Archiv pro štítek: učení

Přestaňme vychovávat. V rodičovství není místo pro žádné tresty.

Fyzické trestání dětí považují stále dvě třetiny Čechů za normu. Násilí páchané ve jménu výchovy má ovšem různé formy. Jak s tím přestat? Můžeme změnit přístup k dětem? Jak spolu souvisí výchova a rodičovství a proč je výchova vždycky násilná, zatímco nenásilné a respektující rodičovství dává šanci pro svobodný růst dětí bez trestů? Znamená tento přístup k rodičovství bezbřehou svobodu dětí?

Fyzické trestání dětí považují stále dvě třetiny Čechů za normu. Násilí páchané ve jménu výchovy má ovšem různé formy. Jak s tím přestat? Můžeme změnit přístup k dětem? Jak spolu souvisí výchova a rodičovství a proč je výchova vždycky násilná, zatímco nenásilné a respektující rodičovství dává šanci pro svobodný růst dětí bez trestů? Znamená tento přístup k rodičovství bezbřehou svobodu dětí? (Pokračování textu…)

<< Přechozí článek Následující článek >>

Vánoční přání? Zrušit školu. Umíte si představit, co by se stalo?

  Co se stane, když zrušíme povinnou školní docházku? Přinese to řadu pozitivních změn. Prospěje to dětem, změní se pohled na vzdělávání, zefektivní se proces učení, zlepší se nabídka a kvalita vzdělání a postavení učitelů. Tady je devět konkrétních změn, které přinese zrušení povinné školní docházky.

 

Co se stane, když zrušíme povinnou školní docházku? Přinese to řadu pozitivních změn. Prospěje to dětem, změní se pohled na vzdělávání, zefektivní se proces učení, zlepší se nabídka a kvalita vzdělání a postavení učitelů. Tady je devět konkrétních změn, které přinese zrušení povinné školní docházky. (Pokračování textu…)

<< Přechozí článek Následující článek >>

Proč jsou domácí úkoly překážkou pro rozvoj kreativity

Domácí úkoly mohou mít smysl a mohou přispívat k rozvoji dětí. Pokud ovšem nebudou dobrovolné, těžko je můžeme považovat za obohacující. Hlavní nebezpečí domácích úkolů tkví v tom, že překáží rozvoji kreativity. Jsou totiž přesným opakem toho, co děti pro rozvoj kreativity potřebují.

Domácí úkoly mohou mít smysl a mohou přispívat k rozvoji dětí. Pokud ovšem nebudou dobrovolné, těžko je můžeme považovat za obohacující. Hlavní nebezpečí domácích úkolů tkví v tom, že překáží rozvoji kreativity. Jsou totiž přesným opakem toho, co děti pro rozvoj kreativity potřebují. (Pokračování textu…)

<< Přechozí článek Následující článek >>

Jak se mění role učitele v dnešním světě? (Učitel jako lídr třikrát jinak)

Proč je učitel důležitější než škola? A podle čeho se pozná  dobrý učitel? Jak se proměňuje učitelská profese a proč už formální pedagogické vzdělání pro učení není potřeba? Přečtěte si, kudy se bude učitelská role ubírat. Při psaní jsem hledal inspiraci u Johna Holta, Rona Paula a Carla R. Rogerse.

Proč je učitel důležitější než škola? A podle čeho se pozná  dobrý učitel? Jak se proměňuje učitelská profese a proč už formální pedagogické vzdělání pro učení není potřeba? Přečtěte si, kudy se bude učitelská role ubírat. Při psaní jsem hledal inspiraci u Johna Holta, Rona Paula a Carla R. Rogerse. (Pokračování textu…)

<< Přechozí článek Následující článek >>

Vzdělávání je klíč k úspěchu, nikoli škola a diplomy

Pořád máme tendenci považovat certifikáty a diplomy za vzdělání. Domníváme se, že jediný zdroj vzdělání je škola. To platí čím dál méně. Naopak, pokud chceme neustále růst a rozvíjet se, pokud chceme něčeho dosáhnout, a pokud chceme najít uplatnění v současné měnící se ekonomice, potřebujeme přistupovat k procesu vzdělávání jinak.

Pořád máme tendenci považovat certifikáty a diplomy za vzdělání. Domníváme se, že jediný zdroj vzdělání je škola. To platí čím dál méně. Naopak, pokud chceme neustále růst a rozvíjet se, pokud chceme něčeho dosáhnout, a pokud chceme najít uplatnění v současné měnící se ekonomice, potřebujeme přistupovat k procesu vzdělávání jinak. (Pokračování textu…)

<< Přechozí článek Následující článek >>

Kdy má učení smysl a jak se pozná, že to není jen záminka pro nicnedělání a ztráta času?

Kolik času denně věnujete učení? A jaký to má efekt? Přečtěte si, jak se pozná učení, které má skutečnou hodnotu a opravdový přínos, abyste příště neztráceli ani minutu svého drahocenného času.

Kolik času denně věnujete učení? A jaký to má efekt?

Přečtěte si, jak se pozná učení, které má skutečnou hodnotu a opravdový přínos, abyste příště neztráceli ani minutu svého drahocenného času. (Pokračování textu…)

<< Přechozí článek Následující článek >>

Co od nás děti skutečně potřebují?

 

Když přijde řeč na děti, všichni víme, co by se mělo.

Jako rodiče víme, co je pro ně nejlepší. Ve škole vědí, co se děti musí naučit a jak jim to dostat do hlav. Populární psychologové, vychovatelé, dětští lékaři, ti všichni vědí, jak s nimi jednat, co s nimi dělat, kde přitlačit na pilu.

Co všichni vědí ovšem nejlépe, tak je, co a kdo má z dětí vyrůst.

Takže vychováváme, vzděláváme, socializujeme, vytyčujeme hranice, předáváme vzory, stanovujeme cíle, připravujeme na budoucnost.

Průběžně samozřejmě měříme a strkáme děti do různých škatulek, které předurčí jejich budoucí dráhu. Korunu tomu nasazují moudré hlavy politiků, kteří posléze rozhodují, jestli máme málo lékařů, řemeslníků nebo dělníků u pásu, a podle toho rozdělí děti do vzdělávacích zařízení. Na výkonu národního hospodářství přece záleží především, no ne?

Také my rodiče máme často jasnou představu, co by z našich dětí mělo být. Houslový virtuóz, modelka, právník, rychlobruslařka. Dosaďte si sami. Potom si logicky klademe otázky, jak toho všeho dosáhnout, jak děti motivovat, jak je usměrnit.

Jenže jsou to ty správné otázky?

Proč předpokládáme, že víme, co je pro děti nejlepší? Na základě čeho si tvoříme tyhle, podle mě, konstrukty?

Přiznejme si to. Prostě to nevíme. Takže ani nemá smysl poslouchat zástupy odborníků a řešit, co by se mělo. Nemluvě o tom, že představy rodičů mohou být často jen projekcí vlastních nenaplněných ambicí a neuskutečněných cílů.

Víte, já si totiž dokonce myslím, že to, že to doopravdy nevíme, není ve skutečnosti důležité.

Nejspíš jsme už tak zahlceni vším tím, co by se mělo, že zapomínáme na to podstatné.

Carl Rogers, psychoterapeut, spisovatel a podle mě i velký učitel v tom nejlepším slova smyslu, zdůrazňoval, že každý živý organizmus má potenciál růst, rozvíjet se a dosáhnout svého nejlepšího já. Jinými slovy, každý se může stát tou nejlepší verzí sebe sama vzhledem k vnějším podmínkám a dokonce do jisté míry i jim navzdory. Vnější podmínky mohou růstu organismu napomáhat, ale mohou jej také omezovat. A i když bude okolní prostředí a vnější podmínky nepříznivě nakloněné, přesto (!) bude mít každý živý organismus tendenci k růstu. Rogers tím poukazuje na naprosto zásadní věc. Každý živý organizmus má nejen růstový potenciál, ale má doslova automatickou tendenci růst. Tato tendence je v nás zakódovaná, ať už je okolní prostředí jakékoli. Znamená to tedy, že je to naše přirozenost, že jsme takto nastaveni od přírody, chcete-li, že jsme tak byli stvořeni.

Rogers svá tvrzení opírá o svou dlouholetou terapeutickou praxi a řadu experimentů. Ve své knize Způsob bytí zmiňuje tak trochu všední, byť svým způsobem mystický příklad růstové tendence živého organizmu. Píše o bramborách uskladněných v temném a chladném sklepě. Určitě jste to sami viděli. Pokud uskladníte brambory ve sklepě, netrvá dlouho a začnou z nich rašit klíčky.  Je jich spousta a všechny se snaží hledat cestu směrem vzhůru. Podmínky k růstu jsou přitom naprosto nevyhovující, nebo přinejmenším nedokonalé.

Bohužel tyto brambory obvykle nedojdou svého naplnění a nerozvinou svůj přirozený potenciál v podobě zelených rostlinek.

Proč by to u lidí mělo být jinak?

Co když všechny ty teorie, co bychom měli dělat s dětmi, jsou jako ta tma a chlad ve sklepě? Co když jim tím jen omezujeme přirozené prostředí pro růst?

Vezmeme-li brambory a šoupneme je do sklepa, vytrháváme je z jejich přirozeného prostředí. Bereme jim vlastně svobodu. Svobodu růst na slunci, rozvíjet se podle svých potřeb, růst podle svého. Vím, je to nadnesené, ale zkusme to teď pokusně přijmout, abychom se naladili na společné východisko.

Pokud tedy přijímáte alespoň pro teď toto podobenství o bramborách, ptejme se společně, co pak všechny ty nároky vznášené na děti, kterými je tlačíme tam, kde je chceme mít?

Kde je my chceme mít.

Je jedno, jestli jsou to výchovné metody, vzdělávání, školní docházka. Kde je ta svoboda?

Co když všechna ta naše dobře míněná snaha je jen omezování potenciálu růstu? Co když děti vědí, co je pro ně nejlepší, protože to zkrátka mají v sobě zakódované?

Osobně věřím, že pokud tenhle způsob uvažování přijmeme za svůj, nemusíme se strachovat, že něco zanedbáme. Děti si samy v pravou chvíli řeknou, co od nás zrovna potřebují.

Vím, je to zatraceně těžké. Ale není to úžasná výzva? Není to mnohem větší výzva než naučit vlastní dítě ještě v předškolním věku číst nebo jej dokonce přinutit denně cvičit na klavír? Co jiného bych mohli dětem dát, než svobodu se rozvíjet podle vlastích potřeb, představ a zájmů?

Abychom mohli dát dětem skutečnou svobodu, musíme je přijmout jako plnohodnotné bytosti. Musíme jim nabídnout bezpodmínečné přijetí a pochopení. To znamená mimo jiné brát jejich projevy jako součást jejich potřeb, jejich rozvoje, učení se. Nikoli jako zlobení nebo nevoli se podřídit našim příkazům. To jsou přesně ty věci, se kterými zápolíme jako rodiče nejčastěji.

Pokud se nám daří pracovat na přijetí a pochopení a postupně se přibližujeme k úplnému ideálu, otevírají se stavidla svobody. Pro děti. Ale i pro nás samotné.

A proč si myslím, že to funguje? Jelikož sám nejsem tak skvělý v naplňování těchto ideálů, nechám za sebe znovu promluvit Rogerse, který hovoří o zkušenostech se svými klienty. Jelikož Rogers své poznatky z terapie aplikuje v obecné šíři na lidi, můžeme to bez obav brát i jako poznatek týkající se dětí. Rogers říká, že když dokáže „citlivě porozumět pocitům, které (klienti) vyjadřují, když je dokážu přijmout jako samostatné svébytné osoby, zjišťuji, že mají sklon pohnout se určitým směrem.“ Ten směr si určují sami. Podle Rogerse ví každý nejlépe, kam chce jít. Jen k tomu potřebuje přijetí a pochopení, tedy základní předpoklady pro svobodný rozvoj. Dokonce říká, že to platí i pro ty, „jejichž potíže jsou velmi znepokojivé, jejichž chování je velmi antisociální a jejichž pocity působí velmi abnormálně.

Když se tedy znovu zeptám na otázku z nadpisu článku, co od nás děti skutečně potřebují, napadá mě jediné. Je to svoboda jdoucí ruku v ruce s přijetím a pochopením. Svoboda, která umožní růst. Je to ale také svoboda, která upevní náš vzájemný vztah s dětmi a umožní jej naplno a hluboce prožívat. A protože děti jsou malé a slabší než dospělí, je na nás, abychom jim vytvořili a ubránili přesně takový prostor, kde se budou svobodně rozvíjet.

To je to jediné, co od nás opravdu potřebují.

Poznámka: Carl Rogers byl významný americký psychoterapeut. Je zakladatelem humanistické terapie, která staví do centra dění člověka a to tím způsobem, že mu připisuje veškerý potenciál pro změnu. Rogers a jeho následovníci odmítali různé tzv. psychologické nástroje a manipulativní techniky, kterými bychom měli dosahovat změny chování či návyků u člověka. Rogers je také autorem řady knih. Krom toho je ctitelem svobody a podle mě také nedoceněný vizionář a hledač cesty k lepším mezilidským vztahům a vlastně i lepšímu fungování světa. Pro mě osobně opravdový hrdina.

 

<< Přechozí článek Následující článek >>

Proč je Summerhill pro náš život důležitější, než bychom si mohli myslet?

Slyšeli jste o Summerhillu?

Summerhill je první svobodná škola na světě, kterou založil už v minulém století jistý Alexander Sutherland Neill.

Škola od svého založení v roce 1921 prošla různými změnami, několikrát se přesunula a potýkala se i s různými překážkami, zejména nepochopením úřadů. Přesto funguje dodnes a její principy jsou stále platné.

Víc než škola, je Summerhill jakási neškola, tak trochu komunita, pro někoho velká rodina, kde je na prvním místě vždycky to, co chtějí děti. Summerhill můžeme považovat za zhmotnění myšlenek svobody učení. Přestože si myslím, že Neill by dal přednost sousloví svoboda hrát si.

Zakladatel Summerhillu napsal nádhernou knihu o tom, jak to u nich funguje. V knize jsou dále obsaženy Neillovy myšlenky, které souvisí se svobodou, učením, dětmi, ale psal i o svém životě a cestě k Summerhillu. Knížka vyšla též v češtině a pokud jste ji nečetli, doporučuji už proto, jak v ní autor s kuráží a humorem sobě vlastním rozbourá vaši představu o vzdělávacím systému a fungování naší společnosti jako takové.

 

První vydání knihy z roku 1960

 

Když jsem knihu četl, napadala mě spousta myšlenek. Velká část z nich se netýkala ani tak vzdělávání, jako spíše světa, či lépe řečeno společnosti, ve které žijeme. Říkal jsem si, že by bylo fajn to dát na papír a podělit se s vámi o postřehy, které mi dalo čtení Summerhillu.

Na následujících řádcích najdete sedm myšlenek, které můžete načerpat od Neilla nebo si odnést ze Summerhillu, i když zrovna neřešíte učení a děti.

1. O svých věcech si můžeme rozhodovat sami

Summerhill v podstatě vůbec v ničem nepřipomíná školu. Samotné jeho fungování je té představě ještě vzdálenější. Žádný ředitel, žádní učitelé, žádné třídy.

Ale hlavně si tu všichni o svých věcech rozhodují sami.

Děti i dospělí společně. Každý je tu stejně důležitý a každý má právo říct svůj názor.

Fungování Summerhillu je založené na principech fungování nehierarchické komunity.

Pokud se má něco rozhodnout nebo vyřešit nějaká nepříjemná událost či konflikt, všichni (pokud chtějí) se sejdou na schůzi. Tam o všem společně diskutují a snaží se najít společné řešení. Na schůzích se též hlasuje. Ale právo hlasovat mají opravdu všichni a hlasuje se až poté, co dostane každý možnost říci své stanovisko a argumenty v dané věci.

Tedy žádné volby a delegování zástupců, nevyzpytatelných politiků, kteří rozhodují o ostatních. Účelem přeci není někomu vnutit názor ve stylu svůj názor si už řekl ve volbách, teď to řídíme my.

Být jedním z tisíců registrovaných voličů není demokracie. V Summerhillu se všichni scházíme v jedné místnosti, všichni máme právo promluvit a právo hlasovat,“ zdůrazňuje Neill jeden z principů summerhillské demokracie.

V Summerhillu si děti o sobě rozhodují samy. A ne nepodstatná zajímavost je, že schůze řídí zpravidla děti.

Neill také zdůrazňuje ještě jeden aspekt fungování tamní samosprávy. Je jím ochota dětí i dospělých obyvatel Summerhillu diskutovat a hledat řešení, které napáchá minimum škody. Diskuse jsou otevřené a pravidla pro jejich průběh si stanovují sami účastníci. Neill to shrnuje takto:

Možná je naše demokracie dokonce férovější než ta politická, jelikož děti jsou k sobě navzájem laskavé a nemají řádné podstatnější vlastní zájmy. Kromě toho je to opravdovější demokracie v tom smyslu, že pravidla jsou ustanovována na otevřených schůzích a nevzniká zde problém dále nekontrolovatelných volených zástupců.

Když to jde v Summerhillu, proč by to nešlo i v tom našem každodenním světě?

2. Vždy dokážeme zvládnout to, co je pro nás důležité

Summerhill je o víře v lidskou svobodu, ale také o víře v lidské schopnosti.

Jedno s druhým souvisí.

Neill a jeho následovníci věří, že člověk dosáhne svých cílů, pokud se pro ně sám vědomě rozhodne.

To je vlastně jedna z hlavních myšlenek svobody učení. Každý ví sám nejlépe, co ho zajímá, co ho baví a kam ho srdce táhne.

Proč komukoli vnucovat představu někoho jiného? A vůbec, proč komukoli bránit v cestě, pro kterou se rozhodne?

Pokud mu chceme upřímně pomoct, soustřeďme se na to, aby měl dostatek prostoru a podmínky pro rozvinutí svého potenciálu.

Summerhill je přesně takovým prostorem. Je to prostor pro růst.

Připomíná mi to přesvědčení psychoterapeuta Carla Rogerse o tom, že každý živý organizmus směřuje k seberealizaci a sebenaplnění a to dokonce bez ohledu na vnější podmínky. Pokud jsou však tyto podmínky příznivé, tím lépe organismus prospívá a rozvíjí se. To zní logicky, že? Důležité na tom je, že Rogers toto směrování považuje za přirozenou tendenci, a říká, že „se každý člověk vyznačuje směrovou tendencí k celistvosti, k realizaci svých možností.“ Pokud chceme podle něj člověka na jeho cestě podpořit, musíme jej přijmout takového, jaký je. Jinými slovy jej akceptovat, nesnažit se ho ovládat, ale poskytnout mu empatii a pochopení.

Fascinuje mě, jak to do sebe zapadá.

Přesně takto se Summerhill chová k dětem. Žijí tam v přesvědčení, že děti samy vědí, co je pro ně nejlepší, a dávají jim maximum pochopení a prostoru pro jejich vlastní cestu.

Zcela prakticky, pokud se děti rozhodnou, že chtějí jít na vysokou, stačí jim na přípravu ke zkouškám v lepším případě pár měsíců, v horším rok či dva. A jsou mimořádně úspěšné. Prostě chtějí, tak to dokáží.

Platí to pro nás pro všechny. Když chceme, tak můžeme. Když chceme a věnujeme tomu dostatek energie, tak to dokážeme. Omezení, která nám někdo vnucuje, a falešná přesvědčení o tom, jak mají věci správně fungovat, jsou jen hranice vytyčené těmi, kteří v sílu těchto myšlenek nevěří.

3. Svoboda podporuje kreativitu

Jsem přesvědčený, že kreativita potřebuje svobodu.

Jistě, člověk dokáže být tvořivý i za velmi nepříznivých okolností a někdy se kreativita stává poslední možností, když jsme pod tlakem nebo v ohrožení. Kreativita má mnoho podob.

Já chci ale teď psát to příznivém vlivu svobody na kreativitu.

Summerhill je prostor, kde si děti mohou dělat, co chtějí.

(Pokud tím někoho neomezují.)

Většina času je tu věnována hraní.

Spontánní hra bez předem daných pravidel je zhmotněním kreativity a je také nejryzejším vyjádřením svobody. Když si hrajeme, jsme svobodní a používáme svou kreativitu k vytváření hry.

Děti mají v Summerhillu pestré zázemí pro hru i kreativní projevy všeho druhu. Výtvarné potřeby, hudební nástroje, knihy, dílnu, ale také obrovskou zahradu. Když mají chuť, mohou se chopit nástrojů a tvořit.

Nemusí ale nic. Natož se učit a chodit do hodiny.

A tady vidím další důležitý aspekt summerhillské svobody nakloněné tvorbě.

Zahálka povolena.

Děti tu mají k dispozici moře času. Je na nich, jak s ním naloží. Mohou se tu cíleně nudit, flákat.

Spisovatel Ulrich Schnabel napsal celou knihu o tom, proč je zahálka důležitá pro lidskou kreativitu. Podle něj se během zahálení aktivují centra podvědomí, které díky tomu, že mozek běží na volnoběh, dostanou prostor pro zpracovávání, třídění a kombinování informací. Z těch poté produkují nečekané myšlenky. Takové to, když jdete, koukáte do nikam, a najednou vás něco skvělého napadne.

Schnabel patří k těm, kdo tvrdí, že během zahálky děláme to, co nás skutečně baví. To je vlastně celá filozofie Summerhillu. Nikdo je tam do ničeho nenutí.

A pokud my všichni budeme jako děti v Summerhillu a dovolíme si následovat magickou cestu zahálky, pak budeme kreativnější. Protože, slovy Schnabela, tajemství zahálky „zažíváme vždy, když něco děláme pro věc samotnou a nikoli ze ctižádosti, že se skrze ni někam dostaneme nebo že skrze nic něčeho dosáhneme.

Takže shrnuji. Svoboda zahálky podporuje kreativitu.

4. Problém nejsou ti druzí. Zaměřme se na své ego.

Tahle lekce se Neillovi povedla nastražit opravdu důmyslně.

Když se nám nelíbí chování ostatních lidí nebo se nám jejich názory zdají hloupé, většinou hledáme chybu u nich.

Posuzujeme, hodnotíme a odsuzujeme.

Jakápak tolerance. Ať změní názory oni. Ať to udělají jinak oni. Oni za to můžou.

Neill v knize líčí příhodu, kterak mu někdo vyškubal ze záhonku osm keříků brambor. Přirozeně ho to naštvalo a ztropil patřičný povyk. Na svých záhoncích trávil dost času, zahradničení byl jeho koníček a svých výpěstků si považoval. Když ale zjistil, co se stalo, tak sice nadával, ale nikoho neobviňoval. Dokonce ani dětem neudělal kázání, jak je špatné krást a ničit cizí úrodu. Jinými slovy, neudělal z toho záležitost dobra a zla, netahal do toho morálku. Nestavěl se do pozice autority a soudce. Prostě byl naštvaný, protože to byly jeho brambory a jeho brambory měly zůstat na pokoji. Bylo to jeho osobní vlastnictví, o kterém si chtěl rozhodovat sám. Někomu jinému by to třeba nevadilo. A toho si byl Neill vědom.

Jak by asi v podobné situaci reagovala většina z nás?

Zvlášť, když za tou lumpárnou stojí děti. Nevychovaná stvoření, která porušují pravidla a chovají se neuctivě k plodům naší práce.

A teď si představte, že v Summerhillu toto o dětech neplatí. Jak musí být dospělí v Summerhillu skutečně dospělí, aby to zvládli, aby potlačili své ego, aby nechtěli děti vychovávat a vnucovat jim svou představu o správném chování?

Sám Neill byl skutečně tím, co hlásal. Vyznavač svobody par excellence. Ale pozor. Nikoli bojovník za svou vlastní svobodu nebo okázalý bojovník za svobodu slova a podobně. Byl především zastánce svobody pro ostatní.

Nazval bych to tolerance.

To je pořádná zátěž pro ego.

Svůj přístup uplatňoval i v rámci rodiny, kde to může svádět k porušování vlastních zásad, protože tam přece oči ostatních nedohlédnou. Neill to komemtuje takto: „Já například zbožňuji Wagnera, zatímco moje manželka ho nesnáší. Já si tedy pouštím své milované Mistry pěvce norimberské, když ona není v místnosti. Můj nevlastní syn Peter Wood zbožňuje Bacha, já ne, a tak opouštím místnost já.

Kde je tedy náš problém ve vztahu k ostatním?

5. Násilí je slepá cesta

Dítě by nemělo dělat nic, dokud nedospěje k názoru = svému vlastnímu názoru – že by to udělat mělo. Vnější nátlak je prokletím lidstva, ať už přichází od papeže, státu, učitele nebo rodiče. Je to všechno forma fašismu.

Nátlak a donucení jsou způsoby, jaké v Summerhillu neuznávají. Je to opak svobody.

Myslím, že Neill to říká naprosto jasně. Důležité je mít na paměti, že nátlak neznamená bezprostřední fyzické násilí, ale je to jakákoli forma trestu nebo přítomnost hrozby trestu.

Přesto se to běžně děje ve školách a vůbec ve vztahu k dětem.

Jedním velkým zlem, které v lidech stále přežívá, je naše stálá potřeba přikazovat dětem, jak mají žít. Všechny vzdělávací systémy na světě se snaží formovat děti k obrazu dospělých a děti pak zase stejně formují své potomky. Výsledkem je velmi nemocný svět plný zločinu, nenávisti a válek. Tak se tu stále točíme dokola v bludném kruhu a miliony dětí žijí nešťastné a v neustálém duševním i tělesném napětí.

Ten problém se ale netýká jen dětí. Je to problém nás všech.

Na nátlaku a donucení jsou založené moderní státy. Státní aparát disponuje ozbrojenými složkami, které vynucují poslušnost se zákony a nařízeními, ať s nimi souhlasíte či nikoli.

A podle Neilla je právě toto jedna z hlavních příčin neštěstí na světě, protože násilí plodí další násilí. A kde existuje jakákoli forma násilí, vzniká nenávist. Nenávist utlačovaných k utlačovatelům. Ale také nenávist utlačovaných k ostatním, včetně dětí, na kterých si své pocity křivdy kompenzují.

Je to boj, kterým se nedá vybojovat změna, protože nenávist je prostoupena všemi úrovněmi systému. Podle Neilla ten „boj není férový, protože vzdělávací, náboženský, právní i ten odporný vězeňský systém jsou stejně jako armáda pod kontrolou právě lidí nenávistných.

V Summerhillu proto vyměnili bojový stav za spolupráci.

Principy fungování Summerhillu jsou založené na komunitním rozhodování, všichni jsou tu stejně důležití, upřednostňuje se diskuse a společná domluva, nepodporuje se soupeřivost, ale spolupráce.

Zajímavé je, že tyto principy jsou přítomné i ve hrách, kterým děti věnují většinu času, jak jsme si už řekli. Příznačné je, že Neill považuje soupeřící hry za projev potřeby uplatnění ega, získání moci a vítězství. V Summerhillu proto dávají přednost hrám zaměřeným na spolupráci. Děti popravdě ani nemají v Summerhillu potřebu vyhrávat, protože tu neexistuje autorita ani konkurence.

Důležitější je radost ze hry.

Co kdybychom tedy ubrali plyn ve vzájemných přestřelkách a pokusili se vždy a za každou cenu hledat cestu spolupráce?

A vůbec, co kdybychom se místo všeho toho soupeření zaměřili na radost ze hry?

6. Život není jen o penězích, srovnejme si priority

Žijeme ve společnosti, kde je nejvyšší hodnotou úspěch.

Je jedno v čem a jaký.

Podstatou úspěchu je být lepší než ostatní. Konkurence. Výhra.

Peníze.

A pak znovu.

Víc.

Nekonečný boj.

Jsme tak nastaveni od malička a připadá nám to přirozené. Naopak si ťukáme na čelo, pokud to někdo zpochybňuje.

Už od dětství nás takto hezky formuje náš vzdělávací systém. Také média a popkultura nás utvrzují, že je to jediná správná cesta. A rodiče se často stávají jejich spojenci, protože prošli tím samým. Neumí si představit, že by to šlo jinak a už vůbec ne bez školy.

Neill to říká podobně, neboť považuje převládající vzdělávací systém za vhodný pro lidi, „kteří věří v takový typ školy, pro občany bez špetky tvořivosti, kteří chtějí poslušné děti, jež také neznají kreativitu a dobře zapadnou do civilizace, pro níž jsou měřítkem úspěchu peníze.

A právě proto to mají v Summerhillu jinak.

Jejich cílem je, aby jejich absolventi získali „schopnost pracovat radostně a žít pozitivně.“ Jinými slovy, ať je někdo třeba řidič náklaďáku nebo popelář, důležité je, aby byl šťastný a spokojený.

To je přece výhra, nemyslíte?

Život není o penězích, čteme mezi řádky.

V Summerhillu nejde o slávu a peníze a vítězství nad druhými. V Summerhillu jde o štěstí, ať to zní jakkoli nadneseně.

Jde o to, aby ze zdejších dětí vyrůstaly emočně vyspělé a vyrovnané bytosti. Jedině tak si ve světě dokáží udržet svou svobodu a nezávislost a rozvíjet svůj potenciál. To je v Summerhillu jednoznačně důležitější než intelektuální pokroky. Jak říká Neill, „ignorování dětských emocí školy otevírají cestu pro jejich ovlivňování zvenčí, tedy prostřednictvím novin, televizního a rozhlasového kýče, reklamy a nepřeberného množství různých magazínů nastavených na mentální úroveň desetiletého dítěte.

Srovnejme si priority. Myslím, že v Summerhillu se můžeme i v tomto ohledu inspirovat. Co je skutečná hodnota? A co chceme dát do života vlastním dětem?

7. Řešení je láska, ne politika a volby

Už jsem to slyšel vícekrát. Summerhill je utopie.

Ano, je.

Je to ale utopie, která skutečně existuje uprostřed našeho šíleného světa.

Neill to věděl. Stav světa ho trápil. A měl pro něj svou vlastní medicínu.

Chtěl zlepšit svět prostřednictvím své školy. Chtěl, aby v ní vyrůstaly „zdravé, svobodné děti, jejichž život není otráven strachem a nenávistí.

Neill nevěřil na politiku. Ta podle něj v lepším případě „znamená demokracii, demokracie znamená hlasy lidových mas, kastrovaných již v kolébkách.“ Násilí, na kterém je založený náš systém, jen reprodukuje násilí. Mstíme se za to na dětech. Podle Neilla musíme najít lepší způsob, jak z toho ven. „Politika totiž lidstvo nezachrání. Nikdy se jí to nepodařilo.

Takže jaký recept nám Neill odkázal? A proč se v Summerhillu točí vše kolem svobody?

Dar svobody je darem lásky. A jen láska dokáže zachránit svět.“

 

<< Přechozí článek Následující článek >>