Archiv pro štítek: volby

Co jsem se naučil o lidech (a politice) díky předvolební kampani

 

Možná víte, že jsem na podzim roku 2018 kandidoval do městského zastupitelstva ve Znojmě. Jelikož jsem byl lídrem kandidátky, neslo to s sebou řadu povinností, ale také určité výsady. Byl jsem součástí předvolební kampaně, měl jsem za ni spoluzodpovědnost, ale také jsem mohl do velké míry udávat její podobu.

Byla to velká zkušenost. Přestože jsem měl v minulosti něco málo s politikou do činění, už dříve jsem jí nahlédl pod pokličku a leccos jsem se o jejím fungování naučil, nikdy předtím jsem aktivně nekandidoval (s výjimkou jakýchsi voleb do sněmovny, kdy jsem se takzvaně nechal napsat někam k polovině kandidátky).

Teď to přišlo.

Pokud budete někdy stát před podobnou výzvou, můžete se díky účasti v kampani lecčemu naučit. Tedy za předpokladu, že se tomu budete moct věnovat na sto procent. Teprve pak to bude mít tu pravou hodnotu, teprve poté to bude proces učení, který vás obohatí.

Naučíte se mnohé o fungování týmu, řešení konfliktů, lídršipu, ale také o strategii a marketingu. Co víc, naučíte se leccos o samotné politice a pochopíte, jak ve skutečnosti funguje. Díky tomu možná zjistíte, jestli je vám politika souzená a zda je to oblast, ve které chcete působit a do které chcete investovat svou energii. To vše bez ohledu na volební výsledek.

To za to stojí, co říkáte?

Teprve v aréně na vlastní kůži pocítíte, jaké to je. Poznáte, co je ve vás. A teprve v zápalu boje zjistíte, o čem to celé je. Jestli to má smysl.

Pokusím se teď vykročit na tenký led. Pokusím se sepsat, co jsem se díky předvolební kampani naučil o lidech a vlastně i z určitého úhlu pohledu o politice jako takové.

1. Lidé si žijí vlastním životem. Smiřte se s tím, že nejste středem jejich vesmíru.

Málokdo čeká, až mu zazvoníte u dveří, abyste mu přinesli spásu. Lidé si žijí vlastním životem a o politiku se příliš nezajímají. Proč by také měli? K volbám jich chodí v průměru sotva polovina, dle typu voleb spíše méně. A pokud jdou, mají k tomu důvod. Častým důvodem, bohužel, je volba proti někomu. To považuji za vůbec největší omyl politiky.

Během kampaně jsme se potkávali s celou řadou lidí. Často to bylo o výměně pozdravu, předání letáčku, vyjádření podpory, ale i vyděšeném úprku nebo rychlém zabouchnutí dveří. Když se nám podařilo zabřednout debatu, obvykle se před námi otevřel konkrétní lidský příběh daného člověka. Nebylo to vždy nutně o politice, ale mnohdy to bylo velmi osobní a hluboké. A to na tom bylo to zajímavé.

Pochopil jsem, že to celé není o nás a naší kampani, ale o lidech a jejich životech. Tohle ale neberte jako marketingovou poučku, jak na to, jak dělat kampaň. To je prosté konstatování, že lidé žijí svůj život, ne váš, nežijí pro vaši kampaň. Pokud budete otevření, nechají vás do svého životního příběhu nahlédnout.

Takže jsme nahlíželi.

Jeden pán se nám svěřil, kterak jeho syn přišel k bolestivému úrazu s dlouhodobými následky na kolotoči v parku a zatím marně bojuje s radnicí, aby sjednala nápravu a přiznala zodpovědnost za kolotoč ve špatném stavu. Jiná paní nám vyprávěla, jak její syn nemůže najít odpovídající práci, přestože má za sebou vysokou školu a musí, chtě nechtě, hledat jinde. Jiná starší paní nám povykládala svůj podnikatelský příběh, podotýkám velmi inspirativní, který se už ale stal minulostí. Vinou politiky, byrokracie a EET. Narazili jsme i na podplukovníka ve výslužbě, který působil jako člen protiteroristické jednotky.

To všechno byly jiné vesmíry, které se nám na chvíli otevřely. Jejich středem jsme nebyli my se svou kampaní, ale lidé, které jsme díky kampani potkali. Tito lidé budou žít dál bez ohledu na politiku a plány všech kandidátů. Pro mě osobně to byla velmi inspirativní setkání, ke kterým by bez naší kampaně nejspíš nedošlo. Kdo ví, co z toho ještě vzejde.

2. Rozum je na druhém místě. Nebojujte s emocemi rozumem.

Troufnu si tvrdit, že jsme měli velmi propracovaný program. Byl vnitřně konzistentní, kladl důraz na svobodu, spravedlivé rozdělení městských peněz, ve věcné rovině pak na rozvoj vzdělávání, podnikání a infrastruktury.

Jenže! Tohle podle všeho zajímalo jen hrstku lidí. A nejvíc ty, kdo s námi chtěli polemizovat a ještě lépe se do nás strefovat. Těch slov o bizarnostech, bláznivých pomatencích a neschopných (dosaďte si sami) jsme si vyslechli a přečetli opravdu spousty.

Další prozření. Nebo spíš potvrzení dobře známého, jen často přehlíženého. Rozum skutečně není to, co hýbe politikou.

Emoce jsou to, co rozhoduje. Pokud se snažíte přijít s něčím novým (neříkám, že to je vždy to nejlepší!) a konfrontujete s tím ostatní, kteří mají zažité zcela jiné vidění světa, tvrdě narazíte. Argumentace a přesvědčování nemá smysl. Maximálně, pokud vás baví debatovat a měřit síly v diskusích.

To platí samozřejmě i v jiných oblastech, kde přicházíte do styku s ostatními, nejen v politice.

Pro oblast politiky si z toho odnáším závěr, že pokud chcete v politice prorazit, není radno, bohužel, být příliš sám sebou. V politice, přinejmenším v předvolební kampani, kde potřebujete prodat své kandidáty, musíte potlačit vlastní názory, musíte říkat, co chtějí lidé slyšet. Nebo ještě lépe, říkat toho co nejméně a soustředit se především na formu. Prodávat emoce, vyvolávat jejich prostřednictvím iracionální kmenové pudy. Vlastně by se to dalo nazvat cílenou manipulací davu.

To je jeden z hlavních důvodů, proč bych každému radil, aby dobře zvážil, jestli se do něčeho takového chce skutečně pouštět. Účel světí prostředky nemusí být pro každého to pravé.

3. Každý má názor. Ten váš není nejdůležitější.

Pokud jdete do politiky s nějakým názorem, neznamená to, že musíte ostatní za každou cenu přesvědčit o své pravdě. Lidé s vámi často nebudou souhlasit. Váš názor není to nejdůležitější a dokonce si myslím, že ani nikoho nezajímá. A to platí nejen pro politiku.

Každý má totiž názor.

Pokud oslovíte cizího člověka, proč byste měli očekávat, že bude zvědavý zrovna na vaše názory? A proč si myslíte, že je bude chtít ke všemu přijmout? Lidé neradi mění své názory. Účelem kampaně není přesvědčovat lidi o vašich názorech. Rozhodně ale můžete ostatním nabídnout svůj pohled na věci. Máte dokonce jedinečnou možnost své názory prezentovat a upozornit na to, co považujete za potřebné.

Když už jsme v kampani narazili na někoho, kdo chtěl diskutovat, vždycky to bylo hlavně o tom, co zajímá toho daného konkrétního jednoho člověka. Buď jsme si názorově sedli, nebo ne. Pokud ano, vzájemně jsme si zanotovali a my odcházeli potěšeni, že v tom nejsme sami. Pokud ne, vyměnili jsme pohled na věc, my si poslechli, v čem vidí dotyčný problém, občas zazněl zajímavý podnět ke zlepšení našeho programu, někdy jsme si však vyslechli i pěkné nadávky. Neznamenalo to pro nás, že ten člověk je hlupák a že my jsme lepší. Ten dotyčný nám věnoval čas a my se od něj mohli něco dozvědět, byť třeba v ostřejší formě. My kandidovali, my museli být připravení na občasné jiskření emocí. Poznat osobní příběh dotyčného, to bylo často zajímavější, než názorová konfrontace.

Váš názor v kampani není nejdůležitější. Celkově o názory až tak moc nejde.

4. Lidé se rádi nechají unášet davem. Ukažte jim, že to jde jinak.

Bezpečí. To je to, co rozhoduje. Lidé potřebují pocit bezpečí a ten nacházejí uprostřed davu. Doslova i obrazně.

Dav nenutí příliš přemýšlet. Dav znamená jistotu, že je kolem nás masa podobně smýšlejících lidí. Dav dokonce potvrzuje, že náš postoj je správný. Je to určité status quo a to nám jako lidem vyhovuje.

V každém davu se dřív nebo později vyprofiluje vůdce, či případná vůdčí skupina lidí. A to nám jako lidem náramně vyhovuje. Rádi se necháváme unášet davem, kterému udává někdo jiný rytmus a bere na sebe odpovědnost za směr cesty a neváhá se za nás i poprat. Alespoň to tak říká. My se pak na oplátku popereme za svého kmenového vůdce, třeba ve volebních místnostech, ale i to jen za předpokladu, že má kolem sebe sdružený dostatečný dav.

Pokud jdete proti proudu, vystoupíte z davu, ohrožujete bezpečí ostatních. Ohrožujete také stávajícího davového vůdce. Přinejmenším to tak často sám interpretuje, když se snaží podnítit obrannou reakci davu proti vám. Automaticky se stanete terčem útoků, ať už jsou vaše úmysly jakékoli.

Pokud chcete něco změnit, musíte mít dostatek odvahy z davu vystoupit. Jiná možnost není.

Nedělejte to ale tak, že se budete snažit ostatní přesvědčit o svých názorech. Jak už jsem psal, to není to podstatné. Musíte ostatním ukázat, že to jde jinak. Musíte jít příkladem. Buďte tou změnou.

A teď to nejdůležitější. Položte si otázku, jestli k tomu potřebujete nutně politiku.

5. Lidé nechtějí dělat revoluci. Pokud chcete uspět v politice, nesnažte se věci příliš měnit.

Chcete něco změnit? Nebo chcete jít do politiky?

Pokud chcete uspět v politice a získat moc, nesnažte se věci příliš měnit. Většina lidí to neocení.

O vašem úspěchu a neúspěchu bude rozhodovat celá řada faktorů. Program a vize ovšem rozhoduje nejméně z nich. Třeba v našem městě uspěli nejvíce ti, kdo žádný program reálně neměli. O to ale až tak nejde. Spíše chci zdůraznit, že než program či případná snaha odlišit se, platí v politice zásada nevyčnívat a nechat se unášet středním proudem. To zní logicky, že?

Lidé nechtějí revoluci. Chtějí nechat věci plynout tak, jak jsou.

Pokud chcete opravdu něco změnit nebo prosadit, zkuste to jinak, než v politice. Neříkám, že prostřednictvím politiky nemůžete nic ovlivnit, ale množství vydané energie na takové dobrodružství stojí opravdu za pováženou.

Jeden člověk toho může udělat opravdu hodně. Pokud chcete být prospěšní, určitě vymyslíte celou řadu možností, co můžete udělat místo účasti v politice. Výhoda je, že při tom nikoho nepoškodíte a nebudete své nápady tlačit na úkor ostatních silou většiny v zastupitelstvu.

Na závěr proto nechávám to vůbec nejdůležitější zjištění. Už to zaznělo v úvodu tohoto bodu:

Chcete něco změnit? Nebo chcete jít do politiky?

 

<< Přechozí článek Následující článek >>

Prezidentské volby a jak se nenechat napálit

Také jste zoufalí, protože nevíte, koho volit za prezidenta?

Většina lidí plánuje účast v prezidentských volbách, ale neví, koho by měli volit. Někteří jsou z toho zoufalí a ve stresu. Berou to jako svou občanskou, nebo dokonce morální povinnost.

Ale já přece musím jít volit. Je to má povinnost.

Jenže nikomu z prezidentských kandidátů stoprocentně nedůvěřují. Proč taky, neznají je. Tak tápou. To v nich přirozeně vyvolává napětí. Pocit viny je tlačí do rozhodování o něčem, o čem nemají chuť přemýšlet. S blížícím se termínem voleb se v nich probouzí úzkost.

Stojí to za to?

Někteří jdou pak volit jen kvůli tomu, protože se stydí za současného prezidenta.

Já fakt nechci, aby tam byl Zeman. Nesnáším ho a nechci se na něj dívat další čtyři roky.

Dopředu říkám, že tohle mi připadá jako největší blbost. Kdo říká, že se na něj musíte dívat? Nenechte se chytit do pasti. Přesně to je hlavním posláním televize a médií obecně. Zvednout vás ze židle, naštvat, vyprovokovat. A pak hezky poslušně půjdete a uděláte, co se od vás očekává.

Existuje též určitá část voličů, kteří jsou naprosto přesvědčení o své volbě. Poznáte je snadno. Během rozhovoru do pěti minut přistane na stole otázka: „Koho budeš volit?“ Pokrčíte rameny a to je signál, aby vytáhli své eso. A vy jste za to možná rádi. Rádi vezmete zavděk dobře míněné radě přítele. Hlavně ať už to nemusíte řešit.

Kdo nese odpovědnost za špatné výsledky prezidentských voleb?

No jo, ještě přednedávnem jste to měli jednodušší. Prezidenta volili poslanci a senátoři. Nebyla to sice taková zábava, ale zase jste se nemuseli zatěžovat nekonečným přemítáním, komu to tam máte hodit. Nakonec jste si mohli v hospodě nebo u televize spolu s erudovaným komentátorem zanadávat, koho to ti pitomci zase zvolili, protože vy jste to nijak nemohli ovlivnit. Jenže teď už se na to vymlouvat nemůžete. Teď už nesete spoluzodpovědnost za budoucí hlavu státu. Teď už zkrátka musíte!

Nebo to tak není?

Volit prezidenta opravdu nemusíte a byla by fakt hloupost nechat se chytit do pasti „občanské povinnosti„, „zájmu svobody a demokracie„, „budoucnosti našich dětí“ a já nevím, čeho ještě. Pokud si nejste jistí, nevíte nebo se o to nezajímáte, není jediný důvod, proč jít k volbám.

V minulých prezidentských volbách zůstalo doma v prvním kole 3.263.856 takzvaně oprávněných voličů (tj. 39,7 %). Důvod neúčasti nevíme, ale rozhodně to bylo něco, co pro ně má větší hodnotu než prezident.

Rozhodně neplatí argument, že pokud nepůjdete volit, nemáte právo si na cokoli stěžovat. Nic si nedělejte z toho, že vám to budou politici předhazovat a televizní odborníci na politiku přitom moudře pokyvovat hlavami. Proč asi?

Naopak, právo stěžovat si pozbýváte tím, že k volbám jdete a odevzdáte svůj hlas některému z kandidátů.

Mimochodem, na koho myslíte, že budou ti stejní politici a televizní experti svalovat vinu, když nedopadnou volby podle jejich představ? Správně, na voliče, na nevzdělanou a neinformovanou veřejnost. Hádejte, uslyšíme tyto a pdobné nářky i po letošních prezidentských volbách?

Tři největší klamy o volbě prezidenta

1. Potřebujeme morální autoritu

Osobně mě těší, když se lidé zabývají otázkami morálky. Znamená to, že jim záleží na druhých, na dobrých mezilidských vztazích, na spravedlnosti, ať už si každý tyto pojmy vykládáme jakkoli.

Jiná věc ale je, jestli tou skutečnou morální autoritou může být zrovna prezident.

Ze své podstaty je to vrcholný představitel politické moci. To jest systému založeném na nerovném vztahu vládnoucích a ovládaných. OK, můžeme to považovat za optimální nástroj udržení chodu společnosti a zajištění jejího fungování. Jenže pojďme se ještě podívat alespoň v rychlosti za oponu. Stačí si uvědomit, že oficiální výdaje na kampaň mohou dle zákona dosáhnout výše až 40 milionů korun. Jestliže tu máme devět kandidátů, pak hovoříme o potenciálních výdajích v objemu 360 milionů korun. A to jsou pořád jaksi oficiální přípustná čísla. Kde se ty peníze berou? Kdo stojí za jednotlivými kandidáty a jaké jsou motivy jednotlivých sponzorů?

Netvrdím, že většina kandidátů má podlé úmysly. Dokonce si myslím, že většina z nich je motivována těmi nejlepšími a ušlechtilými úmysly a jdou do toho takříkajíc srdcem. Je pravděpodobné, že i drtivá většina jejich drobných podporovatelů a dárců je vedena stejnými úmysly.

Jenže…

Stačí se podívat, jak to ve skutečnosti funguje. Mnozí, tedy přinejmenším polovina voličů z těch, kdo se účastnili posledních prezidentských voleb, je naštvaná, frustrovaná, rozčarovaná.

Tohle není můj prezident!“ Pamatujete si ještě na akci „sundávání obrazů“ ve školách?

A určitě jste zaznamenali opulentní hradní večírky a narozeninové oslavy hradních potentátů. Určitě jste postřehli informace o napojení podnikatelských skupin na hradní funkcionáře. Nic proti podnikání, jen kdyby ta politická funkce nesloužila k dojednávání obchodních příležitostí pro vybrané podnikatele.

Chovali by se jiní kandidáti ve funkci prezidenta jinak?

Možná.

Ale abych se vrátil k té morálce, uprchlíci ano nebo ne?

Jeden docela respektovaný psycholog, Jonathan Haidt, varuje: „Pokud si myslíte, že morální posuzování je něco, co děláme, abychom zjistili pvradu, budete neustále frustrovaní, jak hloupí, předpojatí a nelogičtí jsou lidé, kteří s vámi nesouhlasí.

Jinými slovy, očekávat, že se ostatní budou chovat morálně (tedy morálně podle našich představ), povede takřka vždy ke zklamání.

Proč si tedy nalhávat a propadat sebeklamu, že prezident bude nějakým morální majákem ve zkažené politické žumpě? Jo, třeba bude hodný, pozorný, přátelský a bude mít kredit a uznání v určitých kruzích. Pořád je to ale člověk.

Pokud hledáte morální autoritu, doporučuji se poohlédnout jinde. Případně můžete začít u sebe a probudit vůli k lepšímu v lidech ve svém okolí.

 

2. Prezident se o vás bude zajímat a věci se změní k lepšímu

Je hezké, že se kandidáti odhodlali a „jdou do toho„.

ALE.

Do čeho vlastně jdou?

Slyšeli jste od někoho z kandidátů, jaký význam bude mít jejich případné prezidentování pro normální lidi?

Procházel jsem stránky jednotlivých kandidátů. Zde je několik sloganů z jejich webových prezentací. Posuďte sami.

     Investice do vzdělání jsou základem prosperity národa.

     Evropa mi bude naslouchat.

     Buďme hrdí.

     Silní nesmí ignorovat slabé.

     Nikdo si mě nekoupí. Slibuji.

     Prosazování zájmů českého průmyslu.

     Chci vrátit úctu práci a řemeslu. Rozhodně.

     Ani výtač, ani kývač. Silný prezident.

     Zeman znovu.

Možná to někoho oslovuje, nevím. Osobně to ale vnímám jako líbivé proklamace a ve většině případů bohužel především jako projev osobních ambicí či proklamaci o sebepojetí daného kandidáta.

Vracet úctu řemeslu je skvělý záměr, ale proto potřebujeme prezidenta? Možná kdyby kandidát byl sám zručným a aktivním řemeslníkem… Prosazování zájmů českého průmyslu? No, aspoň konečně víme, k čemu je prezident ve skutečnosti dobrý.

Nechám rejpání. Pro mě zásadní: PROČ do toho daný kandidát jde? Čím chce být užitečný? Jak chce proměnit funkci prezidenta v něco, co bude lidem prospívat? Myslím doopravdy, nikoli řečněním. Začněte s proč, vzpomínáte?

Valná většina lidí chce jít k volbám, protože doufá (nikoli věří), že se věci změní k lepšímu. Doufá (nikoli věří), že se o ně budoucí prezident bude zajímat. Doufá (nikoli věří), že se bude starat o jejich přání a potřeby.

Také doufáte?

A kolikrát jste už zažili zklamání?

A myslíte si, že prezident, politická figura s velmi omezenými pravomocemi, může váš život změnit k lepšímu?

Nechci vám brát iluze, ale to můžete udělat jen a pouze vy sami.

Vlastně mě napadá ještě jedno PROČ. Nechám to ale za sebe říci amerického libertariána Lew Rockwella. Možná souhlasíte s pojetím, že politika je soutěž, boj o moc, specifická sportovní disciplína. Nemělo by vám proto znít cynicky, když Lew Rockwell píše, že „úspěch v politice znamená schopnost manipulovat veřejné mínění tak, že dost hlupáků (za které je považují politici) znovu potvrdí moc a slávu politika.

Moc a slávu politika. Potřebujete k tomu další komentář?

No a teď mi upřímně řekněte, PROČ chcete svého prezidenta? A proč vůbec přistupujete na hru, kdy si vybíráte jednoho z několika málo předložených kandidátů, i když vlastně nevíte, podle čeho si ho vybrat?

 

3. Mluví se o hodnotách, ale hraje se divadlo. A stojí to miliardy.

Je to paradox.

Politici mluví o hodnotách a přitom je to celé především nikdy nekončící reality show.

V předvolební kampani to platí dvojnásob. Kandidáti obráží republiku, dělají selfíčka s náhodně kolemjdoucími, množství televizních debat se blíží k počtu dílů seriálu Ordinace v růžové zahradě. Zpravodajské servery se předhánějí v servírování exkluzivních zpráv. Pozadu nezůstávají ani jůtubeři. Nejít k volbám je podle nich něco, „jako by sis vybíral tetování a nechal vybrat svoji babičku„, jak hlásá propagační spot uskupení Generace s názorem. Škoda, že ani tady nezazněl jediný opravdový názor, PROČ jít volit prezidenta.

Je to byznys. Každý se snaží přihřát svou polívčičku.

Mimochodem, víte, kolik stojí provoz prezidentské kanceláře? Plus minus 500.000.000 korun ročně. K tomu si můžete připočíst blíže nespecifikované výdaje různých ministerstev, jako třeba 578 milionů korun v roce 2017 u ministerstva obrany na „Zajištění podpory prezidenta republiky ve funkci vrchního velitele ozbrojených sil„.

Na normální lidi, kteří ten obrovský mejdan platí prostřednictvím daní, pak zbývá už jen ta zábava.

Vsaďte si na svého koně. Pozor, myšleno doslova! Sázkové kanceláře v tom jedou taky. Na začátku prosince měli Češi prosázeno na prezidenstké kandidáty více než 50 milionů korun.

A i když nechcete riskovat prohrané peníze, ta chuť si zahrát tam někde pořád je.

Hodit lístek do urny a pak napjatě čekat, jak to dopadne. A pak ještě druhé kolo. Dopaminový sprint.  Tady už nejde o morálku nebo vybírání menšího zla. To už jsme na úrovni sportu, kdy společně s klubem ostatních fanoušků sledujeme výkony svého favorita.

Nemůžu si pomoct, ale v mysli mi teď vyskakuje přednáška amerického ekonoma a spisovatele Jeffrey Tuckera, podle kterého jsou politici „z převážné části loutky, stvořené, aby nás bavily.“ Vůbec tím ale nemyslel urážku, přestože v žebříčcích popularity zaujímá politická profese nelichotivé pozice. Jeffrey Tucker tím spíše ukazoval na dvojí tvář politiky a voleb, prezidentských nevyjímaje. Zatímco se voliči baví u televizních obrazovek sledováním výkonů jednotlivých kandidátů, v pozadí se odehrávají bitvy mnohem větších rozměrů.

Nechci vám radit, ale pokud máte hodně volného času, určitě ho dokážete využít lépe, než sledováním předvolební debaty. Nebo po takové masáži míváte lepší náladu?

Jak se v tom vyznat a proč dát na své pocity

Závěr je jednoduchý. Pokud vás politika štve a nevíte, koho volit, vězte, že opravdu volit nemusíte. Vykašlete se na pocity viny a falešné výčitky o nedostatku občanské odpovědnosti. Ať se totiž rozhodnete jakkoli a budete volit některého z kandidátů, nebo naopak volit nebudete, nic se nestane a ve svém osobním životě to téměř jistě nijak nepocítíte.

Rozhodněte se podle svých skutečných pocitů. Jak vnímáte celý ten kolotoč kolem prezidentských voleb? Jaké pocity ve vás vyvolávají jednotliví kandidáti, když je někde zahlédnete? A jak se cítíte, když na vás někdo vypálí tu všudypřítomnou otázku, koho budeš volit?

(Já se vám teď přiznám, že když jsem viděl ten spot Generace s názorem, přepadla mě doslova panika. Cože? To je s námi tak zlé? Oni, někdo, se bude rozhodovat za mě? Když k volbám nepůjdu, bude ze mě totální vyvrhel. Paniku střídalo znechucení. Tolik vyprázdněných slov a taková naléhavost. Obavy. Takovým způsobem se využívá autorita internetových influencerů k manipulování mladých lidí? Volit se chodí, protože… proč teda? Může být něco nezodpovědnějšího?)

Podobně, pokud patříte k těm, ve kterých vyvolává špatné pocity současný prezident (nebo kterýkoli jiný politik), tak ho prostě vypusťte ze svého života. Nepřiživujte hru, kterou ve skutečnosti nechcete hrát.

A pokud nedůvěřujete svým pocitům, zeptejte se sebe sama, PROČ potřebujete pro svůj život prezidenta a jestli váš život nějak obohatí, když se jím stane některý z kandidátů.

Osobně si myslím, že prezidenta k ničemu nepotřebujeme. Dokonce si myslím, že celé to divadlo je jen mrháním času, energie a peněz. Prezidentští kandidáti sice takřka do jednoho slibují, že po zvolení budou prezidentem všech lidí, já se ale raději bez jejich blahosklonné autority obejdu.

Pokud v tom ovšem vidíte smysl a prezidenta považujete ve svém životě za důležitou postavu, prosím, je to jen na vás.

Na závěr mám pro všechny alternativu. Ať už volit jdete či nikoli, můžete udělat přinejmenším 10 věcí, které mají větší smysl, než vybírat prezidenta.

 

<< Přechozí článek Následující článek >>

10 věcí, které můžete dělat místo sledování předvolebních kampaní a hlasování ve volbách

Žijeme v době permanentních předvolebních kampaní.

Politici okupují veřejný prostor, přesvědčují voliče, mluví o svých vizích, nabízejí lepší zítřky a útočí na své oponenty.

To poslední především.

Do hry se snaží vtáhnout i nás. Předvolební kampaně jitří emoce a pokud se necháme unést, jde to mnohdy až do krajnosti. Názorové střety nás rozeštvávají proti sobě a rozdělují do nesmiřitelných táborů. To vše ve jménu vítězství. Kde totiž není nepřítel, není vítězství.

Celé to pak připomíná permanentní válku.

Za účast v této hře platíme emočním vypětím a psychickým stresem.

A to všechno pro co? Nebo se už někdy po volbách něco doopravdy důležitého změnilo?

Teď si představte to obrovské množství energie, které přinejmenším lidé v našem civilizačním okruhu investují do dění kolem voleb a sledováním politiky.

Co všechno bychom s touto masou energie dokázali?

Můžete to brát jako řečnickou otázku a námět k zamyšlení. V dnešním článku vám totiž chci nabídnout něco praktičtějšího. Nabízím naprosto konkrétní alternativy, kterým můžete věnovat svůj čas a energii namísto sledování předvolebních kampaní a účasti ve volbách. Vše jsou to aktivity, kterými můžete prospět sobě i svému okolí bez ohledu na politiku a navzdory politice. Troufnu si tvrdit, že ať už uděláte cokoli z tohoto seznamu, případně se jen necháte inspirovat a pustíte se do úplně něčeho jiného, dokážete udělat a změnit mnohem víc, než politik, kterému byste případně dali ve volbách svůj hlas.

Máte to ve svých rukách. Nemá smysl se spoléhat na politiky.

Tak vzhůru do toho!

1. Myslete na sebe

Toto je moc důležité, i když máme tendenci péči o své tělo a duši často přehlížet.

Zvažte, kolik energie a času vás stojí účast na politické diskusi a sledování médií (nejen) v době politických kampaní. Co takhle tu mentální kapacitu a pozornost namísto politiků zaměřit na sebe?

Stačí vzít do rukou knihu, přihlásit se na nějaký zajímavý kurz nebo se jít ven proběhnout. Ať uděláte cokoli z toho, věřte, že vás to očistí, posílí a pravděpodobně posune alespoň o krůček dál. A o to jde. Pokud budete průběžně pracovat na sebezdokonalování, nebudete potřebovat žádné politiky k tomu, abyste zlepšili svůj život, život svých blízkých a vůbec život kolem sebe. A přesně to je věc, kterou přestarostliví politici nechtějí, abyste věděli. Chtějí, abyste žili ve světě, který závisí na jejich vůli. Chtějí, abyste žili v nastavení, že vy sami nic nemůžete. Opak je pravdou. Proto pečujte o své zdraví, usilujte o rovnováhu a rozšiřujte si vědomosti.

Výmluvy, že na to není čas, jsou zbytečné. Stačí vypnout počítač, přestat číst noviny a vypnout televizi. Počítají se i aktivity, které vám jednoduše dělají radost. Chodíte na ryby? Choďte častěji. Baví vás zahradničit? Co může být hezčího než kontakt s půdou. Však vy už něco vymyslíte.

2. Věnujte čas rodině

Náš čas je omezený. Tak proč ho věnovat někomu, koho znáte s největší pravděpodobností pouze z plakátu? Co kdybyste to hned teď změnili, dali si pauzu od politiky a šli se věnovat svým blízkým?

Zaměřte se na maličkosti. Uvařte večeři. Kupte domů květiny. Máte děti? Vytáhněte ze skříně stavebnici a pusťte se hned teď do stavění. Nebo je vemte do kina. A kdy jste šli naposledy s partnerem či partnerkou na drink? A co ta zaprášená kytara v rohu obýváku? Umíte na ni ještě něco zadrnkat?

3. Zaměřte se na děti

Politické strany rády slibují podporu sportu a volnočasových aktivit pro děti. Většinou zůstane u slov, v lepším případě jsme svědky porcování dotací, nezřídka následovaným kauzami týkajícími se korupce a podvodů. Takže i v tomto případě máte lepší alternativy.

V každém menším městě i na vsi jsou spolky lidí, kteří se věnují práci s dětmi. Pořádají akce, organizují kroužky, svépomocí staví dětská hřiště nebo provozují dětské skupinky. Jsem si jistý, že pokud se obrátíte na kteroukoli z těchto organizací, přivítají vás s otevřenou náručí. Každý něco umí, každý může něčím přispět. Může to být aktivita přímo s dětmi, ale může to být třeba jen výpomoc při stavbě nebo úklidu. Určitě také můžete věnovat hračky či hry do místní mateřské školky nebo dětského domova, podobně oblečení, hygienické potřeby. Vlastně se stačí zeptat.

Speciální kategorií, kam můžete napřít svou pozornost, jsou alternativní školky a školy. Právě ty často bojují o přežití a nebýt nadšení, neexistovaly by. V poslední době mě zaujal třeba projekt Svobodné školky Chotěboř. Školka se snažila získat peníze na svůj rozvoj na Startovači. To je dnes celkem obvyklá věc. Přestože to k nim mám daleko, fandil jsem jim dvojnásob. Důvod? Vedle provozu svobodné školky se snaží šířit myšlenky svobodného vzdělávání do světa.

4. Pěstujte vztah ke svému bydlišti

Většina z nás má přirozeně ráda místo, kde žije. V takovém případě není nic lepšího, než se pustit do jeho zkrášlování a přetváření v ještě lepší místo pro život. I v tomto ohledu je to především o lidech.

V první řadě můžete vzít s přáteli rukavice a pytle na odpad a pustit se do úklidu parku, louky, břehu potoka či jiných zákoutí, které by si to zasloužily. Vůbec nemusíte čekat, až nastane nějaká masová akce typu Ukliďme Česko podporovaná velkými korporacemi, kde se mimo jiné tak rádi předvádí právě politici. Nic proti, ale jde to i skromněji, pokud jde skutečně o věc.

Populární a skvělou platformou pro pospolité trávení volného času jsou komunitní zahrady. Připojte se k nějaké nebo se domluvte s přáteli a udělejte si svoji. Takto spontánně vznikla třeba u nás Zahrádka pro Znojmo. A že není pozemek? Třeba se i u vás najde někdo jako Ondra Kopička, který poskytl lidem kus svého neobdělávaného pole pro jejich vlastní zahradničení.

A jsou i další možnosti. Domluvte se s kamarády a udělejte si piknik v parku. Zajímavou alternativou jsou férové snídaně, které spojují propagaci myšlenky fair trade s piknikem, a do kterých se jen u nás zapojují každoročně tisíce lidí. Zkuste se tam podívat, ochutnáte něco dobrého a třeba vás překvapí atmosféra a vůbec to, že dosud neznámí lidé společně sdílejí jídlo a náramně si to užívají.

Pokud jste zapálení do historie, uspořádejte pro lidi z okolí historickou prohlídku vašeho města. Můžete na to jít i netradičně. Co třeba procházka průmyslovým areálem? A pokud jste například botanik, zkuste připravit prohlídku spojenou s rostlinkami, které míjíme každý den v ulicích. Váš originální pohled na město určitě zaujme a přinese novou perspektivu.

Možná máte své bydliště natolik rádi, že jej při všech příležitostech doporučujete k navštívení. V tom případě si vyplňte profil na Couchsurfingu a pozvěte k sobě lidi z různých koutů světa. Osobní kontakt a perspektiva domorodce v nich určitě zanechá stopu. Navíc budete mít možnost potkat zajímavé lidi a poznat jejich životní příběhy.

5. Podpořte svou účastí

Někdy slyšíme nebo dokonce sami nadáváme, že to tady stojí za starou bačkoru a nic zajímavého se tu neděje. Vsadím se s vámi, že to není pravda. Pohledejte na webu, pročtěte kulturní rubriky místních novin a zastavte se u plakátovacích ploch. Určitě najdete nějakou akci, která by stála za návštěvu. A pokud vám stále něco chybí, nejlepší řešení je, jak jinak, pustit se do toho na vlastní pěst.

Určitě ale nic nezkazíte tím, že vyrazíte nějakou akci navštívit. Třeba jen tak naslepo a třeba budete příjemně překvapeni. Myslete na to, že sovu účastí podpoříte organizátory a přispějete jim na úhradu nákladů. Stejně tak důležitá je i symbolická podpora akci, kterou navštívíte. Dodáte tím totiž organizátorům pocit, že to za tu námahu stojí a dobijete jim potřebnou energii do budoucna. Můžete s nimi navázat kontakt a rozvinout spolupráci. Nebojte se je oslovit, často to bývá parta nadšených lidí, kteří rádi uvítají podobně smýšlející. Vašim osobním zapojením se také zvýší šance, že se jednou uskuteční akce, kterou jste si sami vysnili.

V neposlední řadě doporučuji nasměrovat kroky do místní knihovny, muzea či galerie. I to jsou instituce, které mají podíl na fungování komunity, šíření informací, mají vztah k místu a jeho historii či podporují místní umělce. Svou návštěvou podpoříte jejich činnost, dáte najevo svůj zájem a oceníte jejich práci a význam pro zdejší obyvatele. Pravidelná návštěva těchto a podobných míst může mít na život ve vaší lokalitě větší vliv než hlas ve volbách.

6. Podporujte organizace usilující o více svobody

Taky máte pocit, že nám politici svobodu berou, i když mnohdy tvrdí opak? Pokud se tedy obtěžují něco takového vůbec předstírat. Jisté je, že svobodu nám nikdo nedá, natož politici. Svobodu si musíme vzít. Nevyzývám vás, abyste šli na barikády. V oblasti svobody můžete mnoho udělat doslova z obýváku. Jasně, pokud jsme na to sami, jde to samozřejmě těžko. A pocit osamění a izolace je přesně jeden z pocitů, který se v nás politici snaží vyvolat, aby nám vzápětí nabídli, že se můžeme stát součástí jejich skupiny a společně hledat řešení. Stačí jít přece k volbám. Nenechte se tentokrát oklamat.

Pokud chcete udělat něco pro svobodu sebe i ostatních, upřete pozornost na organizace, které o to dlouhodobě usilují. Právě tam najdete spřízněné duše a vzájemnou podporu. Vůbec teď nemluvím o nějakých masových hnutích za osvobození lidstva. Mluvím o konkrétních oblastech. Mluvím o organizacích, které si daly za cíl zvětšovat prostor pro svobodnou volbu v určitých věcech. Osobně fandím třeba spolku Rozalio, které usiluje o lepší informovanost v oblasti očkování a svobodnou volbu rodičů.

Velký kus práce má za sebou Svoboda učení, parta lidí, která usiluje o svobodnou volbu ve vzdělávání bez donucování a zvůle byrokratického aparátu. Vzdělávání je vůbec oblast, kde o svou svobodu systematicky přicházíme už od útlého mládí. Svoboda učení je mi sympatická tím, že šíří informace o svobodném vzdělávání, její členové publikují na webu, přednáší, ale sami též pořádají různé akce s účastí zahraničních osobností a ke všemu usilují o stavbu centra svobodného vzdělávání v ČR.

Pokud cítíte překážky v jiných oblastech, stačí zapátrat, kdo se v tom směru angažuje. Každá podpora svobodnému rozhodování v dílčí oblasti se počítá a přispívá k celkové svobodě nás lidí. Bohužel to musím zopakovat: navzdory politikům.

7. Zapojte se přímo v akci

Taky si občas postesknete, jak jsou ty mezilidské vztahy pokřivené a že člověk člověku vlkem? Tak tudy cesta nevede. Žehráním to nezměníme. A už vůbec nemá smysl spoléhat se na politiky, že by s tím něco mohli udělat. Buď sám tou změnou, kterou chceš vidět ve světě, řekl údajně Gándhí. Co tedy s tím? Zapojte se přímo v terénu. Pomocných rukou není nikdy dost. Staňte se dobrovolníkem. Nemusíte přitom odjet na několikaměsíční misi do zahraničí.

Dobrovolníky uvítají určitě i ve vašem městě. Osobně sázím na Charitu a Adru. Obě organizace mají profesionální zázemí, působí po celé republice a mají dlouholeté zkušenosti. Nabídka dobrovolnických míst je opravdu pestrá. Hlavně jde ale opravdu o bezprostřední pomoc těm, kdo to potřebují. Často jsou to dlouhodobě nemocní lidé, opuštění senioři, děti v domovech a ústavech. Těžiště jejich aktivit je v péči o lidi, o pomoc v těžkých chvílích, o zprostředkování lidské sounáležitosti, byť třeba formou krátkodobé návštěvy dobrovolníka u nemocničního lůžka pacienta v léčebně dlouhodobě nemocných. Výhodou pro vás je, že stačí hodinka jednou za týden či za dva a přesto tím můžete vykonat něco, co nejde změřit penězi.

Pokud máte dobrodružnější povahu a chcete se svou pomocí zamířit přímo k centrům největších lidských utrpení, ozvěte se Lékařům bez hranic. Platí, co u obou předchozích zmiňovaných organizací, a mně je navíc hodně sympatické i to, že Lékaři bez hranic nepřijímají žádné sponzorské dary ani granty od států a jejich organizací.

Ve všech případech můžete samozřejmě přispět i finančně a stát se tak aspoň symbolicky součástí světa pomoci druhým lidem.

8. Šiřte myšlenky

Co je pro vás osobně tak důležité, že jste chtěli jít k volbám a podpořit některou politickou stranu? Je to téma, kterým se zabýváte a ve kterém vidíte budoucnost? Je to něco, co vás štve? Nebo je to něco, co by mohlo pomoct ostatním a usnadnit jim život? A vážně věříte, že na tom politikům záleží? A i kdyby ano, věříte, že to udělají přesně tak, jak byste si to představovali? A i kdyby, co ty ostatní věci, které mají v programu a které spáchají po volbách, se kterými třeba vůbec nesouhlasíte? Stojí to za tu důvěru?

Já vím, některé věci se realizují těžko. Sami to nezvládneme. Ale co když získáte ostatní na svou stranu? Co když vzbudíte zájem? Rozproudíte diskusi? Pak se ty ledy určitě pohnou. A přesně v tomhle ohledu může přispět každý z nás. Je to prosté.

Šiřte myšlenky. Možností je spousta. Napište článek. Nebo ještě lépe založte blog a pište pravidelně. Pokud máte hudební sklony, složte písničku. Můžete se také pustit do natáčení videí o věcech, které podle vás mají smysl. Pěkný příklad za všechny je projekt Dobrovory Jirky Rosteckého, což jsou rozhovory s představiteli neziskového sektoru.

Účinná platforma pro šíření myšlenek, byť obvykle náročnější po organizační a finanční stránce, je přednáška, seminář nebo konference. Předností toho, že uspořádáte živou akci, je osobní účast řečníků a návštěvníků. Osobní účast přednášejícího odborníka na danou oblast zvýší dosah jeho slov, určitě bude přesvědčivější, než když o jeho myšlenkách pouze napíšete. Zvlášť pokud má osobní kouzlo nebo charisma. A pokud je člověk zapálený, to kouzlo tam stoprocentně bude.

Setkání lidí na přednášce nebo na konferenci se rovněž může vyvinout nečekaným směrem. Rozhoří se diskuse, téma zarezonuje s dalšími oblastmi, účastníci se nechají strhnout novými myšlenkami a sami přispějí svěžími postřehy. Účastníci si odnesou domů podněty k přemýšlení a určitě se o ně podělí s ostatními.

Důležité také je, že vy sami navážete kontakt s lidmi, kteří se zajímají o podobné věci, a možná vás překvapí, kolik podobně smýšlejících ve vašem okolí je. Je dost možné, že díky vaší akci vzniknou základy budoucí komunity. A to už je velký úspěch na cestě ke změně.

9. Sdílejte s ostatními

Sdílení je forma komunikace. Je to ale také naše lidská potřeba. Sdílet se dá leccos. Některé možnosti už jsem naznačil v předchozích odstavcích.

Dnešní doba nahrává různým on-line službám pro sdílení. Tyto platformy jsou populární zejména v USA a dalších západních zemích. Ale i u nás se můžete jednoduše zapojit a sdílet třeba nářadí, auto nebo pračku. V některých větších městech se daří car-sharingovým službám, takže už nebudete potřebovat vlastní auto a krom toho, že uspoříte, ještě snížíte dopravní zátěž ve svém okolí. Zajímavá je aplikace na mapování opuštěných ovocných sadů, do nějž se můžete aktivně zapojit, nebo jen třeba využít informací pro sběr čerstvého ovoce. Perfektně funguje česká platforma na sdílení vědomostí, kde si můžete od stovek lektorů osvojit plejádu dovedností, ale též se můžete stát jedním z nich.

Sdílení není jen o on-line portálech. To opravdové sdílení se děje off-line. Chcete inspiraci? Co třeba poslat do světa vaši oblíbenou knihu? O knihobudkách třeba v parcích a knihovničkách na železničních nádražích jste už možná slyšeli. Kdo ví, komu se dostane právě vaše kniha do rukou a jak se zapíše do jeho života. Sdílet se dá i jídlo a ještě přitom vybrat peníze a zachránit někomu život.

10. Používejte peníze s konkrétním záměrem

Hlasovat můžete i v obchodě. A tohle hlasování je mnohem účinnější, než hlasování ve volbách.

Vadí vám nekvalitní potraviny v obchodě? Nekupujte je. Respektive kupujte ty, o kterých si myslíte, že jsou kvalitní. Připlaťte si za biopotraviny a podpořte pěstitele a výrobce, kteří dbají na zdraví spotřebitelů a šetrné postupy k životnímu prostředí. Navštivte farmářské trhy. Nekupujte si ke každému nákupu igelitku, místo balené vody pijte vodu z kohoutku a případně zkuste potraviny na váhu do vlastní tašky.

Chcete pomoct obyvatelům bídou zpustošených zemí? Kupujte fair trade.

Považujete dětskou práci za zlo? Nakupujte oblečení u drobných výrobců a řemeslníků a neobjednávejte si elektroniku z Číny.

Jste citliví na drancování přírody a životního prostředí na planetě? Odepřete si eurovíkend s nízkonákladovými aerolinkami a vynechte dovolenou v Thajsku.

Ostatně, při této příležitosti se můžete zamyslet, kolik toho ke svému životu opravdu potřebujete. Změnou svých spotřebitelských návyků nejen ušetříte (čas i peníze), ale získáte více prostoru pro svůj život.

 

Tento seznam by mohl samozřejmě pokračovat. Ne všechno sedne každému. Určitě vás napadají i další možnosti, které jsou blízké vašemu srdci. Pokud se o své nápady podělíte, budu rád a třeba tím inspirujete i někoho dalšího. Nebojte se proto využít možnost připojit komentář dole pod článkem.

Zároveň se přiznávám, že jsem vás tímto článkem chtěl přimět k zamyšlení, nakolik můžete hlasováním ve volbách skutečně něco ovlivnit a jestli náhodou nemáte mnohem více a lepších možností.

Hodně štěstí, ať už se rozhodnete volit jakýmkoli způsobem!

 

<< Přechozí článek Následující článek >>