Proč jsem kandidoval v komunálních volbách a k čemu jsem díky tomu dospěl?

19.11.2018, délka článku 12 minut

 

Nebylo to snadné rozhodování.

Zkraje jara roku 2018 mě oslovili přátelé, kteří se pohybují v komunální politice, s tím, že chtějí postavit kandidátku pro komunálky ve Znojmě, a jestli do toho půjdu s nimi v roli lídra.

Přestože jsem po svých zkušenostech z politiky odešel a můj postoj vůči politice, přesněji politikům, se překlopil do ryzího odmítnutí, nad komunální politikou jsem znovu zauvažoval. Proč? Jaká mě k tomu vedla cesta?

Mé zkušenosti s politikou – styčné body, krátké angažmá a vystoupení z jedoucího vlaku

Politika mě dříve velmi zajímala. Zvláště v té komunální jsem měl, troufnu si tvrdit, docela slušný rozhled. Hlavně jsem se ale dlouho pohyboval v prostředí, kde bylo tolik styčných bodů s (komunální) politikou, že nebylo možné ji ignorovat. Pořádal jsem regionální konference, workshopy, festivaly, pracoval jsem na několika projektech v oblasti regionálního cestovního ruchu. Byl jsem aktivním členem hospodářské komory, byl jsem součástí podnikatelské komunity a s potěšením jsem sledoval příběhy znojemských firem, které dokázaly překročit stín regionu. Rád jsem navštěvoval společenské a kulturní akce. Sem tam jsem napsal příspěvek do regionálního tisku.

Cítil jsem se zkrátka jako součást místního dění. Politika toho byla přirozenou součástí.

Kolem roku 2012 jsem vstoupil do místní ODS. O něco později jsem se stal jejím předsedou. To však jen nakrátko. Člověk nahlédl více do zákulisí a velmi záhy přišel o iluze. Konec. O tom třeba někdy napíšu více. Politiku jsem každopádně pověsil na hřebík.

Dospěl jsem k přesvědčení, že politika není řešením problémů, ale jejich příčinou

Dění ve Znojmě jsem však nadále sledoval. Přeci jen je to můj aktuální životní prostor. Nicméně namísto politiky jsem se věnoval spíše svým klientům. Hlavně jsem se ale vrhl do studia, respektive ponořil jsem se do knih a poměrně intenzivně jsem začal sledovat zahraniční blogy a videa. Kreativita, růst, svoboda… to je jen hrubý tematický rámec, ve kterém jsem se pohyboval.

Během té doby jsem se utvrdil v tom, že politika není řešením problémů, spíše je jejich příčnou. Především je to ale divadlo, které zastírá pravou podstatu věcí. Dospěl jsem k závěru, že politiky, takové, jací jsou, skutečně ke svému životu nepotřebujeme. Přesto ve mně doutnal plamínek, že by to třeba šlo opravdu dělat jinak. Ostatně, znám pár starostů či primátorů v Česku i na Slovensku, o kterých bych se nebál prohlásit, že jejich politika vybočuje z řady. Skromnost, výsledky, práce ve prospěch společenství.

Nechci ale teď zabředávat do polemik ohledně smyslu a fungování politiky. Filozoficky je to pořád o tom, že nějaká většina (matematicky často spíše menšina) rozhoduje o všech ostatních a zavádí opatření, která mohou někoho poškodit a často nutně z podstaty věci také někoho poškodí.

Právě proto nevnímám politiku jako prostředek řešení problémů. Jakékoli řešení je totiž na úkor něčeho jiného. Nad tím se ale málokdo pozastaví. Chápu to. Není čas na mudrování. Věci nějak fungují a lepší řešení nemáme.

„To je prostě demokracie.“

Skutečná podstata politiky (stručně o motivech většiny politiků)

Budiž. Jenže problém vidím ještě jinde. Pokud nahlédnete podstatu politiky, většinou to není o souboji myšlenek, potažmo praktických řešení problémů, neřku-li vizí. To je často až to poslední. Ke všemu se věci často dělají na efekt, jakože „děláme, že něco děláme, pak se u toho vyfotíme a předhodíme občanům obrázky, jak se o ně hezky staráme.

Politika je především mocenská hra. Lépe řečeno, hra různých klanů a partiček, které si z politiky dělají business a řeší si svoje osobní záležitosti. Příkladů je spousta a určitě je znáte sami. Politické kampaně jsou pojímané jako brutální investice (často též za veřejné peníze) s cílem ovládnout rozhodovací procesy a tudy plynoucí finanční toky.

Pokud budete politiku a politiky sledovat zblízka, nejspíš dospějete k názoru, že je to pole, ve kterém se realizují jisté neukojené potřeby. Potřeba být slavný, vydobýt si úctu, mít moc a ovládat druhé. V mnoha případech politika přitahuje jedince, kteří toho za sebou moc nemají a touto cestou si kompenzují své pocity méněcennosti. Nerad bych ale někomu křivdil. Na tohle téma najdete určitě spoustu poučnější literatury od uznávaných psychologů, jako je František Koukolík nebo Radkin Honzák. ;-)

Věřte nebo ne, během svého rozhodování o kandidatuře, a dokonce také během samotné kampaně, jsem si snad stokrát položil otázku, jestli chci zapadnout do takto vybrané společnosti. Jestli se s tímhle systémem doopravdy chci potýkat a hledat v něm skulinku pro naplnění své vize.

Moje dilema byla samotná podstata politiky

Uzavřu ale tento malý historický exkurz, kterým jsem vás chtěl dostat do kontextu svého osobního rozhodování. Při něm jsem neřešil vize, čas, energii. Řešil jsem své vnitřní etické dilema.

Moje niterná pozice se nacházela (a nachází) v bodě, kdy je pro mě politika popřením všeho, za co se v pozitivním směru vydává. To málo dobrého je pak vždy vykoupeno tím, že je na úkor někoho dalšího. A je vlastně jedno, kdo je konkrétně nositelem politiky, kdo jest onou osobou politika. Problém je podstata politiky samotné.

Demokratické hlasování totiž nemusí být vždy tou nejlepší metodou a možná se dokonce shodneme na tom, že žádné volby neudělají svět lepším místem.

Co přispělo k tomu, že jsem do toho nakonec šel

Proč jsem tedy kývnul na výzvu, abych kandidoval?

Přišlo to v době, kdy jsem byl hluboce ponořený do svého intelektuálního objevování. V praktické rovině jsme ale zrovna doma řešili otázky ohledně dětí. Školka, očkování, ale i možnosti neškolního vzdělávání a vlastně i budoucnost dětí i nás samotných v jihozápadním cípu Moravy při rakouských hranicích.

Při znalosti fungování místních věcí jsem se nedokázal naladit na úplně pozitivní notu v souvislosti s dalším setrváním tady. V obecné rovině jsem pak pociťoval neustálé omezování svobody. Najednou vysvitla naděje, že by se mohlo podařit navzdory všem plánovačům a pachatelům dobra vytvořit ostrůvek svobody, byť v kontextu malého města a jeho omezených možností.

OK, jdeme na to. I když to nebude snadné.

Takže OK. Zkusíme to, kluci. Zkusíme s tím trošku pohnout. A zkusíme to uchopit z jiné strany, než bývá zvykem.

Ato i přesto, že koalice TOP 09, Svobodní a hrstka nezávislých nadšenců neslibuje přílišné šance na úspěch v historicky těžce levicovém regionu, který je navíc neskutečně válcovaný setrvalou propagandou vládnoucí garnitury. Navíc jsme na to měli nějaké čtyři měsíce včetně dvouměsíční prázdninové proluky. Hm, to bude oříšek…

Stanul jsem v čele kandidátky s názvem Znojmáci. Byla to prázdná skořápka a my jí museli dodat obsah.

Přiznám se, zpětně vzato, že ani v okamžiku svého rozhodnutí jsem o něm nebyl zcela přesvědčen. To přesvědčení jsem však zcela pragmaticky odložil za horizont voleb a soustředil jsem se na praktické stránky věci. Věděl jsem však, že abych byl schopný podat maximální výkon, musím být sladěný s tím, co reprezentuji. A pokud nebudu sladěný já, jakožto lídr, nemůže fungovat ani náš tým. A pokud nebude funkční a sladěný náš tým, jak můžeme přesvědčit voliče?

Takže?

Šli jsme do toho ve jménu svobody, odpovědnosti a spravedlnosti

Jediná politika, která pro mě dává smysl, je ta, která osvobozuje, osekává, vrací svobodu (a peníze) lidem.

Vzniklo programové Desatero. Vskutku libertariánský program, který stál na principech svobody a odpovědnosti pro každého z nás. Byl to také pokus o větší spravedlnost pro Znojmáky, i když jsme za to paradoxně obdrželi mnohokrát nálepku levičáků. Byla to zároveň cesta k větší otevřenosti a transparentnosti radnice, té skutečné, nejen deklarované, protože naše teze zásadně umenšovaly prostor pro zákulisní rozdělování peněz. To pochopitelně spustilo alarm a z různých stran padaly na naši adresu urážky.

Co bylo v Desateru? Rušení vyhlášek, poplatků a represivních opatření v podání městské policie. Odvážné, možná drzé. Zásadní byl také návrh na zrušení dotací na sport a kulturu. Namísto toho jsme navrhli systém poukázek, kterým by se tyto peníze rozdělily mezi všechny obyvatele s tím, že větší část těchto peněz by šla formou poukázek na nákup služeb v oblasti vzdělávání pro děti do 18 let. Jak s poukázkami naloží, by bylo na lidech. Abychom ale jen nerušili a neškrtali, přidali jsme dva body – sázení stromů a nová venkovní hřiště.

Šli jsme do toho s programem, který asi málokdo očekával a hlavně se kterým by se standardní politik bál vystoupit. Mělo to pochopitelně více rozměrů. Filozofický, pragmatický, ale i marketingový. Desatero jsme měli navíc propočítané z pohledu realizace, byť jsme své kritiky nepřesvědčili (a ani to nemělo smysl zkoušet). Krom Desatera jsme měli i vcelku podrobný program s konkrétními návrhy na zlepšení života ve Znojmě a řešení aktuálních problémů.

V každém případě bylo Desatero to, za co jsem se osobně dokázal postavit. Samozřejmě, tušil jsem, že si nevybudeme většinové přijetí. Jenže taktizovat a říkat po sto padesáté to samé, případně neříkat vůbec nic a jen proplouvat, jaký by to mělo smysl? To jsem opravdu dělat nechtěl. Nebažím po funkcích, stavím na principech.

Navíc to celé probíhalo v situaci, kdy jsme skládali dohromady doslova pár měsíců před volbami prakticky nové uskupení na půdorysu dvou pravicových stran z opačných pólů tohoto spektra. Nebyl čas a prostor na kompromisy.

4,71 procent. Jaký to mělo smysl?

Pětiprocentní práh pro vstup do zastupitelstva jsme nepřekročili. Podle propočtů chybělo nějakých 25 voličů, abychom se prosadili do zastupitelstva.

Teď si asi říkáte, bylo to celé k něčemu?

Bylo.

Šlo přece o to říci ty věci nahlas.

Upozornit na to, že všechno, co považujeme za neměnné, ba skvělé, může mít mezery. A že jsou efektivnější, spravedlivější a ohleduplnější způsoby pro řízení města. Předvolební kampaň otevřela prostor nabídnout alternativu a to v co nejryzejší formě. Umožnila přinést do prostoru myšlenky, o kterých se dá bez ohledu na výsledek voleb dále diskutovat, na kterých se dá stavět, rozvíjet je, a to i mimo zastupitelstvo (to především).

V kampani jsem představil vizi města příležitostí – města se svobodným duchem.

Krom Desatera jsem po letech sbírání zkušeností a nasávání inspirace sepsal skromnou brožurku „Znojmo – město příležitostí„. Knížka obsahuje konkrétní představy, jakým se má město ubírat, aby vytvořilo prostor aktivním a podnikavým lidem. Myšlenkový základ celého konceptu je opět důraz na svobodu a prostor pro vlastní iniciativu lidí.

Stěžejní část jsem věnoval vzdělávání a to opět s důrazem na svobodnou volbu a rozvoj silných stránek dětí. Myšlenkově jsem vycházel z tezí Johna Holta, Petera Graye a A. S. Neila. Snad to nezní příliš nabubřele. Toto pro mě bylo naprosto zásadní a byl to jeden z důvodů, pro které jsem do předvolební arény vstoupil. A udělal bych to znovu.

I když bych zase pochyboval o svém rozhodnutí.

Považuji za důležité jít a zabojovat, zkusit se poprat o to, aby měli lidé možnost žít svůj život podle vlastních představ. To už je bitva, kterou stálo za to sehrát i při vědomí všech okolností a rozporů.

Vždycky záleží na tom, s čím do toho jdete

Útěchu mi, a třeba i některým ostatním, budiž to, co říká má žena Alenka, kterou politika ani trochu nezajímá, respektive ji považuje za otravnou a naprosto pomíjivou ve všech projevech (byť ne důsledcích pro ostatní). Totiž, vždycky záleží, s čím do toho jdeš. Vždycky záleží na tom, kdo opravdu jsi a jestli dokážeš takovým zůstat. Tímto nemyslí to otřepané klišé, že politika automaticky všechny změní k horšímu, ale především to, jestli člověk jde do politiky s něčím konkrétním, čemu sám věří a co je pro něj důležité. Bez taktických her a přetvařování před voliči. Autenticita. To je ta nejtěžší výzva.

Jo, můžete stavět na principech, odmítat politiku, ale pokud existuje reálná šance, že něco konkrétního změníte, tak to stojí za pokus. Třeba botičky za špatné parkování nebo poplatky ze psů bez účasti v zastupitelstvu jen tak nezrušíte.

Důležité je zůstat sám sebou, zůstat věrný svým hodnotám, neuhýbat a nepřijímat politiku jako cestu k seberealizaci, naplnění, neřku-li cestu ke štěstí. Protože není. Tedy alespoň za mě, nikomu nechci brát jeho vlastní přesvědčení.

Spíše na okraj se také přiznám k tomu, že práci zastupitele či radního nepovažuji za nijak zábavnou či kreativní. Hlasování o věcech, o kterých často nic nevíte, nudné debaty, nezřídka tlak přistoupit na věci, na které přistupovat nechcete. Je to mocenská matematika. To má na hony daleko od svobodné tvorby a práce na projektech, které dávají člověku smysl. Navíc vás to nutí vydávat energii na nepodstatné nebo kontroverzní záležitosti a trávit čas s lidmi, se kterými byste dobrovolně nic takového dělat nechtěli. Vážně si to myslím a napsal jsem o tom už dříve článek, ve kterém alespoň jako malou náplast nabízím deset věcí, které můžete dělat místo politiky.

K JAKÉMU ZÁVĚRU JSEM DOSPĚL DÍKY AKTIVNÍ ÚČASTI V PŘEDVOLEBNÍ KAMPANI

Nevěřím v politiku a neuznávám její principy. Politiku chápu čistě pragmaticky jako prostředek bezprostřední změny.

Jsem vděčný za zkušenost s naší nedávnou kampaní. Zejména mě zpětně těší energie, která proudila mezi členy našeho týmu. Navázal jsem nová přátelství s několika lidmi, kterých si vážím, oceňuji jejich schopnosti, integritu, považuji je za příjemné a vlastně i zajímavé bytosti. A budu jim nadále fandit!

Na druhou stranu jsem na vlastní kůži ochutnal odvrácenou tvář předvolební kampaně. Ke všemu to právě byla jen kampaň, nikoli reálná politika. Stačilo to k nazření. Je to virtuální realita, která p(r)odává obrazy, ale skutečnost je jiná. Často bohužel velmi záporná. Motivy politiků jsou na míle vzdálené tomu, co říkají v kampaních. Lži, manipulace, zákulisní dohody, ale také šíření nenávisti a naprosto zbytečné boje mezi příznivci jednotlivých politických táborů. Je to také zcela nerovný boj. Tedy pokud chcete hrát fér.

To samozřejmě není nové zjištění, takže to berte jako moji osobní reflexi a přímou zkušenost z nedávno prožitého. Utvrdilo mě to v názoru, že politika je ze své podstaty špatná. Nejen principiálně, jak píšu v úvodu, že zvýhodňuje jednu skupinu lidí na úkor ostatních, ale bohužel i pro svou formu. Přes všechny krásné ideály je to pokřivené prostředí, které sice dává zdánlivě prostor pro upřímně míněné snahy, nicméně i to je vlastně součástí divadelního představení. Nedivím se, proč nám tolik lidí v kampani říkalo, že k volbám nechodí.

Jediný důvod, proč do toho jít, je snaha změnit něco konkrétního, co bez politiky jen těžko dokážete. Chápu politiku jako operativní nástroj změny. A jediná politika, která je podle mě oprávněná, jak už jsem uvedl výše, je ta, která vrací lidem svobodu a jejich peníze. Proto jsem uvedl příklad s rušením policejních botiček nebo poplatků za psy. Toho bez politiky, respektive politiků, nedosáhnete. Alespoň ne v krátkodobém horizontu. Nebo se můžete ještě odstěhovat, což vám nepochybně také někdo poradí.

Jsem přesvědčený o tom, že pokud vás v tomto směru něco pálí, je lepší aktivně do politiky vstoupit, kandidovat, než volit a spoléhat se na politiky. Kolik politiků v minulosti dodrželo, co slibovalo před volbami? A kolik jich dokonce během svého působení zcela otočilo názor? Také to o něčem svědčí. Nenaskakujte na předvolební triky a už vůbec se nenechte zviklat argumenty, že nevolit je projev ignoranství, že kdo nevolí, dává hlas těm zlým, že jít k volbám je naše povinnost. To jsou mýty, kterými politici burcují lidi, aby šli k volbám.

Pokud se však přeci jen odhodláte, myslete na to, že vstupujete do hry s nulovým součtem. Vždy to bude něco za něco. Něco vás to bude stát. Přemýšlejte také hluboce nad tím, jak moc chcete prosazovat svoje představy o tom, jak by měli žít ostatní. Přemýšlejte, jestli své vize dokážete naplnit jinak.

Pavel K.

 

<< Přechozí článek Následující článek >>

0 komentářů u „Proč jsem kandidoval v komunálních volbách a k čemu jsem díky tomu dospěl?

Komentáře nejsou povoleny.