Archiv pro štítek: politika

Co jsem se naučil o lidech (a politice) díky předvolební kampani

 

Možná víte, že jsem na podzim roku 2018 kandidoval do městského zastupitelstva ve Znojmě. Jelikož jsem byl lídrem kandidátky, neslo to s sebou řadu povinností, ale také určité výsady. Byl jsem součástí předvolební kampaně, měl jsem za ni spoluzodpovědnost, ale také jsem mohl do velké míry udávat její podobu.

Byla to velká zkušenost. Přestože jsem měl v minulosti něco málo s politikou do činění, už dříve jsem jí nahlédl pod pokličku a leccos jsem se o jejím fungování naučil, nikdy předtím jsem aktivně nekandidoval (s výjimkou jakýchsi voleb do sněmovny, kdy jsem se takzvaně nechal napsat někam k polovině kandidátky).

Teď to přišlo.

Pokud budete někdy stát před podobnou výzvou, můžete se díky účasti v kampani lecčemu naučit. Tedy za předpokladu, že se tomu budete moct věnovat na sto procent. Teprve pak to bude mít tu pravou hodnotu, teprve poté to bude proces učení, který vás obohatí.

Naučíte se mnohé o fungování týmu, řešení konfliktů, lídršipu, ale také o strategii a marketingu. Co víc, naučíte se leccos o samotné politice a pochopíte, jak ve skutečnosti funguje. Díky tomu možná zjistíte, jestli je vám politika souzená a zda je to oblast, ve které chcete působit a do které chcete investovat svou energii. To vše bez ohledu na volební výsledek.

To za to stojí, co říkáte?

Teprve v aréně na vlastní kůži pocítíte, jaké to je. Poznáte, co je ve vás. A teprve v zápalu boje zjistíte, o čem to celé je. Jestli to má smysl.

Pokusím se teď vykročit na tenký led. Pokusím se sepsat, co jsem se díky předvolební kampani naučil o lidech a vlastně i z určitého úhlu pohledu o politice jako takové.

1. Lidé si žijí vlastním životem. Smiřte se s tím, že nejste středem jejich vesmíru.

Málokdo čeká, až mu zazvoníte u dveří, abyste mu přinesli spásu. Lidé si žijí vlastním životem a o politiku se příliš nezajímají. Proč by také měli? K volbám jich chodí v průměru sotva polovina, dle typu voleb spíše méně. A pokud jdou, mají k tomu důvod. Častým důvodem, bohužel, je volba proti někomu. To považuji za vůbec největší omyl politiky.

Během kampaně jsme se potkávali s celou řadou lidí. Často to bylo o výměně pozdravu, předání letáčku, vyjádření podpory, ale i vyděšeném úprku nebo rychlém zabouchnutí dveří. Když se nám podařilo zabřednout debatu, obvykle se před námi otevřel konkrétní lidský příběh daného člověka. Nebylo to vždy nutně o politice, ale mnohdy to bylo velmi osobní a hluboké. A to na tom bylo to zajímavé.

Pochopil jsem, že to celé není o nás a naší kampani, ale o lidech a jejich životech. Tohle ale neberte jako marketingovou poučku, jak na to, jak dělat kampaň. To je prosté konstatování, že lidé žijí svůj život, ne váš, nežijí pro vaši kampaň. Pokud budete otevření, nechají vás do svého životního příběhu nahlédnout.

Takže jsme nahlíželi.

Jeden pán se nám svěřil, kterak jeho syn přišel k bolestivému úrazu s dlouhodobými následky na kolotoči v parku a zatím marně bojuje s radnicí, aby sjednala nápravu a přiznala zodpovědnost za kolotoč ve špatném stavu. Jiná paní nám vyprávěla, jak její syn nemůže najít odpovídající práci, přestože má za sebou vysokou školu a musí, chtě nechtě, hledat jinde. Jiná starší paní nám povykládala svůj podnikatelský příběh, podotýkám velmi inspirativní, který se už ale stal minulostí. Vinou politiky, byrokracie a EET. Narazili jsme i na podplukovníka ve výslužbě, který působil jako člen protiteroristické jednotky.

To všechno byly jiné vesmíry, které se nám na chvíli otevřely. Jejich středem jsme nebyli my se svou kampaní, ale lidé, které jsme díky kampani potkali. Tito lidé budou žít dál bez ohledu na politiku a plány všech kandidátů. Pro mě osobně to byla velmi inspirativní setkání, ke kterým by bez naší kampaně nejspíš nedošlo. Kdo ví, co z toho ještě vzejde.

2. Rozum je na druhém místě. Nebojujte s emocemi rozumem.

Troufnu si tvrdit, že jsme měli velmi propracovaný program. Byl vnitřně konzistentní, kladl důraz na svobodu, spravedlivé rozdělení městských peněz, ve věcné rovině pak na rozvoj vzdělávání, podnikání a infrastruktury.

Jenže! Tohle podle všeho zajímalo jen hrstku lidí. A nejvíc ty, kdo s námi chtěli polemizovat a ještě lépe se do nás strefovat. Těch slov o bizarnostech, bláznivých pomatencích a neschopných (dosaďte si sami) jsme si vyslechli a přečetli opravdu spousty.

Další prozření. Nebo spíš potvrzení dobře známého, jen často přehlíženého. Rozum skutečně není to, co hýbe politikou.

Emoce jsou to, co rozhoduje. Pokud se snažíte přijít s něčím novým (neříkám, že to je vždy to nejlepší!) a konfrontujete s tím ostatní, kteří mají zažité zcela jiné vidění světa, tvrdě narazíte. Argumentace a přesvědčování nemá smysl. Maximálně, pokud vás baví debatovat a měřit síly v diskusích.

To platí samozřejmě i v jiných oblastech, kde přicházíte do styku s ostatními, nejen v politice.

Pro oblast politiky si z toho odnáším závěr, že pokud chcete v politice prorazit, není radno, bohužel, být příliš sám sebou. V politice, přinejmenším v předvolební kampani, kde potřebujete prodat své kandidáty, musíte potlačit vlastní názory, musíte říkat, co chtějí lidé slyšet. Nebo ještě lépe, říkat toho co nejméně a soustředit se především na formu. Prodávat emoce, vyvolávat jejich prostřednictvím iracionální kmenové pudy. Vlastně by se to dalo nazvat cílenou manipulací davu.

To je jeden z hlavních důvodů, proč bych každému radil, aby dobře zvážil, jestli se do něčeho takového chce skutečně pouštět. Účel světí prostředky nemusí být pro každého to pravé.

3. Každý má názor. Ten váš není nejdůležitější.

Pokud jdete do politiky s nějakým názorem, neznamená to, že musíte ostatní za každou cenu přesvědčit o své pravdě. Lidé s vámi často nebudou souhlasit. Váš názor není to nejdůležitější a dokonce si myslím, že ani nikoho nezajímá. A to platí nejen pro politiku.

Každý má totiž názor.

Pokud oslovíte cizího člověka, proč byste měli očekávat, že bude zvědavý zrovna na vaše názory? A proč si myslíte, že je bude chtít ke všemu přijmout? Lidé neradi mění své názory. Účelem kampaně není přesvědčovat lidi o vašich názorech. Rozhodně ale můžete ostatním nabídnout svůj pohled na věci. Máte dokonce jedinečnou možnost své názory prezentovat a upozornit na to, co považujete za potřebné.

Když už jsme v kampani narazili na někoho, kdo chtěl diskutovat, vždycky to bylo hlavně o tom, co zajímá toho daného konkrétního jednoho člověka. Buď jsme si názorově sedli, nebo ne. Pokud ano, vzájemně jsme si zanotovali a my odcházeli potěšeni, že v tom nejsme sami. Pokud ne, vyměnili jsme pohled na věc, my si poslechli, v čem vidí dotyčný problém, občas zazněl zajímavý podnět ke zlepšení našeho programu, někdy jsme si však vyslechli i pěkné nadávky. Neznamenalo to pro nás, že ten člověk je hlupák a že my jsme lepší. Ten dotyčný nám věnoval čas a my se od něj mohli něco dozvědět, byť třeba v ostřejší formě. My kandidovali, my museli být připravení na občasné jiskření emocí. Poznat osobní příběh dotyčného, to bylo často zajímavější, než názorová konfrontace.

Váš názor v kampani není nejdůležitější. Celkově o názory až tak moc nejde.

4. Lidé se rádi nechají unášet davem. Ukažte jim, že to jde jinak.

Bezpečí. To je to, co rozhoduje. Lidé potřebují pocit bezpečí a ten nacházejí uprostřed davu. Doslova i obrazně.

Dav nenutí příliš přemýšlet. Dav znamená jistotu, že je kolem nás masa podobně smýšlejících lidí. Dav dokonce potvrzuje, že náš postoj je správný. Je to určité status quo a to nám jako lidem vyhovuje.

V každém davu se dřív nebo později vyprofiluje vůdce, či případná vůdčí skupina lidí. A to nám jako lidem náramně vyhovuje. Rádi se necháváme unášet davem, kterému udává někdo jiný rytmus a bere na sebe odpovědnost za směr cesty a neváhá se za nás i poprat. Alespoň to tak říká. My se pak na oplátku popereme za svého kmenového vůdce, třeba ve volebních místnostech, ale i to jen za předpokladu, že má kolem sebe sdružený dostatečný dav.

Pokud jdete proti proudu, vystoupíte z davu, ohrožujete bezpečí ostatních. Ohrožujete také stávajícího davového vůdce. Přinejmenším to tak často sám interpretuje, když se snaží podnítit obrannou reakci davu proti vám. Automaticky se stanete terčem útoků, ať už jsou vaše úmysly jakékoli.

Pokud chcete něco změnit, musíte mít dostatek odvahy z davu vystoupit. Jiná možnost není.

Nedělejte to ale tak, že se budete snažit ostatní přesvědčit o svých názorech. Jak už jsem psal, to není to podstatné. Musíte ostatním ukázat, že to jde jinak. Musíte jít příkladem. Buďte tou změnou.

A teď to nejdůležitější. Položte si otázku, jestli k tomu potřebujete nutně politiku.

5. Lidé nechtějí dělat revoluci. Pokud chcete uspět v politice, nesnažte se věci příliš měnit.

Chcete něco změnit? Nebo chcete jít do politiky?

Pokud chcete uspět v politice a získat moc, nesnažte se věci příliš měnit. Většina lidí to neocení.

O vašem úspěchu a neúspěchu bude rozhodovat celá řada faktorů. Program a vize ovšem rozhoduje nejméně z nich. Třeba v našem městě uspěli nejvíce ti, kdo žádný program reálně neměli. O to ale až tak nejde. Spíše chci zdůraznit, že než program či případná snaha odlišit se, platí v politice zásada nevyčnívat a nechat se unášet středním proudem. To zní logicky, že?

Lidé nechtějí revoluci. Chtějí nechat věci plynout tak, jak jsou.

Pokud chcete opravdu něco změnit nebo prosadit, zkuste to jinak, než v politice. Neříkám, že prostřednictvím politiky nemůžete nic ovlivnit, ale množství vydané energie na takové dobrodružství stojí opravdu za pováženou.

Jeden člověk toho může udělat opravdu hodně. Pokud chcete být prospěšní, určitě vymyslíte celou řadu možností, co můžete udělat místo účasti v politice. Výhoda je, že při tom nikoho nepoškodíte a nebudete své nápady tlačit na úkor ostatních silou většiny v zastupitelstvu.

Na závěr proto nechávám to vůbec nejdůležitější zjištění. Už to zaznělo v úvodu tohoto bodu:

Chcete něco změnit? Nebo chcete jít do politiky?

 

<< Přechozí článek Následující článek >>