Tři možnosti, jak změnit systém školního vzdělávání, o kterých v žádné reformě nepadlo ani slovo

22.02.2018, délka článku 10 minut
Tři jména, pokaždé jiný historický kontext, ale společné téma - svobodnější vzdělávání pro široké vrstvy lidí. Jakým způsobem by změnili vzdělávací systém John Holt, Ron Paul a Aldous Huxley?

Proces učení je natolik komplexní, že není radno jej spojovat s tím, co se odehrává v našich současných školských vzdělávacích zařízeních. Dokonce přibývá názorů, že škola, tak jak ji známe dnes, učení překáží, nebo ho přinejmenším omezuje a dělá neefektivním.

V tomto textu se ale nechci pouštět do úvah o škodlivosti školy (něco málo si můžete přečíst v mých dřívějších článcích viz odkazy pod tímto odstavcem). Naopak chci nabídnout několik zajímavých pohledů na to, jak využít stávající vzdělávací systém k maximálnímu užitku, aniž bychom museli školy rušit. Nabídnu vám tři směry, kterými bychom se mohli ubírat, pokud k tomu najdeme dostatek odvahy.

 

Přečtěte si další články o škole, vzdělávání a svobodě učení

 

Myšlenky, které budu prezentovat v následujícím textu, vycházejí z hlav zajímavých osobností, které se více či méně vzdělávání a samotnému učení dětí věnují či věnovaly, anebo se k němu mohou na základě svého bádání vyjádřit. Berte to jako inspiraci při všech těch debatách nad reformami školství.

 

Základní podmínka je odstranit vliv politiky na vzdělávací systém

Ve své podstatě je šance na zlepšení relativně jednoduchá a rychle dostupná. Abychom ale mohli cokoli z toho udělat, musíme splnit jednu podstatnou podmínku. Vzdělávání se musí odpoutat od politiky. Lépe řečeno, stát musí přestat uplatňovat svůj vliv nad obsahem a formou vzdělávání.

Před pár dny zveřejnil slovenský INESS návrh reformy, která podrobně popisuje, jak toho dosáhnout. Základem celé reformy je decentralizace vzdělávání. (Fakt to stojí za přečtení! Komentovanou verzi tiskové zprávy se zajímavými souvislostmi najdete i na stránkách Svobody učení.)

Stručně řečeno, jde o to, aby stát co nejméně kecal do toho, jak, kdo a co učí. Může si ale ponechat roli autority, která vydává doporučené osnovy a spravuje systém testování minimálních standardů, když už to musí být.

Výhoda decentralizovaného systému je, že je jako celek odolnější vůči chybám, protože se případné chyby projeví v omezeném množství případů, nikoli napříč celým systémem.

 

Když chceme reformovat, musíme vědět proč

Pokud chceme dělat reformu čehokoli, musíme si říci, co má být jejím cílem.

Například pro Janu Nováčkovou je to povinné vzdělávání, namísto povinné školní docházky. To je v podstatě v souladu s výše popsanou reformou z dílny INESS, byť ten na aspekt povinnou nekladu důraz. Role státu je pak v tom, že každému garantuje přístup k možnostem vzdělávání a dohlíží, aby každý žák dosáhl minimální požadované úrovně vzdělání.

Osobně bych raději povinné vzdělávání zrušil. Kdybych si chtěl ovšem stanovit nějaký ušlechtilý cíl (a jaké jiné cíle si politici dávají, že?),  a chtěl bych najít způsob, jak může být stát v celé věci užitečný, pak bych ten cíl definoval spíše jako zajištění přístupu co největšího počtu lidí ke vzdělávání. V duchu svobody učení bych také preferoval svobodu volby a možnost sebeřízeného učení. Druhá část (svoboda učení) se ovšem bohužel s existencí státu, který financuje vzdělávací soustavu, v podstatě vylučuje, jak uvidíme později.

Takže si dejme protentokrát skromnější cíl a v duchu decentralizační reformy INESS se zaměřmě na zajištění přístupu k možnostem vzdělávání pro všechny.

Myšlenky, se kterými vás na následujících řádcích seznámím, do toho nádherně zapadají.

Takže jak by to udělali John Holt, Ron Paul nebo Aldous Huxley?

 

Reforma školství v duchu decentralizace a pokaždé trochu jinak

1. Využít to, co tu máme, a přístup umožnit všem

Moc se mi líbí nápady Johna Holta. Často vychází z vlastních zkušeností, i když samozřejmě jako jednotlivec neměl takové možnosti, jako skýtá státní síť škol a dalších vzdělávacích zařízení. Všechno sem nevměstnám, ale aspoň nastíním směr jeho uvažování.

Holt vychází z toho, že tu máme stovky škol a dalších vzdělávacích zařízení (např. knihovny, sportovní kluby, rodinná centra) a ty slouží takřka výhradně jen žákům příslušné školy. Školní třídy, vybavené laboratoře, pomůcky v přírodovědných kabinetech, zkušebny plné hudebních nástrojů, výtvarné ateliery, tělocvičny, venkovní hřiště (dokonce i ta zpravidla zamknutá před veřejností) a také celá řada chytrých lidí vzdělaných v rozličných oborech.

A teď považte, průměrnou českou základku navštěvuje přibližně 200 žáků. Chápete, všechno to vybavení pro 200 žáků. A pak jsou tu střední školy, které mají mnohdy o poznání sofistikovanější a dražší vybavení. Holt si uvědomoval, že to v případě Ameriky stojí stovky milionů dolarů každý rok, ale využívá to jen zlomek populace.

Řešení je otevřít to vše veřejnosti.

(Zkusme teď neřešit detaily praktického provedení.)

Tenhle nápad má v sobě navíc něco dalšího z Holtových snah. Dost mu totiž leželo na srdci, aby se vzdělání dostalo i k chudým vrstvám. O to přece všem těm reformátorům jde na prvním místě, ne? Ale nemylte se, John Holt nebyl z těch, kdo si naivně myslí, že když naučíme chudé číst a psát, začnou se dít zázraky.

On v tom viděl spíše možnost, jak se lidé mohou seberealizovat, jak se mohou rozvíjet v tom, v čem oni sami chtějí.

Viděl v tom i možnost sebevyjádření různých společenských vrstev a zájmů. Možnost, aby třeba lidé z chudinské čtvrti mohli vydávat vlastní časopis, znamenala, že se začnou sami aktivně zajímat o své okolí a ke všemu nebudou závislí pouze na informacích z takzvaných mainstreamových médií a nebudou tak snadno podléhat manipulacím.

Mimochodem, napadá mě ještě taková malá souvislost. V těchto dnech se hodně mluví o zavedení povinných dílen a pěstitelek do škol. No není toto skvělá možnost, jak ty dílny a pozemky otevřít všem skutečným zájemcům?

Více v knize Instead of Education.

 

2. Chytrá řešení prostřednictvím internetu

Další možností je internet. Jasně, to není nic objevného. Ale počkejte a čtěte dál.

Ron Paul, americký libertarián, lékař, ale sám také zapálený učitel, se na to celé dívá ze zajímavého úhlu. Pokud budeme usilovat o co největší dostupnost vzdělání, pak je internet opravdu tou nejlepší cestou. Bavíme se doslova. Do úvahy tedy můžeme zahrnout i obyvatele odlehlých horských vesniček, mladé i věkem starší, lidi rozličných zájmů a motivací.

Jsa libertarián, tady Paul řeší jednu důležitou věc. Stát má sklon pod heslem „vzdělání do každé rodiny“ populisticky dotovat kvůli dojíždění do škol veřejnou hromadnou dopravu, udržovat v chodu poloprázdné školy a platit armádu zaměstnanců, kteří v odlehlých končinách šíří státem předepsanou učební látku, vymýšlejí různé inovace nebo kontrolují předepsané normy.

On-line vzdělávání je tedy způsob, jak efektivněji využívat veřejné peníze. O to by přece byrokratům mělo jít na prvním místě, nebo ne?

Paul předpovídá, že on-line vzdělávání povede k přerozdělení a vytvoření nových pracovních pozic. To také chceme, že? Objeví se mistři pedagogové, svým způsobem celebrity, tváře vzdělávacích portálů, kteří budou špičkovými odborníky ve svých oborech a budou za to také patřičně ohodnoceni. Každý takový učitel za sebou bude mít tým lidí, specialistů na všechno možné od tvorby rešerší, natáčení, stříhání videí, až po programování a marketing.

Lidé, rodiče i žáci, si budou vybírat, jaké kurzy budou studovat, která vzdělávací instituce jim nabídne největší hodnotu, kdo pro ně bude důvěryhodný a s dostatečnou reputací. A stát? Ten může podpořit tvorbu vzdělávacích programů, přičemž ušetří miliony už jen díky tomu, že jeden kurz mohou na webu studovat stovky a tisíce lidí, kteří by jinak byli odkázání na celou armádu profesionálních pedagogů.

Vítejte ve světě 4.0! (Milí politici, chtělo by se dodat…) A to prosím Ron Paul své vize popsal ve své knize už v roce 2009.

Musím poctivě dodat, že Ron Paul jde ještě mnohem dál. Naštěstí. Boom on-line vzdělávání považuje za cestu, která nevyhnutelně povede k oslabení státu na poli vzdělávání a nejspíš dospěje až ke zhroucení systému veřejného školství. Souhlasím s ním, internet je další z důvodů, proč brzy zaniknou školy, jak je dneska známe.

Paul totiž považoval za zásadní, aby se vzdělávání vrátilo pod kontrolu veřejnosti. Přesněji řečeno, usiloval o to, aby lidé sami mohli rozhodovat o obsahu vzdělávacích programů a aby měli dohled nad případnými pokusy o státní propagandu a možnost se jakékoli nežádoucí indoktrinaci bránit.

Jak ale víme, kdo maže, ten jede. Takže pokud to všechno platí stát, jak připomíná Paul, tak také stát určuje, co se bude učit a jak.

Když se rozhodovací procesy přiblíží rodičům a žákům a ti ponesou za svou volbu odpovědnost, už třeba kvůli placení školného, určitě si do toho nenechají kecat od úředníků na ministerstvech.

Paul ví, o čem mluví. Sám totiž už několik let provozuje vzdělávací portál, který nabízí alternativní výukové materiály pro rodiče a žáky, kteří se rozhodli dát vale školním třídám a učit se doma na vlastní pěst.

Více v knize The School Revoluton.

 

3. Decentralizovat a zůstat v pozadí

Je tu ještě jedna cesta, kterou se mohou vzdělávací reformátoři vydat. Tentokrát myšlenky nepochází od pedagoga, ale spisovatele, kterého asi znáte, je jím Aldous Huxley.

Připadá mi úžasné, že ač navzdory vzdálenosti několika desetiletí, kdy Huxley své myšlenky napsal, jeho vize dnes dokonale rezonuje s myšlenkou decentralizace, jak ji prezentoval výše zmiňovaný INESS.

Huxley celkem otevřeně vyčítá státům, že zneužívají vzdělávací systém k výchově poslušných mas, které jsou dobře uplatnitelné v továrnách a v armádách.

Obecný problém je podle něj v tom, že vzdělávání podléhá politickým zájmům. Politika pak podle něj nevyhnutelně slouží k prosazování totalitárních snah politických vůdců, v lepším případě pak k prosazování osobních ekonomických zájmů vládnoucích vrstev. Masové vzdělávání v režii státu k prosazování těchto snah a zájmů přispívá, neboť jej zjednodušuje a zefektivňuje.

Pro Huxleye je záležitost osvobození vzdělávání od politiky (respektive politiků) věcí vyššího zájmu. Toho podle něj dosáhneme jedině tak, že vrátíme vzdělávání do soukromých rukou. V tom by se nejspíš shodl s Ronem Paulem.

Huxley, aspoň jak to chápu z jeho textů, neusiluje o odstranění státu, takže je pro něj jen logické, že stát zůstane v roli investora, který bude vzdělávací systém nadále financovat. To je požadavek, kdy očekáváme, že stát bude slovy Huxleye prosazovat „politiku dobra“, tedy politiku v zájmu širokých mas.

(Poznámka: Huxley nebyl až tak naivní snílek a nevěštil, že nějakým zázračným způsobem dospějeme do fáze, kdy tu bude „hodný stát“ pečující výhradně o blaho lidí. Zastával názor, že kvalitativní změna politiky je možná, pakliže se změní lidé. To vyžaduje obrovskou práci zejména v duchovní oblasti. Osobně mi Huxleyho úvahy v tomto směru připadají zajímavé a souzním s nimi, takže se k nim třeba někdy v budoucnu ještě vrátím.)

Vzdělávání by podle Huxleyeho fungovalo tak, že by byla nadále „výchova veřejnou záležitostí, placenou z daní; aby však mohla splnit jisté podmínky, byla by vrácena do soukromých rukou. Kdyby to tak bylo uspořádáno, většina škol by byla jen o málo lepší, nebo by vůbec nebyla lepší, než dnes; přinejmenším by však jejich špatnost byla zpestřena tím, že by se vychovatelům výjimečně originálním nebo nadaným darem duchovního vidění dostalo příležitosti, která je jim dnes upírána.

V tom je to kouzlo a spojitost s návrhy INESSu. Huxley chtěl docílit stavu, kdy dostanou šanci zapálení a talentovaní učitelé, kteří třeba chtějí jít jinou cestou a zkouší alternativní metody. Stát by jim v tom nebránil a žáci by si je mohli svobodně zvolit za své učitele.

Navíc, všimněte si, Huxley počítá s tím, že by v „systému“ nadále zůstala řada nekvalitních pedagogů, ale decentralizovaný systém by si s tím v globále dokázal poradit. Díky výskytu mimořádných pedagogických talentů v systému by navíc vznikly podmínky pro pozvolný přechod lidstva na vyšší úroveň, ať už si pod tím teď představíme cokoli. (Huxley tím myslel vyšší duchovní úroveň, která je cestou k šíření dobra ve společnosti.)

Takže tu máme systém, kdy stojí stát v pozadí, je v roli donátora, ale samotné vzdělávání zajišťují soukromé subjekty, které nepodléhají vlivu státu co do obsahu a metod vzdělávání.

Více v knize Šedá eminence.

 

Co si o tom myslíte? Která ze tří cest je vám nejbližší? A která dává nejvíc smysl nebo je nejsnadněji realizovatelná?

 

<< Přechozí článek Následující článek >>