)

Totální přenastavení mysli.

Nulový prostor pro hluboké myšlenky. Otázky nad podstatou lidství zdály se k smíchu.

Je čas vrátit se zpátky.

Je čas vrátit se do zbraní a proklestit si cestu k vlastní tvorbě. Vrátit se ke kráse, kterou nabízí dar člověčí kreativity.

My jsme krásu vyobcovali, Řekové se pro ni chopili zbraní,“ napsal v knížce esejů o čase stráveném v rodném Alžíru Albert Camus. Camus se opájel africkou zemí i nebem, nasával okamžiky a vracel je v podobě řádků do své meditativní knížky. Tento zvěstovatel absurdna se vyslovuje pro krásu, jako jednu z nejvyšších hodnot, o kterou máme usilovat. Alespoň já to tak čtu.

Camus naléhá, abychom nenechávali věci náhodě. Abychom je neodkládali na zítra. Protože jestli člověk „chce něčeho dosáhnout, pak jenom v tomto životě,“ píše v Mýtu o Sisyfovi. A tam také manifestuje ještě zásadnější postoj: „Tvořit tudíž znamená dát podobu svému osudu.

Jakou podobu vytváříte svému osudu?

A jakou byste chtěli? Je ta dnešní, skutečná, stejná jako ta, kterou spřádáte ve svých představách?

Jste připraveni přijmout závazek a vydat se vstříc neznámému? Opustit šablony a nalinkované představy o tom, co by se mělo dělat a jak.

Přijetí závazku k něčemu, co má teprve vzniknout, je těžké rozhodnutí. Je to ale nezbytný krok, aby mohlo vzniknout něco opravdového přímo z nás. Abychom se stali tvůrci vlastního osudu.

Můj oblíbený spisovatel a terapeut Rollo May napsal v Odvaze tvořit, že svůj závazek musíme vždy postavit „do centra našeho vlastního bytí, protože jinak žádný závazek nebude nakonec autentický.“ Nebude nás zavazovat k tvorbě díla, které vychází přímo z nás. Pokud nebudeme žít v souladu se svým závazkem, pokud budeme podléhat četným rozptýlením, nikdy se nám nepodaří vytvořit opravdu autentické dílo.

Bez toho, abychom svůj závazek učinili středobodem našeho bytí, nemůžeme být ani tvůrci vlastního osudu. Pokud neučiníme závazek k něčemu vlastnímu, k něčemu, co jde z nás, prostor zaplní vnější podněty.

Nikdo neříká, že je to snadné.

Lidské bytosti jsou obdařeny schopností tvořit. To ale neznamená, že tvůrčí proces přichází bez přičinění vlastní vůle. Camus si myslí, že tvoření je mimo naše přirozené instinkty. Říká, že „každý člověk v sobě má hluboký instinkt, který se netýká ani ničení, ani tvoření. Jde v něm jenom o to, ničemu se nepodobat.

Být jedinečný.

My totiž jsme jedineční. A v tom je ta krása.

Ale abychom dokázali svou jedinečnost vyjádřit, a o to přece v tvorbě čehokoli (a zejména sebe sama) jde, musíme mít odvahu tvořit. Přijmout závazek k tvorbě. Stát se sebou sama. Být autentický. A to také znamená být zranitelný.

Rollo May to shrnul do jedné věty:

V naší společnosti je jednodušší obnažit se fyzicky, než být nahý psychologicky nebo spirituálně – jednodušší je sdílet naše tělo, než sdílet naše fantazie, naděje, obavy a touhy, které vnímáme jako osobnější a jejichž sdílení v nás vyvolává pocit, že jsme zranitelnější. Z těchto zvláštních důvodů se ostýcháme sdílet věci, které nejvíc stojí za to.“

A Camus s ním souzní, protože i podle něj činí člověka „člověkem spíše věci, které zamlčuje, než ty, které vyslovuje.

Být jedinečný, tvořit krásu, stát se tvůrcem vlastního osudu, to vše vyžaduje odvahu být zranitelný a vyslovit to, co člověk zamlčuje.

 

<< Přechozí článek Následující článek >>