Přestaňme vychovávat. V rodičovství není místo pro žádné tresty.

05.12.2018, délka článku 8 minut
Fyzické trestání dětí považují stále dvě třetiny Čechů za normu. Násilí páchané ve jménu výchovy má ovšem různé formy. Jak s tím přestat? Můžeme změnit přístup k dětem? Jak spolu souvisí výchova a rodičovství a proč je výchova vždycky násilná, zatímco nenásilné a respektující rodičovství dává šanci pro svobodný růst dětí bez trestů? Znamená tento přístup k rodičovství bezbřehou svobodu dětí

Rozšířená forma trestání dětí není jen facka, ale také psychické týrání a emoční vydírá

Nedávno byla řeč o fyzických trestech, které pořád považuje za standardní metodu výchovy značná část české populace. Fyzické tresty navíc používají zhruba dvě třetiny lidí. Pro mě osobně jsou fyzické tresty formou lži, kterou ospravedlňujeme svá rodičovská selhání.

Úplně stejně se ale dívám na psychické týrání. To sice nezpůsobuje bezprostřední fyzickou bolest, ale přímo doléhá na dětskou psychiku a vyvolává obrovský emoční zmatek. Poměrně dost lidí sice odmítá fyzické tresty a násilí na dětech, ale současně připouští výchovné metody založené na psychickém týrání a emočním vydírání.

Někteří lidé dokonce považují za ctnost, když říkají, že by nikdy dítě neuhodili, ale přitom cíleně používají psychický nátlak a emoční vydírání, aby dosáhli svého cíle. Nepřipouští si přitom, že i toto způsobuje hluboké šrámy na lidské duši.

Výchova dětí je založená na fyzických a psychických trestech a je to ze své podstaty násilný proces

Fyzické i psychické tresty souvisí s výchovou.

Troufám si tvrdit, že jedno či druhé je dokonce hlavní výchovnou metodou pro drtivou většinu rodičů.

Nedivím se.

Je to velmi efektivní a rychle dostupný prostředek, jak si sjednat pořádek a donutit dítě udělat, co po něm chceme. Navíc různé formy trestů schvaluje řada autorit v oblasti psychologie a pedagogiky. A hlavně, tresty používaly i naši rodiče, takže je to osvědčená výchovná metoda.

Když to zjednoduším, z mého pohledu je výchova apriori založená na trestech, byť často v kombinaci s odměnami. To ale není žádná výhra. Odměny jsou totiž jen dalším prostředkem vnějšího donucení, i když o nich obvykle hovoříme jako o pozitivní motivaci. Bohužel, pokud je prostřednictvím odměn sledována změna chování, považuji to osobně taktéž za určitou formu násilí. Přinejmenším je to manipulace.

Svým způsobem je tak systém odměn a trestů synonymem pro výchovu. Proto je podle mě výchova dětí založená téměř vždy na násilí.

Odmítnout děti vychovávat je odmítnout násilí na dětech

Kudy vede cesta ven z uplatňování násilí vůči dětem?

Jsem přesvědčený, že jako rodiče se snažíme pro své děti udělat to nejlepší. Snažíme se vždy a za všech okolností udělat to, co považujeme za správné. Snažíme se jim vytvářet příležitosti, aby se v budoucnosti měly dobře a jako dospělí žili šťastný a spokojený život.

Vždy však můžeme pracovat pouze s tím, co máme v rukách, co je nám dostupné.

V tom je právě ten problém.

Snažíme se totiž děti formovat způsobem, jakým jsme se to naučili od svých rodičů, jako nám diktuje dnešní doba a společnost, jako nám radí experti na výchovu.

Snažíme se děti vychovávat.

Snažíme se je prostřednictvím výchovy dovést za ručičku tam, kam si myslíme, že bychom je měli jako rodiče dovést.

Při tom všem zapomínáme, že jsou děti svébytné bytosti, které si postupně najdou svou vlastní cestičku samy. Pokud je sami nezlomíme a nevnutíme jim cizí vůli a představy o jejich budoucnosti.

Snažíme se děti vychovávat a k tomu používáme více či méně násilné metody, které považuje většina lidí i odborníků za přirozené. Navíc, pokud má výchova sloužit k tomu, aby děti formovala, tvarovala nebo je předělávala k obrazu našemu, pak je to z podstaty velmi násilný proces. Tak proč se divíme, že padají facky, urážky nebo se běžně v rámci výchovy sahá po emočním vydírání?

To vše jsou důvody, proč považuji výchovu za něco vnějšího a ze své podstaty násilného.

Odmítnout výchovu znamená odmítnout násilí na dětech.

Nepotřebujeme vychovávat. Stačí nastavit mantinely.

Nebojte se, souhlasím s vámi, že děti nemůžeme nechat zcela na pospas sobě sama. Nemají v sobě dostatečnou výbavu, aby samostatně přežily v našem světě. Chybí jim znalosti i zkušenosti. A už jenom kvůli tomu, že s nimi jako rodiče potřebujeme koexistovat a fungovat, musíme hledat způsoby, jak nastavit mantinely a vypořádat se s konflikty.

Domnívám se však, že většina situací, které jako rodiče řešíme a které mají současně skutečné opodstatnění, nemá co dělat s výchovou, jak jsem ji definoval výše. Jsou to záležitosti praktického fungování a našeho každodenního soužití. Nebýt agresivní na mladší sestřičku, jít večer v pravidelnou dobu spát, uklidit si hračky…

Co s tím má ale co dělat to, že si někdo jiný myslí, že má tříleté dítě pozdravit první v obchodě, anebo poděkovat za sušenku od tety v parku? To, že si to myslí společnost, neznamená, že budeme dítěti kvůli tomu nadávat nebo ho snad trestat za špatné mravy. Jeho čas přijde, naučí se to samo.

Jako rodiče často tápeme, co všechno vlastně potřebujeme naše vlastní děti naučit. Propadáme panice, protože nevíme, jak je to naučit. Klademe si otázky, jak zůstat věrný nenásilným metodám a nezpronevěřit se rodičovské lásce. Nezraňovat.

Co když je ale programově nic učit nemusíme? Co když to jediné, na čem potřebujeme pracovat, a co zdánlivě zavání výchovou, je nastavování hranic, abychom spolu s dětmi mohli spokojeně žít na jedné hromádce, než vylétnou z hnízda do světa?

Co od nás vlastně doopravdy potřebují děti?

Dostávám se do bodu, kde se mnou možná mnozí z vás nebudou souhlasit.

Myslím si, že děti od nás potřebují především prostor pro růst, bezpečný přístav bezpodmínečného přijetí a pochopení, kde se mohou rozvíjet svými vlastními způsoby, kde mohou experimentovat, dělat chyby, hledat si svou vlastní cestu.

Možná jste v tom poznali Carla Rogerse. Každý má v sobě tendenci k růstu a není třeba jej vychovávat.

Svou úlohu rodiče chápu jako kontinuální snahu o zajištění prostředí pro růst svých dětí.

Výchova vede ke ztrátě schopnosti stát se sám sebou

Výchova založená na násilí, což je drtivá většina všech výchovných metod, vede ke ztrátě schopnosti stát se sám sebou.

Proto jsem si dovolil generalizovat a tvrdit, že každá výchova je násilná forma.

Pokud děti cíleně formujeme a snažíme se z nich vychovat produkty našich představ, z logiky věci nemohou být sebou sama. Tímto způsobem učíme děti mimo jiné nepodmíněné poslušnosti vnější autoritě, bereme jim sebedůvěru, schopnost vlastního úsudku a rozhodování, trénujeme je k fungování na bázi vnější motivace.

Rodičovství je pro mě opakem výchovy. Rodičovství je cesta stávání se rodičem.

Nechci vychovávat. Nejsem vychovatel.

Jsem táta. Jsem jeden z rodičů našich dětí. Namísto výchovy se hlásím ke konceptu rodičovství. Rodičovství o sobě.

Rodičovství je pro mě opakem výchovy.

Je to pro mě proces, vztah, kde rodiče kráčí s dětmi po společné cestě, společně se rozvíjí, rostou. Rodičovství je vlastně také cesta.

Není to stav, kdy jsem hotovým rodičem. Je to způsob bytí v Rogerovském pojetí. Je to cesta stávání se rodičem. Nevím ani, jestli má nějaký cílový stav. Jestli je možné dosáhnout nějakého dokonalého rodičovského ideálu. To ale pro mě není ani podstatné.

Jak ale nastavit hranice dobře fungujícího vztahu rodičů a dětí?

Už jsem to naťukl. Tento koncept rodičovství se svobodou dětí a nenásilím ve štítu neznamená, že si děti mohou dělat absolutně, co chtějí. Pořád jsou to děti, které potřebují naši pomoc a podporu, obzvlášť v určitých situacích.

Pořád existují hranice.

Je na nás, na rodičích, kde a jak je vytyčíme. Děti určité hranice očekávají. Potřebují se pohybovat v omezeném, pokud možno dobře známém, prostoru. I když rády hranice testují a zkouší je zdolat. Proto se v tomto spoléhají na nás. Hledají v nás přirozené lídry.

Podotýkám, že hranice se týkají především našeho vzájemného vztahu, našeho vzájemného fungování. Přeneseně jde to to nenechat dělat děti to, co se nás bezprostředně dotýká a co vnímáme jako svým způsobem agresi. Konkrétně třeba nenechat se bít nebo nechat děti demolovat nábytek. To ale neznamená, že budeme plácnutí oplácet fackou.

Vytyčit a udržovat hranice ovšem také neznamená, že tak budeme činit formou násilí. Neznamená to ani, že se budeme snažit děti někam postrkovat nebo manipulovat, že je budeme zbavovat jejich vlastní vůle.

Pokud chceme děti naučit něco, co považujeme za důležité (např. vyčistit si zuby), je úkolem rodiče, aby šel příkladem. Walk the talk. Vedení příkladem. Komunikace.

V tomto pojetí rodičovství není pro jakékoli tresty a násilí místo.

V konceptu nenásilného rodičovství nahrazuje výchovu vzájemný respekt

Jak ale poznat tenkou dělící čáru mezi výchovou a nenásilným rodičovstvím?

Klíčem k rozpoznání je vzájemný respekt. Pokud se bytosti vzájemně respektují, nikdy mezi nimi nebude místo pro jakékoli násilí.

Respektující nenásilné rodičovství je o vedení příkladem. Vyžaduje také velkou trpělivost a ochotu jednat s dětmi jako s rovnocennými bytostmi. Nebrat je jako hloupá stvoření bez vlastní vůle a názoru. Raději diskutovat a vysvětlovat, než nařizovat.

Podotýkám, a vůbec ne na okraj, že tato cesta není snadná. Málokdo jsme natolik dokonalý, abychom mohli s čistotou prohlásit, že jsme se nikdy nedopustili žádného násilí na vlastních dětech. Jak jsem totiž naznačil výše, násilí může mít různé podoby. Proto je podle mě cesta nenásilného rodičovství spíše jakýsi ideál, ke kterému stojí za to směřovat.

Zásadní je už to, když se pro takovou cestu rozhodneme. To je první krok na cestě a poté se v umění nenásilí můžeme přirozeně každým dnem zdokonalovat.

Násilí v podobě výchovných trestů můžeme vymýtit. Máme to ve svých rukách!

Zpátky na začátek.

Můžeme snížit míru násilí páchaného na dětech ve jménu výchovy ve formě trestů? A můžeme ho zcela vymýtit?

Můžeme.

Přestaňme vychovávat a vydejme se místo toho hromadně na dobrodružnou cestu stávání se rodičem. Přestaňme děti formovat, měnit a ovládat, začněme je respektovat a umožněme jim, aby se staly samy sebou.

Jako rodiče máme výhradní možnost zajistit dětem nastartování procesu stávání se sebou sama a můžeme jim dát do vínku a do života výbavu, jak toho dosahovat. Máme ale také takřka absolutní moc jejich růstovou tendenci narušit, zlomit jejich duši a poslat je ke dnu. Volba je na nás.

I když… jak píše Rogers, tendence k růstu je automatická a funguje za jakýchkoli okolností. Jen se její potenciál vlivem okolí může snížit.

Máte to ve svých rukách!

 

<< Přechozí článek

0 komentářů u „Přestaňme vychovávat. V rodičovství není místo pro žádné tresty.

Komentáře nejsou povoleny.