Archiv pro štítek: zimbardo

Luciferův efekt a zlo v nás

Jak mu nepodlehnout a stát se hrdinou

Profesor Philip Zimbardo je respektovaný sociální psycholog, který se zapsal do historie svým Stanfordským vězeňským experimentem. Ba co víc, on vyvolal doslova rozruch a převrátil dosud zažité vnímání tzv. dobrých a zlých lidí. Svým experimentem a následujícím bádáním dokázal, že v každém z nás dříme Lucifer a čeká na svou příležitost.

Podobně se ale každý z nás může proměnit v hrdinu, aniž by nutně musel mít v žilách krev bájného Achilla. Kniha Luciferův efekt – Jak se z dobrých lidí stávají lidé zlí však nabízí mnohem více. Je to dobrodružství, je to rozsáhlá analýza lidského chování v extrémních situacích, je to světlo do pochmurného světa zla a je to svým způsobem také příručka mentální sebeobrany.

Vězněm snadno a rychle

Psal se srpen roku 1971. V dočasném Stanfordském vězení se objevili jeho obyvatelé, vězni a dozorci. Obě skupiny byly sestaveny náhodně z dobrovolníků z řad studentů. Všichni prošli podrobným psychologickým screeningem a zjednodušeně řečeno byli normální. Během několika dní se však udála hluboká proměna v jejich chování. Vězni bezezbytku přijali své role a až na několik výbojů se totálně podřídili vůli dozorců. Dozorci se také vžili do svých rolí a stali se tvrdými vymahateli vězeňského pořádku.

Zimbardo sleduje proměnu účastníků experimentu takřka minutu po minutě. Je to sice hutné čtení, ale Zimbardo je dobrý vypravěč a umí být vtipný, takže se to čte přes enormní rozsah knihy podobně, jako nějaký napínavý thriller.

(Tady bych rád opravil jeden zažitý mýtus o Stanfordském experimentu. Mnozí interpreti hovoří o brutálním násilnickém chování dozorců vůči vězňům. Ne, Zimbardo měl tyto aspekty pod kontrolou. Nicméně je pravda, že dozorci vyžadovali fyzické tresty typu kliky, dřepy atp. a v konečné fázi nechodili často pro vulgární nadávky a sexuální urážky vězňů.)

Poučení číslo jedna: Naše chování není ovlivněno jen tzv. dispozičními faktory (zjednodušeně řečeno naší osobností), ale v určitých nezvyklých nebo extrémních situacích mají mnohem větší vliv tzv. situační faktory (působení nového kontextu, formálních i neformálních norem, okolí, skupiny).

Opravdová zvěrstva a opravdoví viníci

Na základě provedeného experimentu obrací Zimbardo zrak k mnohem horším událostem lidských dějin. Genocidy, holokaust, válka ve Vietnamu, ale i v době psaní knihy aktuální kauza s týranými zajatci v iráckém vězení Abú Ghrajb.

Zimbardo podnikl poměrně hloubkovou sondu do poměrů panujícím v Abú Ghrajbu a rozhodně před ničím nezavíral oči. Jeho líčení tehdejších událostí je naturální, až otřesné. Nedělal to ale ze záliby v sadistických praktikách, alebrž se snažil rozkrýt, co se tam ve skutečnosti odehrávalo. Hlavně se ale snažil najít skutečné příčiny zla.

Dospěl k závěru, že sice známe konkrétní pachatele nezákonného mučení, ALE rozhodující vinu nese systém. Systém totiž vytváří daleko sevřenější rámec pro jednání jednotlivců a přispívá k jejich potenciální proměně mnohem více, než dispoziční nebo situační faktory. Zimbardo proto obvinil americkou armádu a především celý systém velení, že tyto praktiky umožnili. V některých případech šlo o tichou toleranci, v mnoha případech šlo ale dokonce o přímý tlak na samotné vykonavatele ohavností. Jinými slovy, mučení vězňů bylo žádoucí. Mučení mělo pomoci získávat informace od zajatých vězňů (vojáků i civilistů včetně dětí).

Poučení číslo dvě: I z dobrých lidí se mohou stát zlí. Pokud tomu nahrávají situační faktory, anebo se dokonce jedná o systémový tlak, velmi těžko se jedinec ubrání.

Nevzdávat se a aktivně se bránit zlu

Bude to klišé, když napíšu, že se nemáme vzdávat, pokud nám o něco jde, že? Nicméně i o tom je Zimbardova kniha, aniž by to možná její autor zamýšlel. Jednoduše řečeno, Zimbarda zkrátka štvalo, že byli odsouzeni vojáci, kteří sloužili v Abú Ghrajbu, ale ti, kteří nesli odpovědnost, zůstali nedotčení.

Kniha je proto současně obžalobou amerického systému, vojenských důstojníků, ale i ministra obrany Rumsfelda a prezidenta Bushe. Zimbardo svědčil při obhajobě odsouzeného důstojníka Ivana Frederica. Neúspěšně, Frederic dostal osm let a vyhazov z armády. Přesto to Zimbardo nevzdal a usiloval o potrestání podle něj skutečných viníků. Současně začal pracovat na vytvoření nového náhledu na podobné excesy, aby jim bylo možné napříště předcházet.

Poučení číslo tři: Nečinnost je pasivním příspěvkem umožňující existenci zla. Proto se Zimbardo rozhodl k akci.

Jak dělat dobro

Dělání dobra je sice u nás tak trochu zprofanované, nicméně v pojetí Zimbarda je to hodnota, o kterou se vyplatí usilovat. Zimbardo tvrdí, že každý z nás má dispozice k tomu být zlý, ale stejně tak dobrý. (Proč být dobrý, na to si prosím zkuste odpovědět sami.)

Zimbardo je přesvědčený, že k dobru lze člověka dovést, stejně jako je tomu v případě potenciálního vyvolání zlého chování prostřednictvím situačních faktorů. Na pomoc si vezmeme tzv. kognitivní disonanci, která představuje rozpor mezi tím, co děláme a v co věříme (resp. je to rozpor mezi našimi hodnotami a naším chováním v určité situaci). Pokud někoho postrčíme k tomu, aby konal dobré skutky, začne si své chování sám pro sebe zdůvodňovat a vytvářet si tak novou normu. Postupně se pro něj stane normálním, že dělá dobro.

Poučení číslo čtyři: Dobro se dá naučit. Nejlépe je jít příkladem.

Obyčejní hrdinové

Banalita hrdinství je fenomén, který se Zimbardo snaží uchopit v závěrečné části knihy. Zabývá se různými definicemi hrdinství, kteréžto se povětšinou zabývají hrdinů – vojáků, kteří získali status hrdiny na základě odvážných činů (všímá si opět, že podstatnou roli hrály opět situační faktory) nebo chrabrosti. Jenže mezi námi se vyskytují i civilní hrdinové. Ti zpravidla neriskují svými činy bezprostředně život, ale museli mít odvahu vystoupit z davu a konat. Poukázat na bezpráví, odhalit podvodné jednání, nebo třeba někomu pomoci.

Většina těchto hrdinů se za hrdiny nepovažuje. „To by přece udělal na mém místě každý,“ je jejich běžný pohled na sebe sama a vykonaný skutek. Zimbardo tomu proto říká banalita hrdinství.

 

„Každý z nás je potenciální hrdina čekající, až nastane situace, kdy nám bude moci ukázat, že máme dobrý základ.“

 

Zimbardo však dodává, že status hrdiny nemá nic společného se zištným očekáváním odměny!

Poučení číslo pět: Buďte hrdinou. Vykročte z davu a udělejte něco, co by v tu chvíli nikdo nečekal. Konejte dobré skutky.

Proč číst tuhle knihu?

Kniha Luciferův efekt je bohatá studnice vědomostí a současně ji můžete s klidem považovat za šťavnatý úvod do oboru sociální psychologie. Zimbardo cituje celou řadů výzkumů a experimentů, analyzuje skutečné události, zamýšlí se nad jejich příčinami i důsledky.

Takže, proč číst tuhle knihu?

  • Konečně se dozvíte, jak to bylo doopravdy se slavným Stanfordským vězeňským experimentem
  • Zjistíte, že psychologové jsou celkem vtipní lidé
  • Dozvíte se, co dělá z dobrých lidé stvůry
  • Budete si častěji klást otázku, jak byste se zachovali v kritické situaci vy sami, a postupně se možná naučíte překonávat vlastní předsudky
  • Pochopíte, proč děláte věci, kterých pak litujete
  • Uvidíte, jak těžko se bojuje se zaběhlým systémem, ale také že je strašně důležité stát se občas rebelem
  • Naučíte se, jak poznat hrdinu ve svém okolí a budete se chtít stát jedním z nich

 

Těch důvodů je samozřejmě mnohem více. Kniha Luciferův efekt je hodně rozsáhlá a rozhodně to není žádné kratochvilné čtení. Pokud ji však na nějaký čas pustíte do svého čtenářského světa, bohatě se vám odmění.

Pokud se vám do čtení nechce, zkuste aspoň navštívit webové stránky projektu The Lucifer Effect.

 

Philip Zimbardo: Luciferův efekt. Jak se z dobrých lidí stávají lidé zlí.
Vydala Academia v roce 2014

 

<< Přechozí článek Následující článek >>