O tichém hrdinství (aneb inspirace u kartuziánů)

04.03.2018, délka článku 5 minut
Toužíte po uznání a obdivu? Hledáte cestu, jak toho dosáhnout? Mám pro vás ještě jednu možnost. Tentokrát vás vezmu za inspirací k prastarému mnišskému řádu kartuziánů.

Touha po uznání a obdivu je zrádná

Tápeme. Čelíme svodům a rozptýlením.

Jedněmi z největších je touha po uznání a obdivu.

Tato touha dokáže spolehlivě proměnit naše směřování k smysluplnému cíli ve snahu zalíbit se. Svádí nás k tomu, abychom namísto tvorby autentického obsahu pouze vystavovali naleštěný obal.

Nejnebezpečnější ale je, že má sílu přesměrovat veškeré tvůrčí úsilí k tomu, abychom jeho potenciál využívali k sebeprezentaci. Naši energii tím pádem dokáže zcela spotřebovat na tvorbu vnějšího (sebe)obrazu.

Asi bych to měl zkusit srozumitelněji a přímočařeji, že?

Gary Vaynerchuk radí zveřejňovat střípky ze života na sociální sítě

Gary Vaynerchuk razí heslo „Dokumentuj, nevytvářej!“.

(Document, don’t create!)

Vaynerchuk je velmi úspěšný a populární americký podnikatel a marketér. Věnuje se zejména propagaci na sociálních sítích a jejich popularizaci. Dalo by se říci, že je to guru s tisícovkami následovníků.

Jeho heslo, kterým nabádá uživatele internetu, aby ve jménu úspěchu dokumentovali svůj život a práci na sociálních sítích, vyjadřuje přesně to, o čem píšu. Vaynerchuk tvrdí, že nemá smysl mařit čas na původní tvorbu, ale mnohem efektivnější a účinnější je dokumentovat svůj každodenní život. Tím podle něj přitáhneme pozornost budoucích zákazníků. Funguje to. Sám je toho důkazem.

Je ale opravdu smyslem našeho úsilí vyrábět zákazníky? (A rezignovat na roli tvůrců v tom nejhlubším slova smyslu? Tvůrců, kteří mohou přinést něco hodnotného ostatním, aniž by se pouze snažili urvat jejich pozornost?)

Důležitá je hodnota díla, nikoli propagace autora

Pokud půjdeme cestou, kterou pro nás dláždí zvěstovatelé úspěchu, můžeme se chytit do pasti. Zejména sociální sítě typu Facebook jsou pro to jako stvořené.

Dokumentuj, nevytvářej.

Klouzej po povrchu, neřeš hloubku, ale hlavně u toho buď vidět.

Netvrdím, že dosáhnout úspěch je něco špatného. Jen chci říci, že bychom měli přemýšlet nad hodnotou naší práce a nepodléhat příliš snadno jednoduchým receptům na úspěch.

Chápu, bez marketingu se o vaší práci nikdo nedozví a vaše úsilí by mohlo přijít vniveč.

Proto ale potřebujeme sociální sítě?

Třeba takový Cal Newport, o jehož koncepci hluboké práce jsem psal nedávno, říká něco jiného.

Podle něj má  hodně lidí „strach, že bez sociálních sítí budou neviditelní pro pracovní trh.“ Bojí se, že když nebudou pracovat na své sebeprezentaci, nikdo si jich nevšimne. A k tomu potřebují sociální sítě.

Newport ovšem tvrdí, že sociální sítě nepotřebujeme, protože pokud se „stanete hodnotnější pro trh práce, dobré věci si vás najdou.“ Newport doporučuje investovat čas a energii do tvorby něčeho užitečného, smysluplného, originálního, něčeho, co má hodnotu pro ostatní. Pouhá přítomnost na sociálních je totiž plýtvání energií a má i další negativní důsledky pro fungování mozku. Když už marketing, tak by se soustředil na jiné marketingové strategie, jako je networking, publikování či přednášení.

S Newportem souhlasím.

Jen bychom neměli propadnout dojmu, že tou zásadní otázkou je, jak máme dělat marketing. Podle mě ta zásadní otázka totiž je, jestli vůbec máme dělat nějaký marketing. Jestli se tím vůbec zabývat. Jestli se vrhat do dokumentování, namísto abychom vytvářeli něco s mnohem větší hodnotou.

Nejvyšší ideál? Tvořit v tichu a bez okázalosti

Kartuziáni mají krásné motto:

 

Vytvořit mnoho svatých, ale nestavět je na odiv

 

(Non sanctos patefacere sed mutlos sanctos facere)

Tento mnišský řád s tisíciletou tradicí je asi jeden z nejpřísnějších, ne-li vůbec nejpřísnější. Mniši s nejvyšším stupněm zasvěcení (tzv. otcové) žijí v oddělených poustevnách,  zachovávají přísné mlčení a jsou velmi intenzivně ponoření v modlitbách.

Osobně je bez ohledu na víru a náboženství považuji za hrdiny. Jsou to skuteční hrdinové oddaní svému povolání.

Kartuziánský řád si nepotrpí na jména a publicitu. Někteří členové řádu se přesto stali velmi uznávanými autory, kteří odkázali svým následovníkům i laické veřejnosti nadprůměrná díla. Mnoho kartuziánů v historii řádu patřilo k plodným autorům, ale svá díla nikde nepublikovali, případně je dokonce sami zničili. Taková je povaha těchto hrdinů. Věnovat se svému povolání, tvořit, pokud k tomu mají volání, ale nijak neusilovat o známost nebo publicitu.

Robin Bruce Lockhart píše v knize Na cestě do nebe: „Praví mniši nechodí přednášet do koncertních hal, aby lidi učili, jak se mají modlit Ježíšovu modlitbu; jsou příliš zaměstnáni tím, že se ji sami modlí v odloučení – samotní s Bohem.

Mně se tenhle přístup líbí.

Kartuziánská cesta je odevzdání procesu tvorby

Nevím, jestli je správný. Nevím, jestli vás dovede k vašim snům. Ale tak nějak intuitivně cítím, že je to cesta hodná následování. Pokud přivedla ke štěstí tisíce mužů a žen v historii, aniž by měli potřebu usilovat o všechna ta světská uznání, mohlo by to fungovat.

Pro jistotu, nevyzývám ke vstupu do mnišského řádu, ani se tam sám nechystám. Ale to kartuziánské „vytvořit mnoho svatých, ale nestavět je na odiv,“ zdá se mi jako dobrý způsob, jak přistupovat k vlastní tvorbě a také rozptýlením, která se objevují na cestě.

Soustředit se na proces tvorby, oddat se dílu, a příliš se nestarat o vnější obraz.

Pracovat na sebezdokonalení, jako kartuziáni pracovali na svém přibližování k Bohu.

Dát maximum do tvorby, aby vzniklo něco opravdu hodnotného a možná pak jakoby mimochodem i něco přínosného pro ostatní.

<< Přechozí článek Následující článek >>